Elaine Cunningham - Poutník

Někde v koutku mysli si Liriel uvědomovala, že se bojištěm míhá Sharlarra a sbírá zahozené zbraně. Ty odnesla na okraj bitevního pole, kde se jich chopily nelítostně se tvářící ženy a sestry těch, kdo meče odhodili, a kde se děti chystaly na to, že dětství zanechají navždy za sebou. Elfka jim rozdala zbraně a všichni Rašemenci, kteří dokázali pozvednout zbraň, se vydali bojovat po bok svých berserkrů.

Drowka se natáhla k Trn, ucítila mocnou dvojí přirozenost elfky-vlčice – a tak hlubokou bolest, o jaké by nikdy nevěřila, že je jí stoická lovkyně schopná. Osamělý hlas, žalostné vlčí vytí, v nedobrovolném sólu stoupal k měsíci. Lovkyně ve vyhnanství celým srdcem a bytostí toužila po smečce.

Liriel se upamatovala na rozdělení tapiserie a léčivý kruh vran, které doprovázely duše zajatých elfů domů. Malá vrána, pomyslela si. Fjodor jí dal dobré jméno. Následovala příkladu svých jmenovkyň z tohoto světa i světa za ním a přivolala vlky.

Čarodějnice a drowka jediným hlasem vyslaly Trninu naříkavou vlčí píseň do okolních hor. Z lesa klouzali štíhlí stříbrní tvorové a lythari přicházeli do bitvy. Trnini lidé, i kdyby jen pro jednou, s ní budou bojovat jako smečka.

Dorazily i smečky obyčejných vlků. S chytrostí na lesní tvory pozoruhodnou se vrhali na zombie a vlekli je ke strži.

Z lesa se ozval dunivý praskot a dusot obřích nohou. Když zpoza stromů vyrazila padesát stop vysoká nestvůra, vesničané spustili napůl vyděšený a napůl vítězný pokřik. Nohy velké jako malé pahorky bušily, jak nestvůra šlapala po armádě zombií a zadupávala nemrtvá stvoření do země. Lesní muž, legendární ochránce Rašemenu, odpověděl na píseň. Bitva skončila a přeživší drowové prchali do lesa.

Skrze Liriel proudila moc a spalovala ji, jako by se jí krev v žilách proměnila na jed černého draka. Začaly se jí podlamovat nohy. Zbývá ještě jedna věc, připomněla si.

Píseň jí však začala unikat, zahnaná strašlivým ohněm, planoucím v Lirielině srdci. Čas se zastavil, polapený a znehybněný spalující bolestí. Skála pod Lirielinýma nohama jako by se roztavila a odtekla pryč. V husté šedé mlze se formovaly nejasně povědomé postavy, avšak Liriel je nedokázala poznat či pojmenovat. Jejím tělem proudila moc, nesmírná moc, jež v sobě spojovala oheň žhnoucího slunce, drtivou sílu kamene, vyjící vítr a věčné utrpení, které cítila z uvězněných elfích duší, vetkaných do tapiserie.

Nedokázala říci, kdy agónie vyvrcholila nebo kdy ji už nedokázala dál snášet. Valila se přes ni jako mořské vlny nebo ozvěna v jeskyni v Temných říších. Konečně vycítila, že vlny ustupují a ozvěny slábnou a přecházejí v ticho.

Někdo ji nepříliš jemně několika políčky probral k vědomí. Liriel opatrně otevřela jedno oko. Slunce už vyšlo a její hruď plála žárem o nic menším. Sklopila zrak. Na srdci jí spočíval Poutník, jeho zlato zčernalé a kouzlo umlčené.

Sofie vzala Lirielinu ruku do dlaní. Letitá tvář jí zářila radostí. „Duchové jsou volní. Pouto mezi nimi a zemí je uzdraveno.“

Liriel pomyslela na drowí magii a hrůzu, již ona sama nechtěně vypustila na povrch. „Co to druhé spojení?“

„Silné,“ řekla Čarodějnice zasmušile.

Drowka ukryla hlavu v dlaních. „Myslela jsem jen na sebe. Nikdy mě nenapadlo, že by z toho mohlo vzejít tohle\ “

Sofie opět vzala Liriel za ruce a modrýma očima se vážně zahleděla do jejích. V tváři se jí zračila hluboká starost, ale ani stopa po odsouzení.

„Co jsi udělala, neudělala jsi sama. Když je jedna věc svázána, jiná je zlomena. Když je něco uzdraveno, něco jiného je zničeno. Taková je podstata magie i veškerého života. Tvé sestry to vědí.“

Vzhlédla k černě oděným ženám. Mlčky přikývly na souhlas.

Liriel se prudce posadila bez ohledu na vlnu závrati, kterou jí náhlý pohyb způsobil. „Lloth o tom se mnou mluvila. Pokud mluvila s jedním, proč ne s někým dalším?“

Vyškrábala se na nohy. „S drowy byla kněžka, žena, která se mnou kdysi bojovala o přízeň bohyně. Jestliže Lloth k této kněžce promlouvá, drowové z Temných říší se všechno dozvědí!“

„Máš nějaký důvod myslet si, že to už nevědí?“

Liriel zachmuřeně přikývla. „Ty válečníky poslal můj otec a jeho sestra. Patří k vládnoucí elitě ve městě, kde jsem se narodila. Byli to jejich osobní vojáci,“ zdůraznila.

„Takže si to tajemství chtějí nechat pro sebe,“ usoudila Sofie.

„Časem vyjde najevo,“ řekla drowka s jistotou, získanou léty zkušeností. „Pokud se o tom dozví Gorlist a jeho banda, tak dřív.“

Rozhlédla se po Fjodorovi. Medvěd s černou srstí přestal trhat drowího válečníka a zvedl hlavu, jako by cítil její pátrající myšlenky. Mávla na něj a vydala se do lesa a s každým krokem byla její chůze jistější.

Doprovázela ji neviditelná osoba. Duch ženy, jejíž podobu Liriel po mnoho dní nosila, kráčel vedle ní a jeho krok nebyl o nic pevnější než krok vyčerpané drowky. To, čeho byla svědkem, Sylune hluboce otřáslo. V mnohém své impulzivní cesty do Rašemenu hluboce litovala. Se smrtí se smířila, ale bylo těžké kráčet neviděná zemí, již zaživa znala, nebo vidět Sofii, která pro ni byla jako sestra, jako mocnou, avšak stárnoucí ženu.

Sylune nikdy nebyla obyčejná žena a nebyla ani obyčejný duch, přesto i ona cítila volání Poutníka a chladný dotek duchů a duší, kteří ji míjeli cestou do mocného kruhu.

Mohla toho být součástí. Možná by její magie změnila výsledek a spíš spojení mezi Temnými říšemi a povrchem zničila, než aby je posílila.

Možná. Dokonce ani jedna z Mystřiných Vyvolených nevěděla o kouzlech vše, stejně jako duch nechápal, co bylo možné znát o posmrtném životě. Kdyby Sylune vyslechla Poutníkovo volání, co by se z ní mohlo stát?

Duchové a duše, vysvobození Poutníkovým posledním a největším činem, se rozprchli a každý z nich zamířil na místo, kam patřil a kde chtěl ze všeho nejvíc být. Kam by šla ona, Sylune?

S největší pravděpodobností by se vrátila do Stinného údolí k existenci, jakou znala už léta – přízračná harfenice, hmotnější a vnímavější než většina duchů. Možná by se vrátila do života. Nebo by se konečně vydala dál?

Na okamžik si Sylune dovolila naslouchat naléhavému volání své bohyně, cítit teplo a uzdravení, které by tento poloviční život změnilo na něco nezměrně lepšího. Radost a bolest ji naplňovaly stejným dílem, když přemýšlela o tom, co mohlo a co ještě může být.

Nakonec udělala Sylune to co vždycky. Zvolila si povinnost.

Čarodějnice ze Stinného údolí s povzdechem obrátila tiché kroky k domovu a přenechala Rašemen živým a duchům, kteří byli součástí této země stejně jako skály a obloha.

Sharlarra viděla drowí dívku odcházet z bojiště a nejistě kráčet po boku obrovského černého medvěda. Ze všeho nejdřív ji napadlo jít za nimi, ale pak si vzpomněla na vlastní zvíře.

Elfka se rozběhla k místu, kde nechala Selenita, napůl ukrytého mezi stromy. Naplňovala ji hrůza. Zaslechla rychle se šířící historky o Poutníkovi a mocné magii, již čerpal z přivolaných duchů a duší. Co když byl mezi nimi i Selenit? Byla to nesnesitelná představa. Mezi ní a koněm existovalo víc než kamarádské pouto – bylo to poznání sahající do hloubi duše. Sharlarra si toho o dřívějším životě nebo o svých lidech moc nepamatovala, ale v krvi a kostech cítila, že přízračný kůň je spojením mezi ní a zapomenutými předky.