Elaine Cunningham: Spletité sítě

Poprvé v životě si Shakti myslela, že pochopila, proč by Liriel Baenre mohla toužit zkoumat svět na povrchu. Tahle cizorodá sféra jí ukazovala tolik neobyčejných věcí a nové oči se vpíjely do každého jednotlivého detailu.

Na vzdáleném obzoru vodní krajiny se skvěl prazvláštní pohled: oblak převalujících se a vířících bublinek. Šlo o jakousi bytost, i když zcela jinou, než jakou kdy Shakti viděla nebo si jen dokázala představit. Ačkoliv neměla žádný pevný tvar, nepostrádala rozum a cílevědomost. Kněžčino odhmotněné vědomí zaznamenalo vyzařující směs emocí – kombinaci neklidu, zoufalství a hněvu – a rozhodlo se sledovat ji až ke zdroji.

Uklidnilo ji, že i zde jsou bytosti, které touží po změně a chtějí se uvolnit z okovů tradic. Byly jako volná vlákna toužící splést se do nového vzoru, který zatím ještě samy neznaly. Ona však měla vizí na rozdávání a mohla snadno do rostoucí pavučiny moci splést jakýkoliv počet vláken.

Měsíční světlo tančilo na vodní hladině a od pobřeží Ruathymu odráželo malé plavidlo. Byla jasná, chladná jarní noc a na mrazivém nebi zřetelně plála každá jednotlivá hvězda. Osamocený námořník, zahalený v plášti, se usadil na provlhlých pytlích plných podivného nákladu, který mohl v následujících dnech zničit mnoho obyvatel Ruathymu.

Vesla se tiše zabořila do vody a přenesla člun přes mělčiny, kam místní obyvatelé chodili plavat a za odlivu sbírat škeble. Čas od času vrhl zrádce pohled ke hvězdám, jež na něj shlížely jako stovky obviňujících očí.

Člun se však plynule posouval dál a každý záběr vesel tříštil odražený měsíc na milion drobných kousků. Čas od času byl pravidelný rytmus přerušen, to když se veslař zastavil, aby do vody zasel semena, jež ponesou hořkou úrodu.

Když byl pytel prázdný, překročila noc polovinu a měsíc zašel za zalesněné ruathymské kopce. Osamělý námořník zrychlil rytmus veslování, protože před ním stál ještě jeden úkol. Dnes v noci musela tichou vesnici navštívit smrt a odeslat duši možného hrdiny do Tempových síní medoviny. Nedostane se však na čestné místo. Jeho konec nepřijde jako hrdinně vybojovaný slavný čin, ale hořký dar z rukou přítele. Právě to, a ne vražda samotná, představovalo největší zradu.

Se zachřestěním oblázku přirazil člun ke břehu. Vrah rychle vyrazil, vytáhl ho celý na souš a zajistil na obvyklém místě. Přístavní vesnice Ruathym sladce spala – dokonce i rybáři byli ještě v postelích. Brzy by se však měli vyhrnout ven a pak by postava zahalená v plášti vzbudila podezření. Vrah shodil kápi a bez skrývání zamířil ulicí ke srubu mladého vojevůdce. Kdyby ho někdo viděl, na nic by se ho neptal.

A tak v tichu před svítáním přišla smrt v podobě rychlého bodnutí. Pouhé bodnutí – víc toho k ukončení slávy jednoho a zničení cti druhého nebylo potřeba. Vrah si uvědomoval, že pohyb jeho čepele pošle k Tempovi mnoho dalších, neboť ztráta vůdce silně zatíží jednu z misek vah štěstěny, která se nakonec k Ruathymu obrátí zády.

Vrah vyklouzl do ulic udivený tím, že vesničané stále ještě spí a o ničem nevědí. Nebo možná věděli. Tihle lidé se od dětství učili číst v měnících se tvářích moře a nebe. Možná se ve spánku neklidně převalovali, zatímco se jim zdálo o blížící se bouři, i když nebe bylo zatím čisté a větry mírné.

Do Hrolfovy kajuty proudilo světlo jediným zaskleným kulatým oknem, ne větším než Lirielina dlaň. Elfka seděla se zkříženýma nohama na posteli a všude kolem ní se povalovaly rozházené knihy. Slabé přítmí se se západem slunce zbarvilo do narůžovělého nádechu. Sice nedokázalo zaplašit stísněný dojem z nepříjemně malé kajuty, ale potřebám drowí kouzelnice stačilo.

Konečně zavřela knihu a ztuhle se po několikahodinovém studiu protáhla. Vstala a odkolébala se k okýnku, kde se zahleděla na barevný západ slunce a čekala na svůj čas pod hvězdami.

Liriel si postupně zvykla na jas zemí na povrchu, ovšem denní svit na moři byl o něčem úplně jiném. Nekonečné panorama moře a oblohy zářilo oslepující modří, a dokonce i v zamračených dnech ji stříbřitý třpyt vody bodal do očí. K tomu všemu se ještě přidalo nemilosrdné slunce, jež změnilo pokožku lidí na tmavě hnědou a její vlastní hned během prvního dne na moři bolestivě spálilo. Tyto spáleniny na ebenové kůži dokázala vidět jen sama Liriel – v jejích na teplo citlivých očích zářily v obličeji a na ramenou jako roztavená ocel – dokud se druhý den neudělaly puchýře. Kajícný Hrolf se zděsil nad vlastním nedostatkem předvídavosti a doslova jí vnutil vlastní kajutu. Během stále delších jarních dní se Liriel skrývala v podpalubí, kde spala a studovala kouzla a každý den o něco zvýšila Poutníkovu zásobu moci.

Mladá kouzelnice si prsty nepřítomně pohrávala se zlatým amuletem visícím jí nad srdcem. Poutník byl jednoduchá malá dýka v prastarém pouzdře zavěšeném na zlatém řetízku. Prostý, avšak nesmírně mocný, představoval její pojítko s drowím dědictvím a naději pro budoucnost.

Amulet kdysi dávno vytvořili uživatelé magie spojené s místy moci a na nich sídlícími duchovními bytostmi, které bývaly v severních krajích tak hojné. Dokázal tuto magii na nějakou dobu uchovat, takže jeho nositel mohl místa moci bez následků dočasně opustit.

Liriel se domnívala, že vrozená magie drowů z Temných říší, jež se jinak na slunečním svitu vypařila, byla právě formou na místo vázané energie. Připravila proto kouzla a rituály sloužící k uzamčení jak vrozené magie, tak drowích kouzel do těla amuletu.

Temná elfka počkala, dokud nezmizel i poslední paprsek světla, a pak opatrně otočila drobnou rukojetí amuletu. Kajutu okamžitě naplnilo přízračně modré světlo pulzující záhadnou vyzařující magií Temných říší. Rychle, stejně jako každý večer přesně s příchodem tmy, provedla Liriel rituál ukládající do amuletu nová kouzla.

Poutník nepřijal a neukládal všechna Lirielina kouzla, ale obsáhl jich tolik, že to svědčilo o jeho téměř nevyčerpatelné kapacitě. Nebylo divu, že ji Kharzakzad, její bývalý učitel, varoval, že pro takovou věc by polovina drowů v Menzoberranzanu s radostí vraždila. Liriel přesto rmoutila nemožnost ovládnout tu nejdůležitější věc – schopnost kontrolovat Fjodorovy záchvaty berserkrovského šílenství.

Když dokončila každodenní práci, chopila se knihy o ruathymských zvycích a zamířila nahoru na palubu. Nebe slibovalo další bezmračnou noc s nekonečnou oblohou a nesčetnými hvězdami nad hlavou. Většině posádky právě skončila práce. Jedna velká skupina se pohodlně rozvalovala po prknech paluby, cpala se rybím gulášem a poslouchala, jak Fjodor spřádá další příběh ze své vlasti. Mladík byl od přírody skvělý vypravěč a námořníky doslova strhl rytmem a čistou rezonancí svého hlubokého hlasu. Tenhle příběh už Liriel jednou slyšela. Vyprávěl o bitvě mezi rašemenskými válečníky a Rudými mágy ze sousedního Thaye. Námořníci přijímali každou zmínku o kouzelnících se syčením a temným mumláním a hlasitě jásali nad činy rašemenských berserkrů. Fjodor se krátce odmlčel, jen tak, aby měl čas setkat se očima s pobaveným Lirieliným pohledem, a vážně pokýval hlavou.

Drowí dívka mu porozuměla. Většina Seveřanů nedůvěřovala kouzelnické magii. Smělý útěk z Přístavu Lebek posádkou otřásl a většina se teď Liriel uctivě vyhýbala.