Elaine Cunningham: Spletité sítě

Sáhla do vaku a vytáhla sošku, kterou dříve koupila na jednom zastrčeném tržišti: hrubě otesané a trochu komické zpodobnění severského skalda s rohatou helmou, baňatým nosem a vyvaleným pupkem. Nebylo to nijak úchvatné umělecké dílo, ale jakýsi kouzelník se smyslem pro humor sošku opatřil obzvlášť mocným kouzlem, jež dokázalo zachytit jakoukoliv píseň a téměř hodinu ji znovu a znovu přehrávat. Liriel si spočítala, že hodina by měla stačit. Jakmile aktivovala v sošce skrytou magii, bard se zachvěl. Jeho drobný kníratý obličej nabral výraz pekelného soustředění a začal vstřebávat prostý popěvek.

„Když potkáš partu z Elfí panny, příteli, tak i Amberlie trumfneme lehce. Jen žádný štráchy a naval všechny prachy, jestli v moři plavat se ti nechce!“

„Pojď s partou z Elfí panny na břeh, příteli, oceány piva vypijeme zase! Vymlátíme hospůdku, strážím dáme na budku a do rána prospíme se v base!“

Liriel se ušklíbla. Balady nikdy nepatřily mezi četné druhy umění provozované temnými elfy, ale od odchodu z Menzoberranzanu slyšela spoustu dobrých písní. Tahle mezi ně nepatřila.

Přesto štíhlými prsty dál splétala vzorce kouzla, které mělo uzamknout hudbu v paměti sošky. Cena takového kouzla ovšem bledla ve srovnání s cenou muže uvězněného v této kryptě. Hrolf se těšil pověsti jednoho z nejlepších kapitánů plavících se ve vodách Mečového pobřeží a také byl jediný kapitán, který byl ochotný vzít na palubu nějakého příslušníka národa drowů.

S písní bezpečně uzamčenou uvnitř dřevěného skalda si Liriel stáhla piwafwi a vstoupila do kruhu světla pochodně. Odkašlala si, aby upoutala zpěvákovu pozornost.

Hrolf Nezkrotný vzhlédl a z překvapení nad tak náhlým vyrušením zmlkl. Liriel si založila ruce v bok a v pantomimickém vyjádření netrpělivosti začala podupávat nohou.

„Takže? Kdy vyplouváme?“ chtěla vědět.

Mužovu tvář rozčísl bodrý úsměv. Zdvižené konce knírů mu překvapivě propůjčily mladistvý vzhled ostře kontrastující se šedivějícími vousy a vlasy. „No to mě rozsekej a lákej na mě olihně! Sama černá panenka!“ zahřímal šťastně.

„Ještě trochu hlasitěji, prosím,“ pořádala Liriel hlasem, ze kterého odkapával sarkasmus, a rozhlédla se nahoru a dolů chodbou. „Možná tě ještě tak dva nebo tři lidé nahoře v Hlubině neslyšeli.“

Hrolf vyskočil na nohy a ztuhle došel ke dveřím cely. „Rád tě zase vidím, panenko. Ale nemělas sem chodit,“ pokračoval tišeji. „Už jenom den nebo dva a pustí mě.“

Drowí elfka si pohrdavě odfrkla a sklonila se, aby prozkoumala zámky na dveřích. „No jistě. Pokud ovšem nepočítáš těch několik let nucených prací potom. Aspoň tak dlouho to totiž bude trvat, než splatíš všechnu škodu.“

„Ale hovno!“ zasmál se srdečně a mávnutím obří ruky odmítl takovou chmurnou předpověď. „Trest za hospodskou rvačku nebyl nikdy vyšší než pár dní hezky v klidu za katrem.“

„Lebky ten zákon na tvou počest změnily,“ odpověděla Liriel, odkazujíc na trojici lebek bez těl objevujících se náhodně po městě a vynášejících rozsudky nad různými provinilci. „Představa čekat tu několik let se mi ani trochu nelíbí. To už si radši probojujeme cestu odsud až k dokům.“

„Zbytečnost,“ trval Hrolf na svém. „Zákony jsou dobrý, boj je lepší, to jo – ale úplatky, to je teprve ono! Tak obchoduje každý s mozkem v hlavě! A na to se ani nedá najít lepší místo než Přístav Lebek, takže si nedělej starosti. Elfí panna připlula plně naložená. Balík hranostajích kožešin a pár štůčku hedvábí z Měsíčniny a je to.“

Liriel povytáhla obočí. „A zmínila jsem se o tom, že tvoje loď i náklad byly zabaveny?“

Tohle byla v podstatě pravda, nebo alespoň maximum pravdy, které mu chtěla sdělit. I když to vypadalo, že Hrolfova svoboda skutečně není na prodej, Liriel se podařilo vykoupit loď i její posádku. Samozřejmě si ale myslela, že on by o tom zatím vědět neměl. Podle všech možných zpráv se zdálo, že kapitán se víc bojí o loď než o sebe.

„Tak oni mi vzali Elfí pannu, jo?“ Kapitán zvážil nový vývoj situace, při čemž mu zřejmě vydatně pomáhalo žvýkání vlastního kníru. „Tak to je jiná. To se musí bojovat!“

Elfka souhlasně přikývla. Rychle seslala prosté kouzlo, které by odhalilo jakoukoliv magii v zámcích. Když se nic nestalo, vytáhla Liriel z vaku malý balíček a opatrně vyndala z ochranného obalu skleněný flakónek. S nesmírnou péčí jej odzátkovala a na každý ze zámků nechala stéct jedinou kapku černé tekutiny uvnitř.

Chodbou se rozlehlo slabé syčení a zámky se pod útokem koncentrovaného jedu černého draka začaly rychle bortit. Sice to bylo nákladné řešení, ale zároveň tiché a rychlé. Kromě toho neměla Liriel jediný důvod škudlit. Před několika dny vedla nájezd na pevnost nepřátelských drowů a získala podíl na pokladu, jenž v ní byl ukrytý. Díky němu měla dost prostředků na pohodlnou cestu na Ruathym a ještě jí zbylo na to, aby si mohla něco schovat pro případ nouze. Při vzpomínce na bitvu a padlé přátele přesto cítila podivné napětí v hrdle. Jeden z nich však i přes vážná zranění přežil a čekal na ni na palubě Hrolfovy lodě. Jen pomyšlení na Fjodora a příčinu jeho vlastní touhy dosáhnout Ruathymu co nejdříve, zvyšovalo její i tak dost velkou netrpělivost.

Pokynula Hrolfovi, aby odstoupil, a kopnutím rozrazila dveře. Samozřejmě si dávala pozor, aby tak učinila co nejdál od stále ještě leptaných zámků. Dračí jed se dokázal prožrat koženou botou – a co hůř, i masem a kostí – stejně snadno jako kovem.

Kapitán se zájmem sledoval, jak Liriel postavila očarovanou sošku na postel a spustila písničku. Jakmile zaslechl vlastní zpěv, rozzářila se mu pyšně tvář.

„Jo, tak to je určitě udrží stranou,“ poznamenal s nádechem suchého humoru. Rozhodně si je vědom úzkého rozsahu svého hudebního nadání, řekla si Liriel.

Hrolf si ji změřil se zjevným respektem v očích. „Už jsem ti nabídnul cestu jenom pro ten úsměv, ale mít takhle za hubičku na palubě i kouzelníka, to už je něco! S tvým nadáním, panenko, už jako bysme vyrazili. Ať mě Amberlie kopne, jestli se nelepším ve výběru přátel!“ uzavřel šťastně.

Liriel vrhla poplašený pohled na mužův rozzářený úsměv. Tak rychlé prohlášení přátelství jí připadalo podivné. Vždyť se s ním dřív potkala jenom jednou, a to těsně před tím, než rozpoutal ohromující bitku, která ho dostala do současné situace. Vypadal jako družný brach a ona byla šťastná, že si zajistila cestu s tak schopným kapitánem, který navíc dokázal bojovat jako včelami pobodaný medvěd. Přátelství však pro ni bylo něco nového a nehodlala je dávat tak lehce. Na okamžik záviděla krátce žijícím lidem, kteří měli všechno tak snadné.

„K lodi je to pořád ještě kus cesty,“ připomněla mu Liriel. Stáhla si náhradní opasek s mečem, který celou cestu nesla, a podala mu ho. Beze slova si jej připjal. Pak tasil zbraň a potěšeně si prohlédl její jemné ostří. Po několika cvičných výpadech se s ní lépe seznámil a protáhl si ztuhlé svaly. Dál už mu nic nebránilo, aby se vydal za drowí elfkou do bludiště tunelů.

Cesta byla ozářená občasnou pochodní zasazenou do držáku ve zdi, a tak i Hrolf byl schopný kráčet dostatečně jistě, i když rozhodně ne tiše. Liriel určila pomalé tempo, aby trochu ztišila Hrolfovy těžké kroky. V případě nutnosti sice dokázala dobře bojovat, avšak uvědomovala si moudrost vyhýbání se střetu. Až do teď se cesta do sklepení zdála až příliš snadná, a to i přes setkání s kouzlícím ghúlem. Na druhou stranu ovšem nikdo nečekal, že by se někdo pokoušel proplížit dovnitř. Dostat se ven bude podle Lirielina názoru o něčem úplně jiném.