Elaine Cunningham: Poutník

Liriel se vyškrábala na nohy a nevěřícně zírala na místo, kde předtím stál elementál. Ona to kouzlo znala! Jako malá dívka se ho naučila od kouzelníků z rodu Shobalar. Poměrně jednoduché kouzlo, takové, jaké by některý z Trieliných válečníků mohl znát.

Zalétla pohledem k obloze na východě. Hory lemovala karmínová záře vycházejícího slunce, jež měnila zasněžené vrcholky na tichý hold krvi, prolité během noci. Nastal den, a přesto drowové nezastrašené bojovali dál a jejich magie stále fungovala .

Drowí magie na povrchu. To není možné!

Ale je, můj malý Poutníku .

Drowka se na místě zastavila. Rukou zalétla k Poutníkově amuletu, kouzelnému šperku, který jí umožnil přinést si magii s sebou na povrch.

V Lirielině mysli začalo planout strašlivé podezření. „Ne,“ zašeptala.

Ale ano. Amulet je mnohem mocnější, než se ti snilo. Dokáže udržet moc této země a duchy, kteří jednají ve spojení s Čarodějnicemi. Duchové jsou rozptýleni a rozdělení. Poddej se mi jako předtím a budeme jim vládnout jediným hlasem!

Už ve chvíli, kdy důrazně odmítavě vrtěla hlavou, Liriel věděla, co je třeba udělat. Už jednou do Poutníka přivolala zbloudilou duši a poslala ji bezpečně domů. Tím Fjodora vyléčila ze záchvatů neovladatelného běsnění. Jestliže je amulet skutečně tak mocný, dokázala by to provést ve větším měřítku?

A co bylo ještě důležitější, dokáže takovou moc udržet Lloth z dosahu?

Rozběhla se k Čarodějnicím a přeskočila zeď ze spadlého kamení. Dvě skupiny po šesti ženách společně vyvolávaly kouzlo a rozkazovaly vzdušným bičům, které dopadaly na Trieliny jednotky. Sofie stála mezi oběma skupinami a řídila jejich snažení.

Liriel přispěchala ke staré Čarodějnici a natáhla ruku s Poutníkem. „Co ví jedna Čarodějnice, vědí všechny. Řekla jsi, že budu svazovat a lámat, uzdravovat a ničit. Pomoz mi!“

Čarodějnice bez váhání uchopila Lirielinu malou černou ruku. „Jeden kruh,“ řekla a volnou ruku natáhla k přítelkyni Vani.

Hathran sevřela stařeninu ruku ve své. Čarodějnice se jedna po druhé chytily za ruce. Kruh se stále zvětšoval a zastavil se u Ani. Mladá Čarodějnice zaváhala jen na okamžik, než natáhla ruku k drowce.

Ve chvíli, kdy se jejich prsty dotkly, projela Liriel vlna moci, magie tak úžasné, jakou pod vládou Lloth nikdy nezažila. Otevřela mysl Poutníkovi a drowí magii, uložené uvnitř.

Nápor ledového větru jí rozcuchal vlasy a mrazil ji tak, že si byla jistá, že musí mít kůži stejně šedou jako bheur. Žádné z Čarodějnic se bouře nedotkla. Všechna její zuřivost se soustředila na Liriel, jak se bohyně pokoušela získat ji i tuto moc.

Tuto zemi.

Liriel však nebyla sama. Čarodějnice jí vůlí a mocí propůjčily sílu. Jejich společná mysl odhodila bohyni stranou, tak jako kruh světla z lamp zahání temnotu.

Liriel setřásla vysilující chlad a v mysli si vytvořila obraz Potomka Yggsdrasilova, mytického stromu, jehož kořeny vedly hluboko a větve byly tak široké, že dokázaly zahalit veškerý život.

Hluboko v kostech a jádru tohoto světa ležela magie, magie, již dobře znala. Natáhla se k ní a posílila pouta, která mimoděk vytvořila, když do ruathymského dubu vytesala vlastní osud.

Pak Liriel sáhla do srdce Fjodorovy vlasti. Píseň Rašemenu začala jako šepot a narostla do mohutného sboru, který mocnými rytmy vyplnil její mysl. Na tvářích Čarodějnic spatřila poznání a úžas. Tyto ženy poprvé uslyšely píseň země, jíž sloužily.

Melodii převzal slabý šeptavý soprán. Liriel vyhledala zpěváka a její pohled se setkal s Aniným, plným posvátné hrůzy. Mladá Čarodějnice jí stiskla ruku a její srdce – do něhož Liriel viděla stejně jako do svého – ji přivítalo tak, jako jedna sestra vítá druhou.

K písni se připojily další Čarodějnice. Stále se držíce za ruce v kruhu začaly tančit a starodávné vyvolávání kouzla, které se jako mladé dívky naučily, probíhalo v dokonalém souladu s písní. Blednoucí měsíc navzdory příchodu dne ještě nezapadl. Liriel použila kouzlo, jež ji naučila Qilué, natáhla se do jeho světla a naslouchala písni, jedinečné pro každé jednotlivé místo.

Když použila měsíční magii Temné panny, obklopila ji stříbřitá záře. Uslyšela píseň, která patřila Ysolde, dceři Qilué, a kněžkám, jež byly s ní. Překvapilo ji, že jsou velice blízko. Liriel se natáhla do lesa a vyslala němé volání.

Ze zalesněného svahu zaznělo troubení loveckého rohu a přeskakovalo z jedné hory na druhou. Zbytky Gorlistovy bandy se s novou zuřivostí pustily do boje.

Z okolních stromů přilétaly stříbrné šípy a nad hlukem bitvy se rozlehl zvučný sbor ženských hlasů. Ysolde se s vysoko zdviženým mečem hnala ze svahu. Za ní běželo několik jejích dívek, všechny se zářivými meči a děsivým křikem. Ve světle přicházejícího dne zářily jejich vlasy jako stříbro.

„Přicházejí další démoni!“ zařval Treviel a zkrvaveným mečem ukázal na Ysoldin oddíl.

Fjodor popadl fyrru za rameno a otočil ho. Jakmile spatřil výjev před sebou, starší muž šokované ztuhl.

V kruhu Čarodějnic, vyvolávajících kouzla, tančila drowka.

„Tenhle tanec přivolává strážce země. Tohle – tohle! – nám posílá Matka Rašemen?“ zamumlal Treviel.

„Řekni mužům, ať neútočí na žádné stříbrovlasé drowí ženy. Řekni jim to!“

Fyrra zaváhal. Takový pokyn se příčil všemu, co znával, i zdravému rozumu. Přesto však nemohl popřít, co mu říkaly oči.

„Ta drowka je skutečně wychlaran? “ zeptal se.

„A ještě mnohem víc,“ odpověděl Fjodor tiše.

Podíval se na svou nejdražší přítelkyni, jejíž malé ruce byly propletené s bledými prsty rašemenských Čarodějnic a oči se upíraly na věci, jež nemohl vidět, a v hlavě se mu vynořila vlastní vize. Zrakem, který byl jeho dědictvím, zahlédl vránu se zlatýma očima – duchovní podobu dívky, již si zvolil jeho osud i jeho srdce.

Vrána vykřikla a její mocnou výzvu znal Fjodor stejně dobře jako hlas své sestry. Cítil moc této výzvy, neboť kdysi ji jeho vlastní zbloudilý duch následoval k Poutníkovi. Vůbec jej nepřekvapilo, když se duchové, kteří obcházeli na okrajích jeho vidění, pohnuli a zamířili za voláním vrány. Nedivil se, když se ze stromů, kamenů a vod zvedali duchové, aby se připojili k mocnému svazujícímu kouzlu.

„Je wychlaran a mnohem víc,“ zopakoval rozhodně. „Ona je Poutník.“

„Jsi Sofiin příbuzný,“ řekl Treviel, který přijal Fjodorovo vidění. Pozvedl hlas a začal dunivým hlasem zpívat píseň, jež urychlovala přeměnu berserkrů. Válečníci se porůznu přidávali k rituálu.

V transu ponořená drowka zaslechla známou píseň a vtáhla ji do tančícího kruhu. Fjodorova výprava byla svázána s Poutníkem a v mocném artefaktu stále přetrvávaly ozvěny jeho duchovní cesty.

Čarodějky pokračovaly v písni, která započala na Ruathymu, když Fjodor osvobodil vnitřní magii hamfariggenů a mořští válečníci z Ruathymu se opět stali legendárními Vlky z vln.

Z Čarodějnic proudila do zpívajících berserkrů moc. Rychle je přemohlo šílenství. Fjodor byl první, kdo zahodil meč a vztyčil se na dvou mohutných, černou srstí porostlých tlapách. Medvěd s modrýma očima se s řevem vrhl doprostřed bitevní vřavy a údery mohutných tlap srážel stranou zombie i živé drowy. Peťa se proměnil a k obklíčeným Rašemencům se tryskem hnal hnědý medvěd s dlouhými končetinami. Mýtinou se rozléhalo řinčení rašemenských mečů o kámen, jak muži jeden po druhém zahazovali zbraně a brali na sebe skutečnou podobu berserkrů. Zanedlouho všichni muži z Černého medvěda bojovali v podobě a se zuřivostí svého totemového zvířete.