Elaine Cunningham: Poutník

Když se Liriel s Fjodorem vyšplhali z tunelu, stál měsíc vysoko na obloze. Peťa a osvobození rašemenští válečníci na ně čekali. Všichni na ni dlouho zírali, dokud jim fyrra nerozkázal připojit se k bojovníkům, shromažďujícím se na mýtině.

Treviel srovnal s dvojicí krok. Pohledem těkal z Liriel na Fjodora a potřásl hlavou.

„Ona se obrátí proti nám, synu. Ostatní už to nepochybně udělali. Tam dole je víc drowů než krys v imilmarských stokách.“

„To ona neudělá,“ prohlásil Fjodor pevně.

Na další řeči už nebyl čas. Hory náhle ožily temnými postavami. Z ústí nedaleké jeskyně vypochodovala tichá armáda. Drowí ženy, větší a na pohled silnější než muži, kteří přepadli výzvědný oddíl, s úděsnou precizností postupovaly vpřed. Měsíční světlo zářilo na jejich holých hlavách a připravených mečích, ale v mrtvých očích se žádný odraz netřpytil.

„Zombie,“ zašeptal Fjodor. Plnou silou se mu vrátily vzpomínky na poslední bitvu na rašemenské půdě.

Ve stehně mu vybuchla ostrá bolest a projela mu páteří. Vrhl se střemhlav vpřed, převalil stranou a vyskočil s černým mečem v ruce.

Drowí žena, jejíž život ušetřil, si jej opovržlivě měřila. Hrot jejího dlouhého štíhlého meče byl vlhký jeho krví. Něco na něj zavrčela a pokynula mu, ať jde blíž.

Rozhlédl se po Liriel, ale tu už zuřivý boj se dvěma z mužů odvedl stranou.

Drowí žena rychle postupovala k němu. Její meč protínal vzduch v oslňující ukázce rychlosti a elegance, zesměšňoval Fjodora ženinými nadřazenými schopnostmi a okázale mu sliboval smrt.

Fjodor vyčkával a nenáviděl to, co bude muset udělat. Krásná drowka udělala výpad. Odrazil její útok pomalým nešikovným krytem, který sklonil její meč k jeho stehnu. V rudých očích vzplálo pohrdání a žena se opřela do úderu.

Fjodor už na místě nebyl. Otočkou se z předstíraných potíží dostal a obloukem máchl mečem – byl to mnohonásobně rychlejší a plynulejší pohyb než poprvé. Plochou stranou čepele drowku tvrdě udeřil a srazil ji k zemi.

Kolem něj zabzučel šíp a zabodl se drowce do spodní části krku. Jednou sebou škubla a zůstala nehybně ležet.

Kolem něj proběhla Trn a zakládala další šíp. Namířila na jednoho z drowích mužů, který bojoval s Liriel a nutil ji ustupovat z bitvy k jeskyním. Liriel se vyhnula jeho padajícímu tělu a šíp vytrhla. Pak ho vrazila druhému protivníkovi do krku. Rychle kývnutím poděkovala a rozběhla se k úbočí, kde stály Čarodějnice.

Do cesty se jí postavil další muž. Liriel pokračovala v běhu a cestou vyvolala prosté kouzlo na rozpálení kovu. Drow pustil meč a sáhl po dýce. Když si uvědomil, že tam není, zatvářil se ohromeně.

„Hledáš tohle?“

Několik kroků za ním stála elfka se zlatorudými vlasy, úšklebkem na tváři a drowí dýkou v ruce. Sharlarra dýkou posměšně zamávala a hodila ji Liriel.

Ta ji jediným plynulým pohybem chytila ve vzduchu a roztočenou hodila po muži. Zasáhla jej do krku. Ústa se otevřela, aby vyslovila drowí nadávku, ale objevila se pouze krev. Jak mu z očí mizelo světlo, zvedl ruku a drowím znakovým jazykem trhaně pronesl kletbu, již nemohl vyslovit:

Lloth tě vem .

Liriel proběhlo zamrazení. Pohodila hlavou, aby ho setřásla, a rozhlédla se po elfce, ale Sharlarra už byla pryč. Hnala se jako srna a s malým zahnutým nožem v jedné a mečem v druhé ruce se proplétala zmítajícím se davem. Kdekoli se objevila, zombie s přeťatými podkolenními šlachami se hroutily a padaly.

Hluk boje byl přehlušen strašlivým zvukem, pronikavým kvílením, které by znejistilo i lítici. Nářek nabíral na síle a získával drsný nepravidelný rytmus drowího zpěvu. Nepodobal se žádné písni, kterou kdy Liriel slyšela, ale rozpoznala moc magie pěvců smrti.

Tucty zombií, jež Sharlarra odsoudila k plazení se, vstaly a pokračovaly v postupu. Ty, které rozsekaly rašemenské meče, posbíraly končetiny – nebo končetiny někoho jiného – a přitiskly je zpátky na místo. Kráčely dál a neúprosně se blížily k místu, kde stály Čarodějnice.

Uprostřed ukázněného zástupu zombií vytryskly ze země gejzíry páry. Samotná skála se pohnula, zvedla se a dostala zhruba lidskou podobu – nebo alespoň podobu horní poloviny těla. Z kamene trčely hrubě vytesaná hlava, mohutná hruď a dlouhé silné paže. Kamenná pěst vylétla vpřed a roztříštila zombií lebku. Zformovali se další podobní tvorové a brzy do postupující armády bušila dvacítka kamenných válečníků.

Z řad Rašemenských se ozval vítězný křik, který vítal příchod kamenných elementálů.

Liriel stále slyšela píseň pěvce smrti. Zombie zjevně také. Vstávaly, uzdravovaly se a pokračovaly v pochodu. Pěvci smrt jen neopěvovali – oni jí rozkazovali!

Liriel se rozhlédla a hledala, odkud píseň přichází. Na skalním výčnělku nedaleko ní stál drow se dvěma bojovníky po boku. Desítky jeho copánků poletovaly sem a tam, jak se kolébal do rytmu vlastní písně. Na čele mu jako třetí oko zářil velký rubín.

Liriel z náhlého popudu sáhla pro Poutníka a vyvolala mocné kouzlo, které v něm bylo uloženo – kouzlo, jež jako svou složku vyžadovalo velký a cenný drahokam.

Pěvcova píseň se změnila ve výkřik smrtelné agónie. Škrábal se na hlavě a vyrýval brázdy ve vlastním mase. Náhle ztuhl a jeho postava se začala zvětšovat stejně jako u berserkra, dostávajícího se do stavu bojového šílenství.

Drow vybuchl ve spršce krve a jeho tělo se rozlétlo. Na jeho místě stála velká rubínová socha. Golem hřbetem ruky udeřil jednoho z drowů a sevřel pravačku druhého. Nedbale shodil temného elfa z výčnělku a sám s drtivým dopadem seskočil. Brodil se zástupem zombií a tlačil je ke kamenným elementálům, připoutaným k zemi.

Fjodor to viděl z místa, kde stál a bojoval, a na tváři se mu objevil náznak úsměvu. Bylo dobře, že mu Liriel neslíbila, že přestane vytvářet golemy.

Zachytil její pohled a pozvedl meč v rychlém pozdravu. Zářivě, divoce se na něj usmála a dál si probojovávala cestu k Čarodějnicím.

Gorlist pozoroval průběh bitvy z výhodného postavení v nedaleké jeskyni. Odtrhl se od výjevu před sebou, přecházel jeskyní a prskal jako kočka v kleci. Udeřil pěstí do kamenné stěny, nevšímaje si krve, která proudila z rozbitých prstů.

„Proklínám ji!“ zavrčel. „Ať se propadne do nejhlubších hlubin Propasti!“ Bledé rty měl potřísněné pěnou a Shakti, která jej pozorně sledovala, si uvědomila, že jeho mysl vyklouzla i z posledních pout příčetnosti.

Gorlist tasil meč a připravoval se vrhnout do boje. Shakti vyrazila vpřed.

„Ne! Počkej! Počkej na…“

Její slova byla přerušena, když ji něco tvrdého udeřilo zezadu do hlavy. Rudé oči získaly skelný výraz a obrátily se v sloup.

Trn vystoupila z přítmí a odstrčila omráčenou kněžku stranou. Shakti tvrdě narazila na stěnu a zhroutila se na vlhkou kamennou podlahu.

„A teď,“ prohlásila elfí bojovnice ostře, „budeme pokračovat v našem předchozím rozhovoru.“

Liriel se rozběhla k jednomu z elementálů. Kamenný strážce se začal chvět a třásl se stále rychleji a rychleji. Drowka se ukryla za skaliskem právě ve chvíli, kdy se tvorové roztříštili. Kamenné úlomky prolétly nad bojištěm, jako by je vystřelili z trebuchetu, a obloukem se přibližovaly k Čarodějnicím. Ženy je přivítaly jediným společným sopránovým výkřikem. Kameny zazvonily o neviditelnou stěnu a sklouzly dolů, kde kolem jejich postavení vytvořily hrubou kamennou zeď.