Elaine Cunningham - Spletité sítě

„Dneska jste přišla nějak pozdě,“ poznamenal váhavý hlas za jejími zády.

Liriel se otočila a spočinula zrakem na Bjornovi, nejmladším členovi Hrolfovy posádky. Tenhle chlapík měl jen chomáč světlých vousů a klátivé údy, příliš štíhlé na to, aby byl silný, a příliš dlouhé na to, aby byl obratný. Dokázal však s téměř zázračnou přesností číst ve větru a vycítit změnu počasí. Tento dar mu zajistil pevné místo na palubě jakékoliv lodi. A to nebyl jeho jediný dar. Kdykoliv zrovna neměl jiné povinnosti, trávil čas vyřezáváním úžasných dřevěných figurek, které pak maloval pestrými barvami, tak oblíbenými mezi Seveřany. Právě teď seděl na zemi a sbíral hrnky a lahvičky s těmito barvami.

Dívka se zastavila, aby si prohlédla jeho nejnovější dílo. Tentokrát šlo o rytinu zobrazující osamělou loď na rozbouřeném moři. Z pěnami korunovaných vln se vynořovala divoce se tvářící, avšak nádherná bohyně s nataženou rukou – snad chtěla loď zachránit, snad zničit.

„Amberlie?“ zeptala se Liriel.

„Ano, Vládkyně vln,“ pronesl Bjorn uctivě, ale zároveň nezapomněl učinit ochranné znamení proti božskému hněvu.

Liriel takové reakci naprosto rozuměla. Sama o nevyzpytatelné Amberlie slyšela dost na to, aby si udělala obrázek o způsobu jejího uctívání. Úcta zrozená ze strachu – Lloth byla v tomhle naprosto stejná. Elfka přikývla a napodobila Bjornovo gesto, což mladého umělce zmátlo.

„Amberlie je i vaše bohyně?“ zeptal se.

Liriel pokrčila rameny. „Ne, ale usuš ji a natři na černo a ani si nevšimneš rozdílu.“

Mladík vytřeštil oči a znovu zopakoval ochranné gesto, jako by chtěl odehnat trest za takové rouhání. Ve snaze změnit téma se pak chopil kouřící misky s gulášem a podal ji dívce. „Dneska jste přišla pozdě, tak jsem vám schoval trochu jídla. Pak už by nic nezbylo.“

Překvapená, ale vděčná Liriel si misku vzala a posadila se vedle chlapce. Ten se věnoval vlastní večeři a oba beze slova jedli. Přesto to byl nejspolečenštější moment, který od vyplutí, s výjimkou těch s Fjodorem a Hrolfem, zažila. Většina z dvacetičlenné posádky se s Lirielinou přítomnosti vypořádávala tak, že ji ignorovala.

Většina, ovšem ne všichni. Koutkem oka zaznamenala, že ji Ibn opět sleduje. Na zarudlém námořníkovi se zrzavými vousy bylo něco, co Liriel připadalo znepokojivě známé. Zatímco většina Seveřanů přistupovala k životu přímočarým a bezelstným způsobem, zdál se být Ibn jediný, kdo víc přemýšlel, než mluvil. Svou málomluvností prozrazoval jen málo, a očima ještě méně. Tou složitostí Liriel připomínal ostatní drowy. Což samo o sobě znamenalo potíže.

Liriel nad tím přemítala, zatímco dojídala přesolený guláš. První důstojník něco plánoval, o tom Liriel nepochybovala. Teď mohla buď čekat, co se z toho vyvine, nebo se mu otevřeně postavit. Kdysi se naučila, že druhý způsob drowy často pořádně zmate, neboť přirozeně čekali, že odpovědí na jejich pikle budou podobně tajné a záludné činy. Obvyklá reakce na takovou taktiku – okamžik skrývaného překvapení následovaný zuřivou snahou rozkrýt úmysly skryté hluboko pod tak zdánlivě přímým jednáním – ji vždy velmi pobavila. Jak by na přímou výzvu asi zareagoval Ibn?

Nakonec se rozhodla to zkusit. Popřála Bjornovi dobrou noc a zamířila k zrzavému námořníkovi.

„Tak co máš na srdci?“ oslovila ho.

Důstojníka její přímá slova nezmátla. Vytáhl si dýmku z úst a popel vysypal do moře.

„Všichni na palubě pracujou. Kromě tebe. Ty přes den spíš a v noci čučíš do knížek,“ pronesl pohrdavě a trhnul hlavou ke knize v dívčině ruce.

Liriel povytáhla bradu. „Musím ti snad připomínat, že jsem platící zákazník? A jestli mi chceš přidělit nějakou úlohu, jsem lodní kouzelnice.“

„Kouzelnice!“ Ibn se naklonil přes zábradlí a odplivnutím vyjádřil svůj názor. „Jo, musí se tu udělat spousta věcí, ale čáry máry mezi ně nepatří. Harreldson musí vařit, a to je škoda dobrýho námořníka.“

Temná elfka nevěřícně vytřeštila oči. Čekal snad tenhle muž, že zaujme pozici kuchtíka? „V mé domácnosti vaří jenom otroci,“ pronesla chladně. „ Mužští otroci, aby bylo jasno. To, co navrhuješ, je směšné.“

Ibn si založil ruce na prsou. „Ani ne, pokud ovšem ještě někdy plánuješ jíst. V noci tu velím já, takže na mojí hlídce se buď postaráš o jídlo, nebo se obejdeš bez něj.“

Liriel skřípala zuby, hleděla do mužova neústupného pohledu a hlavou jí vířily myšlenky na tradiční odvetné metody temných elfů. Nejoblíbenější bylo umělecky ztvárněné rozsekání. Pomalu působící jedy, nejlépe z obřích škorpionů, tomu dodávaly pikantní příchuť.

Tyto úvahy se jí musely nějakým způsobem projevit i ve tváři, protože když se prudce otočila a zmocnila se harpuny, Ibn spěšně couvl a ukryl se za sudem nasolených ryb.

A nebyl jediný, kdo špatně pochopil její úmysly. Za zápěstí ji popadla silná ruka a otočila ji dozadu.

„Co to děláš, moje malá vráno?“ dožadoval se Fjodor vysvětlení.

Liriel podrážděně zasyčela a vykroutila se mu ze sevření. „Měla jsem v úmyslu lovit ryby! Podle toho idiota za sudem se mám postarat o jídlo. Předpokládám, že mám na výběr mezi tímhle a vařením!“

„Aha.“ Mladému válečníkovi se vesele zablýsklo v očích a otočil se k Ibnově skrýši. „Dlouho jsem s ní cestoval, příteli, a v tomhle mi můžeš věřit: bude mnohem moudřejší nechat ji shánět jídlo.“

Námořník se zvedl ze země a celou dobu z drowí elfky nespouštěl nenávistný pohled. Liriel mu poslala vzdušnou hubičku a pak s harpunou v ruce přistoupila k zábradlí. Skopla boty a vysoukala se ze šatů, neboť obojí by jí ve vodě překáželo. Potřebovala jen symbol Lloth, Poutníkův amulet a několik nožů strategicky připevněných přímo k předloktím a lýtkům.

Koutkem oka zahlédla Fjodorův zachmuřený výraz a varovný pohled vyslaný ke zbytku posádky na palubě. Hrolf všem zakázal, aby se jí byť jen dotkli, a Fjodorův drsný pohled teď ještě poroučel, aby odvrátili i zrak.

Dívčino podráždění se zdvojnásobilo. Stále si musela zvykat na lidskou představu studu. Drowové oceňovali krásu – včetně krásy těla – a měli jen velmi málo zábran ohledně nahoty. Hlavním důvodem pro nošení šatů pro ně byla ochrana před útokem a možnost ukrytí různých zbraní!

Ignorujíc svého přecitlivělého přítele, Liriel se vyhoupla na zábradlí. Harpunu hodila do vody a vzápětí se hladce vrhla za ní.

Šok způsobený chladem jí málem zastavil srdce. Vynechalo jeden úder a pak se znovu rozbušilo tak silně, až Liriel zaléhaly uši. Usilovně se snažila rozhýbat ztuhlé končetiny. Byla sice zvyklá na vody Temných říší tekoucí z odtávajících ledovců, ale tohle byla skutečná ledárna. V takové vodě nemohla vydržet dlouho. Obrátila se tedy zpět k práci. Vynořila se nad hladinou, popadla plovoucí harpunu, naplnila si plíce vzduchem a ponořila se zpět.

Hvězdný třpyt tlumený vodou měnil oceán ve snový svět. Liriel ale věděla, že nemá čas na snění. Okamžitě se zaměřila na kořist, velikou rybu oblíbenou mezi piráty díky růžovému masu, které chutnalo stejně dobře syrové, vařené nebo vyuzené. Přitáhla si harpunu k rameni a hodila. Ozubená zbraň se mihla vodou a táhla za sebou provaz. Ryba dostala přímý zásah do žáber. Liriel okamžitě vyplavala na hladinu a konec lana držela v ruce. Jak se blížila k lodi, všimla si, že na spodní straně trupu má plavidlo vyryté podivné znaky připomínající zakroucené tvary drowího písma.