Elaine Cunningham: Spletité sítě

Náhle zachytila tichý zvuk. Z blízké chodby se blížily kroky mnoha nohou doprovázené hrdelní řečí zelených kůží. Rychle postrčila Hrolfa do jednoho z výklenků a oba je zaštítila svým piwafwi. Nesmírně se jí ulevilo, když kapitán nijak neprotestoval a ani se nepokoušel s řevem vyskočit a začít skřety pobíjet. Člověk i elfka dlouhou chvíli čekali a pak tiše pozorovali, jak kolem nich pochoduje v sevřené formaci oddíl stráží.

Tihle skřeti byli podsaditá a svalnatá stvoření – nějaký druh kříženců – širocí jako trpaslíci a různorodě oblečení do špatně padnoucích kusů kožených zbrojí. Očividně přecpaní a zároveň špatně placení strážní si nesli ubohou sbírku zbraní. Celkem jich byl tucet, což by zdrželo dokonce i temnou elfku a Nezkrotného.

Hlídka se zastavila o kus dál. Začali mezi sebou něco pokřikovat a shodili z ramen vaky. Liriel tiše zaklela.

„Co se děje?“ zeptal se Hrolf hlasem těsně nad hranicí šepotu.

„Dávají si přestávku,“ odvětila stejně. Šepot nesl hlas velmi daleko a Liriel často udivovalo, jak málo lidí si to uvědomuje. Temní elfové šeptali jenom tehdy, když chtěli, aby je někdo slyšel – takový zvukový ekvivalent vědoucího úsměvu.

„Blokují tunel,“ dodala dívka chmurně, „a my nemáme čas čekat.“

Kapitán se na chvíli zamyslel a pak poklepal na krátký meč visící Liriel u boku. „Někde jsem slyšel, že drow sejme i tucet skřetů jako nic.“

Liriel pokrčila rameny. S mečem zacházet uměla a nože vrhala se smrtící přesností, ovšem její schopnosti směřovaly spíš k magii než k bitkám. „Někteří ano. Já mezi ně nepatřím.“

„Aha, ale ví to tamti skřeti?“

Drowí elfka se ke kapitánovi prudce obrátila, překvapená, že právě člověk navrhl tak prohnané – a přitom jednoduché – řešení. Krátce se na sebe spiklenecky zašklebili a pak jeho plán kývnutím přijala.

Hrolf ji poklepal po rameni a tasil meč. „Tak do toho, panenko. Jestli se ty zakrslí parchanti nevyděsí, tak jsem hned za tebou.“

I přes hlas rozumu a podezíravou povahu znásobenou výchovou a životem mezi zrádnými druhy mu Liriel věřila.

Vytáhla meč a tichá a neviditelná vkročila do kruhu skřetů. Vzápětí odhodila piwafwi a přikrčila se do výhružné pozice s čepelí napřaženou před sebe.

„Ahoj, kluci,“ zapředla skřetí řečí. „Chcete si hrát?“

Náhlé zjevení se k boji připraveného drowa přímo v jejich středu obralo skřety o veškerou odvahu. S vyděšeným ječením se rozprchli, přičemž na zemi nechali ležet vaky a většinu zbraní.

Hrolf přistoupil k dívčinu boku a široce se šklebil. „Skvělá práce! Ale nevrátí se i s kámošema?“

„To ani náhodou,“ oznámila Liriel rozhodně. „Jsou to strážní, a stejně utekli. Jestli to někomu řeknou, je po nich.“ Elfka si klekla a začala se přehrabovat zapomenutými vaky, zatímco Hrolf se zaměřil na výběr několika slibných kousků odhozených zbraní pro vlastní potřebu. Lirielino pátrání přineslo několik velkých a řádně prorezlých klíčů. Usmála se a ukázala je Hrolfovi.

Kapitán si uvědomil důležitost takového nálezu a vesele přikývl. Dolů do podzemí ho táhli skrz několik bran, a ačkoliv byla každá z nich chráněná magickými pastmi a dobře ozbrojenými tvory, klíče jejich útěk jistě urychlí. Žádné z nebezpečí Hrolfa nelekalo. Na rozdíl od většiny lidí si magie vážil a šíři talentu své temné společnice již poznal natolik, že tento aspekt útěku nechal s klidným svědomím na ní. A co se týkalo toho dalšího – teď už měl přece meč, ne?

Fjodor z Rašemenu se opřel o zábradlí na palubě lodi a rozhlédl se po hlukem a zmatkem prosáklém Přístavu Lebek. Kupci, námořníci i přístavní dělníci se hemžili po nahnívajících dřevěných molech, zcela zaměstnaní rozličnými druhy činností i zboží. Houfy vykínů, jistého druhu mořských netopýrů pocházejícího přímo z tohoto podzemního přístavu, kroužily vzduchem a vřeštěly jim nad hlavami. Černá voda olizovala lodní bok s neúnavným rytmem odrážejícím srdeční tep vzdálených moří, ačkoliv zde nebyl žádný měsíc, jenž by poroučel přílivům a odlivům, a nakonec ani jediný kousek oblohy v kamenném oblouku masivního stropu.

Životem se hemžící podzemní město se od vesnic jeho vzdálené domoviny tak odlišovalo, že to Fjodora nepřestávalo ohromovat. Nejpozoruhodnější mu pak připadal mír vládnoucí ve jménu obchodu mezi prastarými nepřáteli. Trpaslíci přehazovali bedny orkům, lidé se nechávali najímat zřícími, svirfhebli směňovali zboží s illithidy. Byla to nepřirozená harmonie, kterou mohlo kdykoliv jakékoliv střetnutí změnit v krvavá jatka.

Fjodor byl berserkr, jeden z proslulých rašemenských válečníků, nejlepší mezi obránci své domoviny. Na rozdíl od svých druhů však nedokázal zuřivost ovládat. Když se Čarodějnice, vládkyně v jeho zemi, začaly obávat, že by mohl ublížit svému okolí, vyslaly jej na výpravu za znovuzískáním ukradeného artefaktu známého pod jménem Poutníkův amulet. V něm skrytá magie byla prastará a záhadná, ale Čarodějnice si myslely, že by mohl být schopný uzamknout válečníkovu kletbu. Fjodorova jediná naděje na ovládnutí bojového šílenství, a tím i ukončení vyhnanství, spočívala v amuletu a v kouzlech drowí dívky, která jej nesla.

Pátrání po Poutníkovi ho zavedlo ze sněhem zavátého Rašemenu až do hlubin Temných říší, kde se s touto překrásnou mladou kouzelnicí setkal. Liriel se ze všeho nejdřív stala sokyní, pak rivalkou a nakonec společnicí a přítelkyní. Fjodor po jejím boku procestoval polovinu Faerúnu a s radostí ji bude následovat i na Ruathym, a to nejen kvůli magii, jíž tak zručně vládla.

Mladíkovy oči, modré jako zimní obloha, ustaraně sledovaly přeplněné ulice. Liriel zajistila cestu na palubě téhle lodi a slíbila, že se tu s ním setká. Jenže už tady měla být. V hlavě se mu honilo až příliš mnoho možností, co ji mohlo zdržet.

„Potíže?“

Lakonicky položená otázka probrala Fjodora z ponurých myšlenek. Obrátil se a stanul tváří v tvář prvnímu důstojníkovi, brunátnému muži se zrzavým vousem přibližně jeho vzrůstu i postavy. Se skoro šesti stopami výšky a mohutnými svaly vypadal jako Rašemenec. Světlá pokožka, modré oči se vzdáleně povědomým, přímým pohledem i rázná povaha ještě zvýrazněná širokými a ostře řezanými rysy, vše tak podobné jemu samotnému, Fjodora nijak nepřekvapovaly. Prastaří Seveřané, kteří se usadili právě na Ruathymu, se také dostali až daleko na východ do Fjodorovy vlasti.

„Jenom přemýšlím, kdy asi vyplujeme, pane…“

„Ibn,“ doplnil první důstojník. „Jenom Ibn. Plavíme se až s kapitánem.“

Fjodor chvíli čekal a doufal, že muž bude pokračovat. Ibn však jen vytáhl za opaskem zastrčenou dýmku a nacpal ji jakýmisi aromatickými listy. Kolem procházející námořník pak posloužil křesadlem a za okamžik tak Ibn mohl s tichou radostí pokuřovat.

Mladý válečník se s povzdechem vzdal. Zjevně nemohl než čekat. Nebýt starostí o Lirielino bezpečí, bylo by to příjemné čekání. Pohled mimo přístav by ho dokázal zabavit na mnohé hodiny a i loď sama stála za prohlídku. Elfí panna byla podivnou směsí starého a nového: její podlouhlý štíhlý trup připomínal prastaré dračí lodě. Však byla postavena klinkrovým způsobem [1] Pozn. překl.: Snad vikingy vynalezený způsob konstrukce lodí, kde se jednotlivá prkna trupu vzájemně překrývají, na rozdíl od karvelového způsobu používaného na klasických plachetnicích, kde prkna přiléhají k sobě. a z lehkého dřeva. Jinak byl ovšem trup dost hluboký, aby umožnil umístit do podpalubí náklad i těsné kajuty na spaní. Na přídi i zádi byly přidané vyvýšené nástavby pro lučištníky, v tomto případě ověšené pestře pomalovanými štíty válečnické posádky. Se svou obří čtvercovou plachtou a řadou vesel slibovala loď rychlost i snadnou manévrovatelnost za všech okolností. Nejpozoruhodnějším prvkem však byla příďová figura pyšně se zvedající nad dlouhý čelen. Plných deset stop vysoká postava elfí ženy, mnohem štědřeji obdařená a pestřeji pomalovaná než jakákoliv žijící elfka, propůjčovala lodi nejen její jméno, ale také trochu prostopášný vzhled, což Fjodor shledával příjemným.