Elaine Cunningham - Poutník

„Vesničtí starší Vastiš vysvětlovali její pošetilost. Vlk vždycky zůstane vlkem, říkali. Bude krást kuřata a honit hrající si děti. Vastiš si ale od nikoho jiného nikdy nedala poradit, takže vlk zůstal. Vlče pro jeho bílou srst pojmenovala Duch. Duch měl Vastiš rád a byl jí věrný jako pes, ale vesničané ho vždycky sledovali podezíravými pohledy.“

Fjodor se na okamžik odmlčel. Liriel pátrala očima v jeho tváři. „Jsi z toho smutný. To ještě není konec, že?“

Obrátil se k ní. „Čas plynul a Vastiš se narodilo dítě, syn, který vyrůstal s vlkem po boku. Jednoho dne sbíral chlapec v lese houby a v dutině pod stromem narazil na vlčí doupě s mláďaty. Jejich matka se vrátila. Bránila svoje mladé.“ Jeho smutný výraz prozrazoval, co se s dítětem stalo, ale způsob, jakým si Liriel prohlížel, naznačoval, že tady nejde v prvé řadě o příběh ztraceného chlapce.

„Co se stalo s Duchem?“

„Zabili ho,“ odpověděl Fjodor. „Vesničané se báli, že se mu nějaké další dítě taky naučí důvěřovat a zapomene na opatrnost.“

Liriel přikývla. „To je rozumné.“ Když si obě věci spojila, rozevřela oči. „Takže mi říkáš, že když se tví lidé dostanou do konfliktu s drowy, s jakýmkoli drowem, tak ze mě bude další Duch?“

Trvalo dlouho, než Fjodor odpověděl. „Ne dokud jsem naživu,“ slíbil.

„Tak to bude všechno v pořádku,“ prohlásila Liriel zlehka, doufajíc, že tento směšný lidský postoj pomůže zahnat z jeho očí utrápený výraz. „Tebe je hodně těžké zabít – Lloth je mi svědkem, že jsem to zkoušela!“

Její rouhavý žert mu na tváři vyloudil slabý úsměv a znovu se natáhl po její ruce, ale než se jí mohl dotknout, udělal to někdo jiný.

Liriel náhle zalil pronikavý chlad a zmrazil její tělo i duši, jako by ji objal zlý duch.

Když pominul prvotní šok, rozpoznala Liriel známou přítomnost, tu, kterou během krátkého pobytu v Arach-Tinilith vždy vítala. Tehdy mladá drowí dívka vzhlížela k Lloth s láskou. Bohyně naslouchala modlitbám a odměňovala oddanost dary kouzel. Takovou pozornost a štědrost Liriel nikdy předtím nezažila. Nyní znala bohyni lépe. Lloth nebyla milující rodič; Lloth byla moc, která kazí a ničí.

Žárlivá moc.

Liriel střelila očima po Fjodorově tváři a v duchu opět spatřila projev náboženské úcty, v Menzoberranzanu běžný: kněžka svižně kráčí k oltáři Lloth a ve zkrvavených rukou drží podnos, na němž leží stále ještě bijící srdce jejího milence. Takové odevzdání Lloth vyžadovala. Kdykoli doutnající uhlíky vášně hrozily vzplanout v něco čistého a jasného, byl oheň v drowích srdcích uhašen krví.

Smetla stranou ruku, kterou jí Fjodor podával, a couvla. Pevně se objala rukama a v zuřivém odmítavém gestu prudce vrtěla hlavou.

Fjodor k ní instinktivně udělal krok. Uhnula před ním a mávnutím ruky jej naléhavě odháněla.

„Běž pryč. Běž pryč! “ zavřískla.

Sledoval, jak stále couvá, s očima vytřeštěnýma hrůzou a upřenýma na palubu. Fjodorovi náhle dodal Zrak jistotu a uvědomil si, že ona před ničím neprchá, ale láká to pryč.

Právě v tu chvíli spatřil stín – obrovského pavouka s hlavou překrásné elfí ženy. Vycházející měsíc stál přímo za Liriel a stín ji sledoval a pohyboval se spolu s nijako by byl její vlastní.

Fjodor bezmyšlenkovitě tasil meč a vrazil ho stínovému pavoukovi do srdce. Čepel se zabodla hluboko do prken paluby. Než stačil pustit jílec, vystřelil vzhůru mečem proud chladné, temné a hněvivé síly a odhodil jej pryč. Narazil do lodního zábradlí takovou silou, až pocítil všechny kosti v těle.

„Uteč,“ zaprosila Liriel. „Nebo plav pryč. Cokoli, jenom se drž dál!“

Nechápal úzkost v jejím hlase, ale nemohl ji nechat, ať tuto bitvu vybojuje sama. Odrazil se od zábradlí a rozběhl se zpátky. Místo toho, aby znovu zaútočil, popadl Liriel do náruče, smetl ji stranou a postavil se tak, aby jejich společný stín zakryl ten patřící Pavoučí královně.

„Nemáš na Liriel žádné právo,“ promluvil tiše přímo k číhajícímu zlu. „Rozešla ses s ní a ona s tebou.“

V hlavě mu zazněl slabý posměšný smích. Jednou vlk, pořád vlk , vysmíval se mu ten až příliš krásný ženský hlas, který promlouval cizím jazykem, jemuž nějakým způsobem rozuměl.

Liriel si zakryla uši. „Ona nás poslouchala,“ zašeptala zoufale. „Okamžitě mě nech, Fjodore.“

„Ne.“

„Ty to nechápeš! Žádný muž, který se postaví mezi kněžku a její bohyni, nepřežije!“

„A co na tom? Nejsi kněžka.“

„Byla jsem,“ řekla Liriel. „A ona mě nenechá jít.“

„Nemá na vybranou,“ prohlásil Fjodor pevně. „Žádný bůh ani bohyně si nemůže na svobodné duši vynutit uctívání. Chceš, aby ti dala pokoj?“

„Ano!“

„Tak jí to řekni.“

„To už jsem udělala .“

„Tak znovu,“ pobídl ji Fjodor, „a pak ještě jednou. Když boha třikrát zavrhneš, jsou pouta přerušena. Tvrdí to všechny staré příběhy.“

To stálo za pokus. Linei přikývla a zhluboka se nadechla. „Paní Lloth, už nejsem tvá kněžka. Matko Lloth, už nejsem tvé dítě,“ zašeptala.

Chlad zesílil. Linei si všimla, jak je její přítel bledý, a šedomodrého odstínu jeho rtů. Znovu o něj měla strach a pokusila se mu vykroutit. Fjodor zavrtěl hlavou, přitiskl ji k sobě pevněji a oba je přikryl pláštěm. Sdílené teplo se rozlilo jejich těly a zahnalo temnotu a chlad.

Drowí dívka a její strážce se se zatajeným dechem chvíli tiskli k sobě a očekávali reakci temné bohyně.

Okamžiky plynuly a neozývalo se nic kromě zvuků pracující posádky a šplouchání vody o boky lodi.

Linei vyklouzla z Fjodorovy náruče a poodstoupila. Stín v měsíčním světle před ní byl její vlastní – obraz malé štíhlé drowí ženy s napřímenými rameny a vzdorovitě zvednutou hlavou.

Odolala pokušení sesunout se úlevou a vyčerpaně se na Fjodora usmála. „Až si z tebe příště budu dělat legraci kvůli těm plesnivým příběhům, připomeň mi tuhle chvíli.“

„Bude lepší, když na to oba zapomeneme,“ opáčil. „Tyhle věci patří do minulosti, a tam taky zůstanou.“

„Zůstanou?“ zeptala se náhle vážným hlasem.

„O to se musíš postarat. Nevyslovuj to jméno. Nedělej nic, čím bys ji přivolala zpět.“

„Hej, První sekyro!“ zakřičel drsný mužský hlas.

Oba se obrátili k volajícímu. Fjodorovi titul krátce patřil, když na Ruathymu zastával post vojevůdce. Někteří z mužů, po jejichž boku bojoval, se plavili na Narvalovi .

Několik námořníků nečinně postávalo a zmateně hledělo na drowí elfku a jejího ochránce, zatímco se snažili pochopit Lirielin nejnovější nevysvětlitelný výbuch. Většina nicméně měla plné ruce práce s péčí o raněné, shazováním mrtvých ropušáků přes zábradlí do moře a smýváním prolité krve z paluby. Jeden z mužů stál stranou a zvednutým zakrváceným koštětem ukazoval na měsíc. Fjodor v něm poznal Harlrika, prošedivělého veterána moří a bojů. Přes měsíční kotouč přelétávala temná ptačí figura, kterou rovněž poznával.

„Vrána?“ zamumlal.

Linei se postavila vedle něj a jednou rukou si clonila oči před jasným měsíčním světlem. Byla to záhada, která se blízce dotýkala jich obou. Fjodor jí láskyplně říkal „malá vráno“ a během života na povrchu se toho o těchto inteligentních, zvláštních ptácích dozvěděla dost, aby srovnání ocenila a pochopila, co je na tom úkazu podivného.