Elaine Cunningham: Poutník

Zahvízdala na koně a odměnou jí byl sílící zvuk běžících kopyt. Sharlarra zmateně sledovala, jak k ní běží vysoký, stříbřitě šedý kůň s černou hřívou a ocasem, téměř se dotýkajícím země.

Poznání elfku zasáhlo jako účinky příliš velkého množství špatné pálenky. Nohy se jí podlomily a tvrdě dosedla na lesní zem.

„Selenite?“ vydechla.

Na neobvykle výmluvné koňské tváři se objevilo slabé podráždění, jako by zvíře chtělo říct: „Kdo jiný?“ Kůň pohodil hlavou a vybídl ji, ať na něj nasedne. Elfka se mu vyškrábala na hřbet. Společně odklusali hledat potíže.

Liriel před sebou zahlédla vysokou štíhlou drowí ženu, která lehce běžela podrostem. Přiložila si ruce k ústům a zakřičela: „Ysolde!“

Drowka se otočila za Lirieliným hlasem. „Pronásledujeme kněžku Lloth,“ zavolala. „Přidej se k nám.“

S těmito slovy se obrátila a zmizela ve stínech. Liriel zaslechla nezaměnitelné zasyčení a prásknutí biče s hadími hlavami a kvílivý křik válečnic Temné panny, které se rozběhly jiné na pomoc.

Pohlédla na Fjodora, jenž měl stále medvědí podobu. Využil toho, že se zastavila, aby si odpočinul. Sedl si na zadní a funěl jako pes, kterého štvali příliš dlouho a rychle. Čenich měl od krve a hustý kožich vlhký a slepený.

Drowku naplnila hluboká neblahá předtucha. Rukama přejela po medvědím těle svého přítele a našla hluboké rány v místech, kde drowí ocel proťala silné brnění z kožešiny a kůže. Berserkři během bojového šílenství nikdy necítili zranění ani únavu, nebyla jim zima, neměli žízeň. Skutečnost, že si Fjodor potřeboval odpočinout, jí napověděla, že se brzy změní do vlastní podoby. Tak zraněný a oslabený bojovým šílenstvím bude potřebovat léčbu.

„Vrať se k ostatním,“ řekla mu. Berserkr instinktivně poslechl příkaz wychlaran a vstal.

Liriel jej pozorovala, jak se trmácí pryč, a všimla si, že se vyčerpaně vleče a kulhá. Z toho pohledu ji bolelo srdce, ale nic víc udělat nemohla. Obrátila se a rozběhla po cestě, kterou se dala Ysolde.

Zvuky biče ji zavedly na břeh potoka. Smykem zastavila.

Shakti Hunzrin stála s bičem v ruce nad tělem dcery Qilué. Z rány na hlavě jí po tváři stékala stružka krve, ale ústa měla zkřivená ve zlovolném triumfu. Kostliví hadi se zvedali a dopadali a jejich čelisti a zkrvavené zuby se stále znovu a znovu vrhaly dolů.

Liriel vykřikla kněžčino jméno. Bití ustalo – pro Ysolde příliš pozdě – a na Lirielinu tvář se upřely nenávistné karmínové oči.

Okolní křoví se rozhrnulo a na mýtinu vstoupilo několik temných elfek. Shakti zklamaně zavřískla a udeřila bičem do země. Oblázky posetá půda se rozdělila a Shakti zmizela v úzké průrvě. Stejně rychle, jako se otevřela, se úniková cesta i zavřela a prasklinu naplnil tenký pramínek Ysoldiny krve.

Dvě z kněžek poklekly vedle Ysoldina zbitého těla. Jedna z nich pohlédla na Liriel očima plnýma nenávisti. Liriel sebou trhla, když poznala Dolor, kněžku, s níž bojovala ve Vysokém hvozdu.

„Měla jsem tě tehdy zabít,“ řekla kněžka chladně. „Nejdřív Elkantar, teď Ysolde. Kolik žalu musí kvůli tobě Qilué ještě snést?“

Na to neměla Liriel co říci. V očích ji pálily neprolité slzy, zatímco drowí kněžky zvedly zabitou velitelku na ramena a zmizely mezi stromy. Naplnil ji zármutek: pro Ysolde, první kněžku Eilistraee, kterou kdy potkala, a první živou bytost, jež ji uvítala ve světě na povrchu. Pro Qilué, která bude dál žít bez radosti a útěchy, již nalézala ve společnosti těch, které milovala. Nečekanější byl zármutek pro sen, jenž zemřel dřív, než si Liriel uvědomila, že jej má – sen o tom, že by mezi kněžkami Eilistraee mohla nalézt místo.

Následovnice Temné panny mohou uctívat Eilistraee, ale stále jsou to drowové. Nikdo nedokáže nenávidět krutěji nebo tak vytrvale lpět na své zášti. Liriel se obávala, že od Qilué a jejích stoupenců se jí nedostane uvítání.

Možná ji přijme samotná Eilistraee. Bohyně Liriel nejednou prokázala přízeň. A co měsíční kouzla, která Liriel vyvolala, co melodie písně měsíce, jejíž ozvěna jí stále zaznívala v mysli? To jistě musí být znamení, že se od ní bohyně neodvrátila! Třeba by mohla žít jako Trn a nalézt vlastní jedinečný cíl, jemuž by bohyně požehnala.

Jakoby v odpověď na její myšlenky se z nedaleko rostoucích stromů ozval divoký výkřik, hlas, který nebyl zcela elfí. Rozběhla se za zvukem a brzy zaslechla řinčení oceli.

Přeskočila změť kořenů, která se jí připletla do cesty, a vrazila na paseku. Spatřila Trn, jak bojuje s Gorlistem. Drowí válečník ji zahlédl a zarazil se uprostřed výpadu. Rychle se však vzpamatoval a surovým seknutím odrazil Trnin protiútok. Prodral se kolem elfky a zvedl meč nad hlavu, aby zachytil a odrazil úder, který mu zezadu namířila na krk.

Liriel napřáhla ruku a naznačila Trn, ať ustoupí. „Běž lovit ostatní,“ řekla. „Tuhle bitvu musím vybojovat já a už mu ji dlouho dlužím.“

„Příliš dlouho,“ zavrčel Gorlist. Z rozběhu na ni zaútočil, meč držel vysoko nad hlavou a řval vztekem, který v sobě potlačoval.

Tasila meč právě včas, aby ho stačila oběma rukama zvednout vzhůru. Pod silou nárazu čepelí se odpotácela dozadu.

Gorlist pokračoval v postupu. Vysokým výpadem tvrdě bodl, obratně se vyprostil z Lirielina krytu a znovu udeřil o několik palců vedle. Hrot meče tvrdě narazil na Lirielinu hrudní kost v místě, kde spočíval Poutník na značce, kterou jí vypálil hluboko do kůže. Amulet ji zachránil, ale zajíkla se bolestí.

Válečník se rozesmál divokým triumfálním smíchem. Sekl ji mečem po rameni, prořízl košili a zanechal dlouhý pálící šrám.

„Teď jsi poznamenaná ty,“ jásal škodolibě. „Tvoje první jizva. Uvidíme, kolik dalších vydržíš, než zemřeš.“ Ze rtů mu odletovaly sliny.

Jeho meč se zablýskl směrem k dívčině tváři. Liriel se podařil vysoký kryt, který jeho čepel stočil stranou. Pročísla jí vlasy. Gorlist meč vytrhl a vyrval jí z hlavy pramen kadeří.

„To byla další,“ řekl, když opět zaútočil.

Oba drowové tančili na břehu potoka a jejich meče řinčely ve smrtícím duetu, ale dlouhá noc a namáhavé vyvolávání kouzel vyčerpaly Lirieliny síly. Měla pocit, jako by se pohybovala vodou nebo ji zpomalovala otupělost jako v noční můře. Pomstychtivý válečník víc než jednou pronikl jejím krytem.

Jeho čepel ji škrábla přes komiky prstů na pravé ruce a zanechala dlouhý rudý šrám. Po ruce a jílci, který svírala, proudila krev.

Gorlist se vymrštil a provedl hluboký, prudký výpad. Liriel jej odvracela s jistotou, co bude následovat. Přesně jak očekávala, pohnul mečem v malém, ale prudkém kruhu a vypáčil jí zbraň z vlhké ruky. Padající meč nakopl a roztočená zbraň odlétla do potoka.

Liriel se před jeho dalším útokem vrhla k zemi, odvalila se stranou a natáhla po vrhacích nožích v botě. Ty mrštila po přibližujícím se drowovi. Srazil je stranou a postupoval dál.

Znovu se převalila a při tom brala a házela všechny nože, které jí přišly pod ruku. Gorlist je s pohrdavou lehkostí srazil na zem. Nad Liriel se zavřela chladná voda potoka a otřes způsobil, že si plně uvědomila svou situaci. Její zbraně byly pryč a všechna kouzla už použila.

Vyskočila na nohy a se vzdornou pýchou se nepříteli postavila. To bylo vše, co jí zůstalo.