Elaine Cunningham: Poutník

Gorlist netrpělivě mávl ebenovými prsty a zrušil kouzlo levitace, které jej drželo ve vzduchu. Snesl se k podlaze chodby jako dosedající havran a ihned po dopadu se rozběhl. Čas utajení a nenápadnosti minul.

Gorlist se hnal k otcově skryté pracovně a zanechával po sobě oslepující výbuchy magického světla a poplašná zařízení, která kvílela jako pomstychtivé lítice. Stěna před ním se pohnula a z kamene se vyloupl dvouhlavý ettin. Netvor se před ním vztyčil a hrozivým mohutným tělem a kyjem s ostny zablokoval chodbu. Gorlist touto naprosto přesvědčivou iluzí proběhl stejně snadno, jako by skřítek prolétl duhou.

Chodba se stočila a pak prudce končila pevnou skálou. Gorlist se prohnal těsnou zatáčkou, vrhl se proti zdi, vyskočil vysoko do vzduchu a oběma nohama prudce vykopl. „Kámen“ povolil a Gorlist prorazil tajné dveře.

Dřevo se roztříštilo, police, ukrývající dveře, povolily a knihy se rozsypaly po podlaze. Gorlist se rychle převalil a vyskočil do přikrčeného postoje s dlouhými dýkami v obou rukách. Rychlým zkušeným pohledem přejel malé bitevní pole.

Otcova pracovna byla prázdná.

A vypadalo to, jako by tam řádila pohroma. Po kamenných stěnách se táhly praskliny. Umělecká díla visela nakřivo nebo rozbitá ležela na mozaikové podlaze, která se kroutila a vzdouvala, až z ní zbylo sotva víc než jen hromada suti. Část stropu se zhroutila a kusy z něj ležely na hromadách u jedné zdi. Z nedávno zřícených kamenů ještě stoupal prach a z nějakého malého skrytého potůčku nad místností na kamennou drť neustále kapala voda.

Gorlist přikývl, neboť chápal, k čemu došlo. Jak očekával, Liriel Baenre si přišla pro kouzelný artefakt, který jí Nisstyre vzal. Kouzelník na to odpověděl drobným magickým zemětřesením – to bylo od Nisstyreho mazané. Jen máločeho se obyvatelé Temných říší obávají víc než otřesů. Neexistuje žádný lepší způsob, jak tu otravnou mrchu přimět vyběhnout ven – na místo, které Nisstyremu dávalo všechny výhody.

Když válečník procházel zničenou místností a běžel chodbou, vedoucí k jeskyni s dračím pokladem, rozezněla se v jeho žilách krvežíznivost. V jeskyni bude Pharx, připravený chránit svoje zlato. Nisstyre by si určitě vybral takové bojiště!

Gorlist byl téměř u cíle, když vzduchem prolétlo děsivě trýznivé zavřísknutí. Aniž zpomalil, sevřel vlající záhyby pláště a přitáhl si kouzelný oděv k tělu, aby se tak zneviditelnil.

Vrazil na lávku, která vedla kolem obrovské jeskyně, přimhouřil oči a zahleděl se do jasného světla pochodní – nebo tak to alespoň jeho citlivým drowím očím připadalo – které vrhalo po jeskyni s pokladem mihotající se stíny. Pharxovu doupěti vévodila obrovská hromada zlata a drahokamů. Poklad se ve světle několika čadících pochodní, zasazených v držácích na stěnách, leskl. Po hromadě zlata šplhal předmět Gorlistovy nejhlubší nenávisti a s ladností tanečnice plul po pohybujícím se pokladu.

Liriel už nevypadala jako jedna z rozmazlených menzoberranzanských šlechtičen. Bývalá drowí princezna byla oblečená v jednoduchých šatech z černé kůže a meč, který měla zavěšený na boku, se dal označit v nejlepším případě za použitelný. Složitě spletené copy byly rozvázané a husté vlnité vlasy jí padaly po zádech jako divoký zpěněný proud. Gorlist jí neviděl do tváře, ale tu měl jasně vtištěnou v mysli: aristokratický sklon malé neústupné brady, kočičí jantarový odstín pohrdavých očí. Na okamžik neměl Gorlist oči pro nic jiného než pro Liriel a jeho myšlenky opanovala nenávist.

Bystrýma očima postřehl něco neobvyklého – hladkou zlatou plochu uprostřed zpřeházeného pokladu. Štiplavé dračí pižmo se mísilo se zápachem spáleného masa, což v dračím doupěti nebylo nic neobvyklého, ale za daných okolností to působilo zlověstně. Gorlist rozeznal postavu umírajícího drowa, až po hruď zapuštěného v chladnoucím roztaveném zlatě.

Nebylo pochyb o tom, že je to Nisstyre, navzdory ničivému horku tak strašlivému, že dokázalo rozpouštět mince, jako by byly z másla. V sežehnutém čele byl zasazený velký žhnoucí rubín, jehož magické světlo sláblo společně s tím, jak kouzelníkovi ubývala životní síla.

Liriel Nisstyremu vydloubla rubín z čela a zahleděla se do něj jako věštec, který si prohlíží věštecký kámen – což vlastně rubín byl. Věnovala neviditelnému pozorovateli úsměv, jakým by se královna mohla usmát na poraženého protivníka nebo lovící kočka týrat svou kořist.

„Prohrála jsi,“ řekla.

Karmínové světlo vzplálo jako v náhlém návalu hněvu a pak prudce zhaslo. Liriel mrtvý kámen zahodila a napůl seběhla, napůl sklouzla po hromadě.

A ty taky, odsekl Gorlist v duchu, když si všiml, jak se u stěny na opačné straně jeskyně objevil v zorném poli stín ve tvaru draka.

Drak se vpotácel do jeskyně a Gorlistovy rty se zformovaly v tiché bezbožné kletbě. Přece jen to nebyl Pharx, ale menší, podivnější stvoření – dvouhlavá purpurová saň. Dračice za sebou očividně měla boj a její přítomnost naznačovala, že Pharxe porazila – ale zaplatila za to. Ze svého místa Gorlist viděl hluboké spáleniny od kyseliny na jejích zádech.

Liriel zranění neviděla a dračici přivítala dravým úsměvem. Prohodily pár slov, kterým Gorlist nerozuměl. Zdálo se, že dračice se chystá ještě něco říci, ale její levá hlava nakonec podlehla zraněním. Obrovské ještěří oči se obrátily v sloup a hlava ochable a bez života klesla dopředu.

Pravá hlava chvíli sledovala smrt svého protějšku. „Toho jsem se bála,“ řekla poloviční dračice zřetelně a pak se druhá hlava zhroutila tváří dolů na Pharxův poklad.

Liriel padla na kolena a uchopila levou dračí hlavu do náruče. „Proklatě, Zip,“ řekla hlasem, v němž zněl zármutek a pocit ztráty.

Pravá hlava se pohnula a zvedla. „Jedna dobrá rada – nevěř tomu člověku. Je to naprostý šílenec! Slíbil, že mě bude následovat do Pharxova doupěte a pomůže mi bojovat. Výměnou mi nabídl, že kdyby se obrátil proti kněžkám, mám ho na místě zabít. Nejlepší obchod mého života.“

Dračice se obrátila a v hasnoucích očích se to spiklenecky zajiskřilo. „Odteď je to na tobě.“

Gorlist sledoval dračí pohled a jeho karmínově rudé oči se přimhouřily. K Liriel rychlým krokem kráčel mladý lidský muž. V ruce držel černý meč a upíral na truchlící drowí ženu starostlivý pohled.

„Je naživu,“ zašeptal Gorlist bezvýrazně, znechucený sám sebou i Nisstyrem, že tomu člověku dovolili přežít. Když muže viděli naposledy, ležel vedle uhasínajícího ohniště. Drowí žoldnéři viděli jen to, co Liriel chtěla: rozptýlení v podobě jejího nahého těla a lež jménem mužova „smrt“. Pravda se ukryla za okouzlení, které temní elfové cítili při pohledu na smrtící hru – mezi drowy známou jako „pavoučí polibek“ na počest pavoucích samiček, které se spáří a pak zabíjejí – již jim Liriel mlčky nabídla zhlédnout. Gorlist ženin prohnaný malý trik chvíli neochotně obdivoval.

Všechna Lirielina vychytralost jako by zmizela se smrtí dračice. Držela obrovskou purpurovou hlavu v klíně, něžně ji houpala a vůbec nevnímala stále sílící hluk přibližující se bitvy.

Drowí válečník se ušklíbl. Takže tohle je princeznino slabé místo. Jestli ji smrt draka dokáže takhle rozrušit, představte si, v jakém bude stavu, až jí u nohou bude ležet mrtvý její lidský mazlíček!