Elaine Cunningham - Poutník

„To už je dost blízko,“ řekla Liriel ledově. „Nedostal jsi svolení se ke mně přiblížit.“

Promluvila drowím jazykem a s hrozivou lehkostí se vrátila ke starým panovačným způsobům. Něco v jejím chování válečníka zarazilo. „Jakým právem mi poroučíte?“ zeptal se.

„Nosíš insignie rodu Baenre. Proto patříš mně.“

Úzké kruté rty se posměšně zkroutily. „Matronou matkou Prvního rodu je Triel. Kdo jste vy?“

Liriel odpověděla tím, že mu k nohám mrštila krůpěj kouzelného ohně. Drow hbitě uskočil. „Někdo, komu se nelíbí tvoje drzost,“ zavrčela.

„Kouzelnice,“ zamumlal. „Tak tedy Shobalar.“

Liriel po něm vrhla jedovatý pohled. „Je celkem jasné, že si tě Triel nevybrala pro inteligenci ani pro tvé znalosti rodu, kterému údajně sloužíš. Ano, vycvičili mě v rodě Shobalar, ale jsem Liriel Baenre, dcera menzoberranzanského arcimága.“

Muž se usmál od ucha k uchu. „Hodně jste nám lov zjednodušila. To vás hledáme.“

Jako by jim dal znamení, všichni drowové, kteří byli s ním, tasili zbraně. Pohybovali se jako jeden muž, rychle a tiše. Ani jediný meč při vytahování z pochvy nezaskřípěl, ani jedna malá kuše necvakla, když ji její majitel namířil. Ticho nahánělo hrůzu, avšak o nic víc než ona preciznost. Liriel téměř zapomněla na nadpřirozené schopnosti bojovníků své rasy. Avšak nezapomněla na jejich lstivé a vychytralé způsoby.

Mávla rukou, aby Fjodora zarazila. „Tak jako já vás,“ odsekla. „Triel si s vysláním pomoci dala pěkně na čas! Nebo to vám to trvalo tak dlouho, než jste se sem dostali?“ dodala významně.

Ve velitelových očích se objevila nejistota. „Řekli nám, že se tady máme setkat s Gromfovými jednotkami.“

„Zombie,“ řekla opovržlivě Liriel. „To se mému drahému otci podobá použít postradatelné vojáky.“ Pohledem přejela válečníky připravené k boji a ostentativně nakrčila obočí.

„My patříme Matroně Triel,“ řekl vůdce prkenně, „a jsme jí stejně věrní jako zombie svému pánovi.“

„O Gromfových zombiích nemám pochybnosti. Kupuje si jen to nejlepší, ale mají velitelku, je to tak? Nejvyšší kněžku?“

Drow obezřeme přikývl. „Nejvyšší kněžku Lloth?“ vyptávala se dál Liriel.

„A koho jiného?“ zeptal se muž, očividně zmatený směrem, kterým se rozhovor ubíral.

Krátce a posměšně se uchechtla. „Slyšel jsi příběhy o Vhaeraunovi, Maskovaném bohu. Všichni muži v Menzoberranzanu je slyšeli a mnozí z nich sní o tom, že fámy mohou být pravdivé. Někteří si troufají víc než jen snít,“ dodala významně.

„Jsme věrní služebníci Matrony Triel a přívrženci Pavoučí královny!“ zaprotestoval voják.

Liriel odměřeně přikývla. „Dobře. Pak se po mém boku postavíte proti Shakti Hunzrin, zrádné Vhaeraunově kněžce.“

„To není možné!“

„Tak proč cestuje s Gorlistem, vůdcem bandy drowích odpadlíků známé jako Dračí poklad? Jsou to následovníci Vhaerauna, kteří se živí obchodováním na povrchu, lovením otroků a loupením.“

Drow se rychle ohlédl na svého zástupce.

„O té bandě jsem slyšel,“ ozval se válečník. „Jejich jméno někdy zaznívá v souvislosti s příběhy o Vhaeraunovi.“

Zableskla se drowí ocel a hlava mluvčího se pomalu zhroutila na stranu. Velitel se obrátil zpátky k Liriel. „Neměl takové vyprávění poslouchat,“ řekl nelítostně, „ale než se pustíme do hledání zrádců, možná byste byla tak hodná a vysvětila nám, co to vy máte za zvláštní společnost.“

„Tihle dva?“ přešla Liriel přezíravě do obecné řeči a mávla rukou k Rašemencům, kteří vše pozorně sledovali. „To jsou moji otroci.“

Peťa vztekle zařval. Fjodor vrazil chlapci pěst do břicha a výkřik se změnil na sípavé zajíknutí. „Tisíckrát prosím za prominutí, princezno,“ zamumlal Fjodor. Mluvil k Liriel, ale nespouštěl při tom oči z mladíkovy tváře. „Tenhle ještě neví, kdy mluvit a kdy být zticha.“

„Řádně jsi se s ním vypořádal,“ řekla Liriel. „Pověz těmhle válečníkům, čemu čelíme.“

Fjodor podal stručné a přesné hlášení.

Když domluvil, velitel drowů zavrtěl hlavou. „Je jich moc.“

„Máme s sebou kouzelnici,“ upozornil Rašemenec.

„Oni mají kněžku,“ odsekl drow, „a jejich kněžka, jak se zdá, dokáže vzývat dva bohy. Nemáme tušení, jakou magii jí tenhle Maskovaný pán může propůjčit!“

„My v Rašemenu taky máme magii,“ řekl Peťa nebojácně. „Mezi Čarodějnicemi nejsou žádní muži, ale ti, kteří mají nadání, vyrábějí úžasné kouzelné předměty, mocné artefakty, jež může v boji použít každý válečník!“

Liriel zaťala zuby a zabodla se do chlapce pohledem. Když do toho byli zapleteni drowové, byla takováto informace stejná, jako když někdo lije krev do vody plné žraloků!

„V téhle zemi jsem neviděla žádnou významnou magii,“ řekla rozhodně. „Drž ten svůj prolhaný jazyk za zuby, kluku, nebo ti ho rozříznu na tři části a zapletu je. Ty,“ obrátila se na Fjodora. „Jestli znovu promluví, postarej se o to.“

Otočila se zpět k drowím válečníkům. „Počkáte tady a pustíte se do každého drowího vojáka, živého či mrtvého, který projde tímhle tunelem,“ ukázala. „Všechny zabijte. Zničte zombie.“

Drow jí řízně zasalutoval a Liriel mávla na Peťu, ať jde k tunelu. Jakmile se dostali z doslechu, popadla chlapce za lem vesty a zastavila ho. „Vede odtud jiná cesta ven? Cesta, která neprochází jeskyní?“

Peťa jí plivl pod nohy. „Abys mohla utéct a opustit moje druhy?“

Fjodor chlapce udeřil hřbetem ruky do tváře. „Přemýšlej, než něco řekneš, ty hlupáku!“ řekl tiše hlasem rozzlobenějším, než kdy od něj Liriel slyšela. „Odvedeš ostatní na povrch a Liriel a já vlákáme drowí válečníky a jejich zombie do boje s těmihle novými vojáky. To nám poskytne trochu času a zmenší jejich počet.“

„Přesně tak,“ přikývla.

Mladík nevypadal přesvědčeně. „A kdyby jiná cesta nebyla?“

„Pak bychom se museli ven probojovat,“ řekla mu drowka. „Dá se to udělat, ale raději bych muže ušetřila pro nadcházející bitvu. Jestli byť jediný drow zůstane na nohou, bude bitva. To jsi zařídil. A teď běž!“

Chlapec se nejistě podíval na bratrance. „Fjodore?“

„Udělej, co říká, a hoď sebou!“

Peťa se rozběhl pryč. Liriel mu byla v patách. Zatímco se hnala za ním, mysl jí vřela, jak plánovala strategii a procházela kouzla.

„Tihle noví drowové by se v boji mohli připojit k ostatním,“ ozval se Fjodor.

Ohlédla se na něj. „Je to možné, ale patří k rodu Baenre a jsou zvyklí přijímat od jeho kněžek rozkazy.“

„Dokonce i když v bitvě zvítězíme, každý drow, který přežije, se o obraně Rašemenu a jeho kouzlech hodně dozví.“

Peťa se prudce zastavil a obrátil se k nim. „Teď už chápu, cos myslela,“ zašeptal vyděšeně. „Neměl jsem o rašemenské magii mluvit. Z toho můžou usoudit, že Rašemen stojí za vydrancování, nebo dokonce i dobytí!“

„Nemůžeme jim dovolit vrátit se do Menzoberranzanu,“ potvrdila Liriel.

Chlapcovo ohromení se změnilo v rozpaky. „Ty bys je vedla do bitvy, i když víš, že je později musíš zabít?“

„Nebudou si to brát osobně,“ řekla. „Jsou to drowové. Očekávají, že se jejich spojenci obrátí proti nim.“

Peťa se bezmocně podíval na Fjodora. Válečník se natáhl Liriel přes rameno a postrčil ho. „Pamatuj na muže, které drowové zajali, a běž!“