Elaine Cunningham - Poutník

Přinejmenším tucet nestvůr byl stále na nohou a bojoval s hrozivou houževnatostí. Vyhledala Fjodora. Ve vířícím chumlu obřích žab a světlovlasých opálených Seveřanů nešlo jeho černé vlasy a světlou kůži přehlédnout. Stál zády ke stěžni a černý meč měl zaklíněný do zubatého kopí nestvůry, vysoké téměř sedm stop.

Liriel se ulevilo, když si všimla, že se její přítel drží a nepřivolal berserkrovské šílenství. Fjodor už nebyl zajatcem nepředvídatelných záchvatů bojové zuřivosti, ale ona už mnohokrát zažila to, jak se jeho berserkrovské běsnění vymklo kontrole, než aby vítala jeho návrat.

Dívka přelézala po síti lan k Fjodorovi s úmyslem spustit se na palubu za jeho nestvůrným protivníkem. Když seskakovala, zahlédla, jak se na Fjodora přes celou palubu mocným skokem vrhá další ropušák.

V jednu chvíli se staly dvě věci: Lirieliny boty se dotkly dřevěné paluby a dlouhý černý jazyk ji plácl do tváře.

Dívka ucouvla, ale přesto ucítila, jak se jí vlhká svalnatá věc omotala kolem krku. Sáhla po meči, neboť bylo jasné, že prudké trhnutí jí zlomí vaz, a také to, že nebude dost rychlá, aby tomu dokázala zabránit.

Kolem prolétl další „krab“ a usekl ropušákovi jazyk. Liriel odklopýtala pryč. Jazyk, který sebou stále ještě škubal, si strhla z krku a podala ho omráčené nestvůře. Zatímco ropušák zmateně zíral na to, co drží v ruce, vrazila mu meč mezi tkanice zbroje ze žraloci kůže.

Než se nestvůra stačila pohnout, Liriel vyskočila a oběma nohama se mu opřela o hruď. Vší silou se odstrčila, udělala půlsalto a s mečem v ruce zlehka dopadla na nohy. Ropušák zavrávoral dozadu a klopýtl k čekající šavli bledého, ale nelítostně se tvářícího chlapce, který už byl opět na nohou, podepíraný dalšími dvěma námořníky.

Liriel na zraněného mladíka a jeho kamarády krátce kývla a divoce se na ně usmála. Tihle Seveřani věděli něco o pomstě a hodně o odvaze.

Prudce se obrátila k zachránci. Několik kroků od ní stál štíhlý mořský elf a zelenýma očima zkušeného válečníka si měřil divokou bitvu. Xzorsh, její bývalý učedník a Hrolfův samozvaný strážce, se vrátil – pokud ji vůbec kdy opustil.

V ruce opatřené plovací blánou držel připraveného dalšího vrhacího pavouka, jednu z několika kouzelných zbraní, které mu dala. Když neviděl žádnou bezprostřední hrozbu, zahleděl se na neklidné moře. Lehce kýval hlavou, jako by něco počítal.

„Je jich víc?“ chtěla věděl Liriel.

„Nejmíň třicet,“ odpověděl Xzorsh zachmuřeně. „Příliš mnoho.“

Liriel zavrtěla hlavou a sáhla do vaku, který měla zavěšený na opasku. Ukázala mořskému elfovi velký dokonalý smaragd, část kořisti, již si odnesla z pokladu hlubinného draka. Xzorshovy oči se překvapeně rozevřely a pak zajiskřily očekáváním. Drowí elfka jej učila jen krátce, ale než jí došla skrovná zásoba trpělivosti, mluvili o úžasných zázracích.

Xzorsh ukázal na Fjodora, který tahal meč z těla sedm stop velkého ropušáka. „To byl Karimsh, šaman a vůdce hejna. Přivolal genasi a velí ostatním. Nejspíš bych dokázal zopakovat jeho přivolávači signál – ne dokonale a nebyla by v tom magie, ale ropušák v zápalu boje by si možná ničeho divného nevšiml.“

Liriel mu odpověděla přikývnutím a dravčím úsměvem. Zvedla smaragd a začala prozpěvovat vzletným, hrůzu nahánějícím sopránem. Xzorsh zaklonil hlavu a vypustil z úst volání – podivný zvuk, který začal nízko položeným drnčivým skřehotáním a přeskočil do řady zajíkavých staccatových tónů, mísících se s rychlým mlaskáním.

Bizarní elfí duet přehlušil lomoz bitvy a zanedlouho se loď začala houpat, když tucty velkých rukou s plovacími blánami sevřely zábradlí. Z hejna ropušáků se ozýval hluboký dunivý smích, oslavující vidinu rychlého masakru a následujícího dobrého jídla. Námořníci se po kymácející se palubě vrhli vstříc nové hrozbě.

Ibn kousek od nich smetl stranou kopí a zakřiveným mečem sekl po dmoucím se zeleném hrdle. Mávaje zkrvavenou zbraní se vrhl na dvojici elfu.

„Oba jste mrtví!“ slíbil.

Liriel mu místo odpovědi hodila smaragd k nohám. Kapitán rychle ucouvl a vyděšeně zaklel, když viděl, jak kámen začíná růst. Trvalo to jen jeden úder srdce a před nimi stála živá socha – nádherná půlelfka, zelená jako smaragd, oblečená v prosté tunice a úzkých kalhotách a s vlasy učesanými ve starobylém stylu.

Liriel se zamračila. „To je divné. Měla to být mořská elfka. A bohyně je mi svědkem, že jsem ji oblíkla lípl “

„Je dokonalá,“ vydechl Xzorsh a nespouštěl z vysokého zářícího golema pohled.

Zdálo se, že i na ropušáky to udělalo dojem. Se šíleným bojovým řevem se vrhli na nového protivníka. Golem s pohrdáním sledovala, jak bodají do její postavy, tvrdé jako drahokam. Dunivý křik obřích žab se chvíli mísil s rachocením a řinčením kopí o smaragd. Ropušáky vlastní zuřivý útok tak pohltil, že nepostřehli slabou zelenou záři, šířící se po palubě. Když světlo obklopilo většinu netvorů, Liriel vykřikla příkaz.

Smaragdový gólem zmizel a ropušáci s ním.

Všichni válečníci, kteří nezmizeli – námořníci i žabí lidé – při tomto nečekaném ukončení bitvy jen ohromeně zírali. Následovalo tak hluboké ticho, že je Liriel v uších cítila jako hmotnou věc.

Po chvíli se přeživší nestvůry vzpamatovaly a připravily k dalšímu útoku. Konce kopí udeřily do paluby a vzdorné bojovné skřehotání v sobě neslo pochmurné a prázdné sliby. Námořníci odpověděli připravenou ocelí a několik zbraní se srazilo a zakleslo, ale boj byl u konce a všichni to věděli. Po chvíli posledních několik ropušáků zanechalo pokusů znovu se sešikovat a naskákalo do vln.

Liriel jednou rukou objala mořského elfa kolem pasu a věnovala mračícímu se Ibnovi falešný milý úsměv. „Neměli jsme štěstí, že Xzorsh náhodou plaval kolem? Nebýt jeho, byla bych mrtvá. A beze mě byste byli mrtví vy.“

Několik námořníků – z nichž mnozí byli dlouho členy Hrolfovy posádky – unaveně provolalo slávu a Xzorshovo jméno se vzneslo k naslouchajícím hvězdám. Rudovousý kapitán se však nepřestával mračit.

„Hrolf je pryč a Elfi panna s ním. Všechny dluhy mezi váma dvěma jsou už dávno splacené,“ řekl Xzorshovi chladně. „A pokud jde o mě, nepotřebuju stín s plovacíma blánama.“

Liriel do mořského elfa šťouchla loktem. „Lidi vůbec nedokážou ocenit ironii. Všiml sis toho?“

Xzorshovi zacukaly rty, ale důstojně před kapitánem sklonil hlavu. „Jestli je to tvé přání, vrátím se do moře hned, jak dokončím svou záležitost.“ Pohledem přejel k drowí dívce.

Ibn si toho všiml a z očí mu křičela nevraživost a nedůvěra, ale jeho muži bývali dřív Hrolfovi a mnohým z nich tahle nesourodá elfí dvojice několikrát zachránila život. „Zkraťte to,“ řekl zdráhavě.

Liriel se podívala na Fjodora a tři přátelé se přesunuli na druhou stranu lodi. Xzorsh shodil ze zad batoh z tulení kůže a vyndal z něj pevně svinutou tapiserii. Srdce drowí elfky poskočilo a s bolestivým žuchnutím dopadlo. Nebylo třeba, aby tapiserii rozvinul, i tak věděla, co na ní je: nádherně zpracovaný hrůzný obraz, popisující mučení zajatých mořských elfů. A co to dělalo ještě horším, bylo vědomí, že jde o víc než jen o zvrácené umělecké dílo. Ve vláknech byly uvězněny duše zabitých elfu.