Elaine Cunningham - Poutník

Ostatní ženy si vyměnily ustarané pohledy. „Ona“ byla samozřejmě jejich sestra Sylune, která před lety zemřela v boji s draky a stoupenci jejich kultu. Sylune ve starém domě zůstávala v podobě přízračné harfenice – inteligentního ducha, který si – na rozdíl od většiny ostatních – pamatoval téměř celý svůj život, a dokonce se mu z velké části podařilo na něj nahlížet ze správné perspektivy. Možnost, že Sylune už mezi nimi není, je naplňovala pocitem ztráty i nadějí.

„Možná jsou pověsti pravdivé,“ ozvala se sestra, která z nich vypadala nejstarší. Měla mírnou a ustaranou tvář, ale stříbrné roucho by se hodilo i pro královnu.

Kolem rozcuchané krásky v rozevláté róbě zapraskala netrpělivá energie. „Měj rozum, Alustriel. Tahle takzvaná čarodějnice je nebezpečná podvodnice. Jiní zaslechnou zvěsti a přijdou to prozkoumat. Rašemen leží velice blízko hranic Algorandu.“

„Nikdo nepochybuje o tvých schopnostech chránit země, kterým vládneš,“ řekla Qilué Veladorn tiše.

Když drowka promluvila, ostatní ženy s výjimkou Learel Stříbroruké viditelně ochladly. Qilué byla jejich sestra, ale způsobem téměř tak neskutečným, že tomu stěží šlo věřit. Pro většinu z nich byla cizí a neuplynulo mnoho let od chvíle, kdy Laerel vyčmuchala jejich spřízněnost.

„Musím souhlasit s královnou Algorandu,“ pokračovala drowí sestra a obrátila se k zachmuřené ženě s formální úctou. „Po pravdě řečeno, přiznávám, že se za toto nedorozumění cítím poněkud odpovědná.“

Pověděla jim o Liriel a Fjodorovi a jejich odhodlání vrátit Poutníkův amulet rašemenským Čarodějnicím.

„Obávám se, že jsem se možná zmínila, že má sestra Sylune mezi Čarodějnicemi studovala. Co jiného by si z toho Liriel vyvodila než to, že je Sylune drowka? A jak lépe drowka získá v Rašemenu pozici než tím, že zaujme místo Sylune?“

Ostatní ženy zaúpěly a přikývly. Holubice Stříbroruká, svalnatá válečnice oblečená v tmavě zelených kožených kalhotách, promluvila. „Samozřejmě ji odhalí. Důležité je, abychom tu drowí šarádu ukončily dřív, než do Rašemenu dorazí Sylunini nepřátelé. Co chci vědět já, je, jestli drowka nepřátele shromáždí a využije je k nějakému vlastnímu temnému cíli?“

„Nemám žádný důvod domnívat se, že to udělá,“ prohlásila Qilué pevně. „Nicméně ačkoli mám Liriel ráda a věřím, že má ohromný potenciál, obávám se, že z této situace nemůže vzejít nic dobrého. Pošlu svou dceru Ysolde, kněžku Eilistraee, aby Liriel dostala z Rašemenu dřív, než se nám věci úplně vymknou z rukou.“

Ostatní ženy souhlasně zahučely. „Zapomínáme na jednu důležitou věc,“ připomněla jim Bouře. „Pokud Sylune není v Rašemenu, kde tedy je?“

Sharlarra vjela do vesnice Demovie po boku tiché, vážně se tvářící Čarodějnice. Ta se objevila, když elfka dorazila do města Imilmaru a přála si mluvit s Čarodějnicí ze Stinného údolí.

Elfka byla stále ještě překvapená vlastní žádostí. Přijela sem najít Liriel, a ne pronásledovat bájného ducha. Zvláštní bylo, že Rašemenci se její prosbě nedivili. Poté co se zeptala, nejprve následoval příval starých příběhů – o ty v Rašemenu zjevně neměli nouzi – ale nakonec se někdo spojil s jednou z wychlaran . Ty se jí pak také vyptávaly a výsledkem byl Sharlařin současný doprovod. Zdálo se, že mladou Čarodějnici Sharlařin přízračný kůň vůbec nevzrušuje. Chtěla vědět, jak k tomu došlo. Když jí elfka vylíčila, co se stalo na hřbitově v Hlubině, žena přikývla, jako by to dokonale dávalo smysl.

Více než hodinu jely mlčky, než se Sharlarra znovu pokusila zapříst rozhovor. „Řekni mi, Aňo, žije v téhle Dernovii hodně elfů?“

Čarodějnice po ní vrhla nevěřící pohled. „Jen málo cizincům je dovoleno cestovat tak hluboko do Rašemenu. Tobě to dovolili jen proto, že othlor Sofie říká, že smíš přijít.“

„Doufám, že budu mít příležitost jí poděkovat.“

„To je nepravděpodobné. Požádala jsi, že se chceš setkat s Čarodějnicí ze Stinného údolí. Setkáš se s ní a odejdeš.“

Milí lidé, pomyslela si Sharlarra. „Slyšela jsem řeči o tom, že tady v okolí zahlédli drowy. Říkali to v hospodě,“ dodala, když si všimla Anina zamračeného pohledu. „Vidělas tady nějaké drowy?“

„Možná.“

Po chladné odpovědi došla Sharlaře trpělivost. Dále už nepromluvily, dokud se před nimi nevynořila vesnice.

„Támhle je domek pro cizince,“ řekla Čarodějnice a ukázala na malý pahorek. „Žena, která si říká Liriel, je uvnitř.“

Sharlarra se na ni zvědavě podívala. „Jak to víš?“

„Na střeše je trojnožka z klacků. Domovojové – domácí duchové – mají takové věci rádi. Dávají je na střechu jen tehdy, když uvnitř někdo je, a při odchodu obyvatel je sundávají. Když se na odcházející lidi zlobí, klacky na ně házejí.“ V Anině hlase zazněl slabý varovný náznak.

„Takže návštěvy většinou odcházejí ve spěchu,“ řekla elfka.

„To by bylo moudré.“

Sharlarra seskočila z koně a zaklepala na dveře. Otevřela jí vysoká žena se stříbrnými vlasy. Užasle vytřeštila oči, když elfku poznala. Také Sharlarra zažila okamžik překvapení. Toto byla v živé podobě přízračná žena, kterou viděla se Selenitem.

Což znamenalo, že duch, jehož spatřila, byla skutečně Sylune, Čarodějnice ze Stinného údolí.

„Bohové,“ zasténala Sharlarra.

Ženu elfku popadla a vtáhla ji dovnitř. Zabouchla dveře a odepnula si z opasku černou masku. Než se Sharlarra stačila nadechnout, „žena“ se proměnila v malou štíhlou drowku.

„Co tady děláš?“ dožadovala se Liriel.

„Abych byla zcela upřímná, přijela jsem hledat potíže.“ Elfka se zazubila. „Vypadá to, že jsem je našla. Vydávat se za Sylune! Máš v sobě pěknou dávku drzosti. Vyprávěj mi o všem, co se stalo, poté co jsi opustila loď.“

Liriel vytáhla láhev vína. Společně popíjely a vyprávěly si o svých dobrodružstvích. Když se dozvěděla o Xzorshově smrti, pocítila Liriel bodnutí bolesti. Byl to první elf, se kterým se kdy setkala, první, jenž ji naučil, že se všech povrchových elfu není třeba bát a že by se s některými z nich bylo snad možné i spřátelit. Podle Lirielina názoru byla tato zvláštní žena další takovou výjimečnou osobou.

Hovořily až do soumraku. Nakonec se Sharlarra zvedla. „Už půjdu. Ta tvrdohlavá Čarodějnice, která mě sem přivedla, mi dala velice jasně najevo, že jakmile si promluvíme, musím odejít.“

Drowka ucítila bodnutí lítosti. „Ráda bych s tebou zase někdy mluvila.“

Sharlarra na ni mrkla. „To nejspíš nebude problém. Řekla jsem, že opustím vesnici, ne zemi. Se Selenitem se na pár dní utáboříme v lese. Znovu se uvidíme, o tom nepochybuj!“

„Selenit?“

„Můj kůň. Pojď se podívat.“

Liriel vyšla za ní na dvůr a překvapeně zůstala zírat na koňského ducha. Elfka propukla v bouřlivý smích. Vyhoupla se do sedla a pobídla podivného oře po stezce do lesa.

Drowka zalétla pohledem vzhůru k měsíci a přemýšlela, jestli by dokázala v měsíční magii Eilistraee nalézt Sharlařinu píseň. Krátce si vzpomněla na číhající pavouky, ale přetrvávající ozvěna radosti vysvobozených elfu zahnala pochmurné úvahy stranou. Liriel si zvolila: nyní už to musí být jasné dokonce i neodbytné Lloth. Vrátila se tedy do domku, posadila se ke stolu a dveře nechala otevřené, aby měsíční světlo mohlo dovnitř.