Elaine Cunningham - Poutník

„Sledoval jsem ho do Bludiště,“ přiznal chlapec. „Doufal jsem, že najdu brloh. Místo toho jsem našel mrtvého drowa.“

Fjodor rychle zalétl pohledem k přítelkyni. „Toho drowa zabil vlk?“

„Co na tom záleží?“ odsekl Peťa. „Mrtvý drow je dobrý drow, ať už se to stalo jakkoli, ale ano, vypadá to tak. Měl roztržené rameno a potrhané hrdlo.“

Fjodor jej odtáhl od Liriel a postavil se mezi ně – zda pro Peťovu, nebo její ochranu, to Liriel nedokázala říct. Fjodor se na ni znovu podíval.

„Bude nejlepší, když se dnes budeš držet u vesnice. Slib mi to.“

Udělala to a za odměnu se jí dostalo potěšeného záblesku v jeho očích. Jeho slovo a čest – to pro Fjodora nebyly bezvýznamné pojmy. Zjevně považoval její odmítnutí dát slovo, když ho nechtěla dodržet, za dobrou věc.

Poprvé se zamyslela nad tím, jak se Fjodor cítí, pokud jde o lež, v níž je oba nutí žít. Možná by Sofiino slovo bylo bývalo stačilo, aby drowce zajistilo opatrné přijetí, ale lež už byla vyřčena. Skrytí její přirozené podoby to v očích pravdymilovného Rašemence s největší pravděpodobností potvrdilo.

„Promluvíme si, až se vrátím,“ řekl Fjodor jemně. Uchopil její ruku, zvedl si ji k srdci, pak se obrátil a společně s vyčouhlým příbuzným odešel.

S ostatními válečníky se setkali u západní brány. Čekali tam na ně koně, na kterých se prudkým tempem rozjeli k Běžícím skalám.

Průzkumná výprava se zastavila u ústí jeskyní a zapálila malé pochodně. Při vstupu do jeskyní jimi mávali nad hlavou, aby zahnali poplašené netopýry.

Peťa je zavedl do úzké chodby, kde ležel mrtvý drow. Fjodor přidřepl k tělu, aby si ho lépe prohlédl. Po chvíli zvedl hlavu.

„Neumřel tady. Něco ho sem přivleklo, a nebyl to vlk.“

Treviel se ušklíbl. „Co jiného bychom taky měli čekat? Samozřejmě že je tu té dvounohé havěti víc. Drowové neloví sami.“

„Nechávají mrtvé v tunelech napospas krysám?“ zeptal se Fjodor.

„Co jiného by měli dělat? V jeskyni je těžké někoho pohřbít nebo spálit.“

Fjodor měl s temnými elfy dost zkušeností, aby věděl, že jen zřídka uvažují tak jednoduše. Zvedl pochodeň do výšky a zkoumal tunel. Ačkoli byla chodba úzká, strop byl vysoko nad nimi. Fjodor rozeznával nepravidelné stíny a dutiny v nerovné skále, které nemusely být ničím zajímavým nebo to mohly být vstupy do neviditelných tunelů. Drowové přesunuli mrtvého druha za nějakým účelem. Možná jako návnadu do pasti?

Válečník sklonil pochodeň. „Není divu, že si Peťa vybral tenhle tunel. Strop je dost vysoko na to, aby se mu pavučiny nepletly do vlasů,“ řekl nenuceně. Teatrálním gestem sklonil pochodeň, aby prozkoumal podlahu. „Žádné známky vlčího trusu. Ještě se nevrátil nažrat, a jak to vypadá, krysy tyhle kosti za den či dva oberou. Zaručuju, že dneska v těchhle jeskyních žádného vlka nenajdeme.“

Peťa se zatvářil zmateně, ale než mohl promluvit, Treviel ho drsně popostrčil. „Dělej, kluku, a buď zticha,“ řekl tiše přísným hlasem.

Muži srovnali krok a rychle zamířili k otevřené jeskyni za sebou. Byli téměř v ní, když drowové zaútočili.

Rašemenští zvědové okamžitě zareagovali. Meče se svištěním vylétly z pochev a válečníci se dychtivě rozběhli nenáviděným nepřátelům vstříc. Muži poblíž zadního voje varovně křičeli, když po kamenných stěnách do světla pochodní sešplhali další temní elfové.

Fjodorovi skočila do cesty drowí žena, malá, štíhlá a oblečená do skrovné kožené zbroje. Namířila na něj dvě zbraně – široký meč a chladně krásný úsměv.

Fjodor na okamžik zaváhal. Dokonce i toto nepatrné zdržení bylo příliš. Žena učinila výpad a mečem mířila na srdce. Fjodor se vzpamatoval a použil proti menší a hbitější drowce svou nejlepší zbraň – velikost.

Uhnul před útočící zbraní, skočil po ženě a přirazil ji ke stěně. Svíjela se a házela sebou, ale nemohla na něj mečem dosáhnout. Protože znal Lirieliny sklony mít u sebe spoustu zbraní, okamžitě drowce sevřel zápěstí a přitiskl je ke stěně vysoko nad její hlavou.

„Běžte!“ zahřměl Fjodor a mával na ostatní, ať jdou dál, zatímco se snažil drowku udržet. Treviel rozkaz zopakoval.

Žena se mu vykroutila a vyšplhala po stěně. Fjodor ji nechal být, ačkoli měl podezření, že toho možná ještě bude litovat. Vytáhl z opasku ebenovou hůlku a rozhlédl se po bojišti.

Většina mužů ustoupila tunelem vedoucím k východu. Náhle vzplála jasná světla, zahnala drowy na ústup a poskytla Rašemencům únikovou cestu. V jeskyni zůstávali jen Peťa a Treviel. Oba válečníci bok po boku couvali úzkou chodbou a odráželi meče několika útočících drowů, pohybujících se s kočičí hbitostí. Fjodor útočníky rychle spočítal a došel k nečekanému závěru: Drowů tam není dost.

Ironie tohoto závěru mu neunikla, neboť i tak měl plné ruce práce. Bylo však lepší nepřítele vidět než uvažovat, kdy může skrytý protivník udeřit. Drowové, jichž se nemohl dopočítat, nejspíš unikli stejně jako ta žena, když hbitě vyšplhali po stěnách cestami, které dokázali vidět jen oni.

Fjodor znovu zvedl pochodeň do výšky. Tentokrát se světlo odrazilo od několika párů rudých očí a malých třpytivých nožů.

Fjodor vyhodil hůlku přímo vzhůru a rotující kousek dřeva vylétl vysoko ke stropu jeskyně. Narazil do něj a roztříštil se. Fjodor si zaclonil oči před následným oslepujícím zábleskem.

Místo toho se tunel naplnil slabým, tmavě rudým světlem, které zřetelně odhalilo posměšné tváře drowích válečníků – a samolibý výraz holohlavého člověka ne víc než deset kroků od místa, kde Fjodor stál. Ten odstrčil mladého Peťu z cesty a sám se postavil tak, aby zatarasil tunel.

„Dál neprojdete,“ řekl číhajícím drowům.

Od vysokého stropu se odrážel tichý výsměšný smích a drowí válečníci v houfu slézali po skalní stěně k němu.

Fjodor vrazil meč zpět do pochvy. Nebude ho potřebovat. Na okamžik zavřel oči a rychle se natáhl do místa hluboko v nitru a pátral po síle, která byla prastará a zároveň nově objevená.

Změna jej zasáhla jako splašený hřebec. Prohnala se jím moc a srazila ho na kamennou podlahu, ale když narazil do země, nebylo to vlastníma rukama. Na kámen dopadly obrovské tlapy pokryté černou srstí a drápy zazvonily jako dýky.

Moc neustále proudila a vyrazila z něj v zařvání, které otřáslo tunelem a zmrazilo útočící temné elfy na místě.

Nebo to tak vypadalo.

Vždycky to tak bylo, když jej zachvátilo berserkrovské šílenství. Čas kolem něj zpomalil a poskytl Fjodorovi prostor pozorovat a reagovat. Útočit.

Jedna tlapa se bleskově vymrštila a sekla nejbližšího elfa přes hrdlo. Fjodor chytil padající tělo do čelistí. Jediným trhnutím mohutné medvědí hlavy odhodil mrtvého elfa na meče dvou dalších útočících nepřátel. Oba se pod vahou svého druha svalili na zem. Berserkr útočil dál.

Fjodor cítil bodání hbitých mečů, ale jeho hustý kožich a silná kůže se ukázaly být ještě účinnějšími než kožená zbroj. Člověk po něm házel syčící ohnivé koule. Ty hvízdaly a plnily tunel páchnoucím kouřem, ale berserkr bolest necítil. Vždy ji cítil, až když bylo po všem.

Vydal ze sebe mocný bojový řev, prohnal se kolem posledních drowů v tunelu a vrhl se na holohlavého čaroděje.

Ostré zapraštění jako pleskání neupevněné plachty ve vichřici oznámilo příchod Fjodorova nejnovějšího nepřítele. Z hradu vysoko nad nimi seskočil strašlivý tvor, obrovská, ptáku podobná nestvůra s kožnatými netopýřími křídly a dlouhým špičatým zobákem plným zubů, ostrých jako jehla. Vrhl se dolů, zdánlivě ve snaze zastavit berserkrův útok.