Elaine Cunningham - Poutník

Zavřela oči a pátrala po písni. Po nějaké době elfku našla – píseň se však k veselé hezké ženě příliš nehodila. Dmoucí se zvuk, podobný temným vodám, bojoval s neustálou hrdinnou snahou duše rozhodnuté zůstat na hladině. Slyšela i sbor elfich hlasů, slabou ozvěnu, která jako by se vracela ke vzdálenému zdroji. Různorodé motivy spojovalo rytmické klapání koňských kopyt.

Liriel dál pátrala po Eilistraeeiných věrných. Cítila hudbu, jedinečnou pro jednotlivá daleká místa. V nich se ukrývaly malé skupinky drowů, jejichž moc bzučela v měsíčním světle, jež je spojovalo. Liriel vytušila, že mnozí z nich tancují, neboť jsou tak plni radosti, že nedokáží stát.

Vstala a začala na neslyšitelnou hudbu tančit, v dokonalém souladu s rozptýlenými kněžkami. Dokonce i svíčka, již při setmění zapálila, jako by se pohybovala a kolébala v rytmu hudby.

Svíčka.

Liriel se prudce zastavila a zahleděla se na svíčku. Ta se rozpustila do velké, beztvaré podivné hroudy, která vypadala jako neforemný sloup. Pak se otevřely oči, zahleděly se na ni a rozhořely se zlovolným soustředěním.

Nebylo sporu o tom, kdo to je. „Yochlol,“ vydechla Liriel a zírala drobnému tvorovi do očí.

Služebník se začal zvětšovat a mladá drowka přešla k činům. Přiskočila a udeřila do svíčky pěstí. Napůl rozteklý vosk se rozstříkl. Liriel znovu udeřila a smetla zbylou louži vosku a svícen na podlahu.

Dívka se zhroutila na židli a ukryla tvář v dlaních, nedbajíc o spáleniny a bolestivě vypadající puchýře, které se už začínaly tvořit.

„Zříkám se tě,“ zašeptala a při tom se kolébala. „Už nejsem tvým dítětem, už nikdy nebudu tvou kněžkou.“

Ze dvora za otevřenými dveřmi ji přivřenýma očima pozorovala přízračná harfenice. Náhle zvedla průzračnou ruku k místu, kde na jejím kdysi bijícím srdci visíval starodávný amulet. Ten nyní nosila drowka. A co víc – probudila ho!

Čarodějnice ze Stinného údolí pomalu přikývla, jak se mnoho malých záhad sloučilo v jednu. Ona, jež bojovala se zlem v jeho mnoha podobách, ona, která by ze své podstaty neměla znát strach, pocítila okamžik čisté smrtelné hrůzy.

Shakti Hunzrin si vytrvale razila cestu na východ za neúnavným zástupem zombií a za vizí, propůjčenou jí rubínem zasazeným v čele pěvce smrti.

Ten muž ji mátl. Nic nenamítal proti bolesti, kterou mu kontakt působil, neodpovídal na její otázky. Prostě jí jen umožňoval vidět to samé, co viděl i on. Pro Shakti to bylo jako zjevení.

Pěvcovy bystré oči zachytávaly podrobnosti, jichž by si sama nikdy nevšimla, a jeho pronikavý smysl pro ironii byl provokativní kostrou velkého příběhu pomsty, který měl Gorlist v úmyslu utkat. Celé dny Shakti mátl obraz, který jí Brindlor ukazoval, ale začínala chápat, jaký je jeho záměr. Bude vyprávět příběh, ale jeho nynější pán nebude jeho hrdinou.

Shakti trávila mnoho hodin dlouhé cesty přemýšlením o tom, jak toho využít.

Společně s nemrtvými konečně došli na místo setkání, k řadě jeskyní v hlubinách horského pásma, jež lidé nazývali Běžící skály.

Pěvec smrti ji přišel uvítat a natáhl ruku, aby jí pomohl sestoupit z ještěra. Za normálních okolností by něco takového pohrdavě odmítla, ale po dlouhé jízdě byla ztuhlá a rozbolavělá.

„Kde je Gorlist?“ dožadovala se odpovědi.

Brindlor kývl hlavou k jedné z vedlejších jeskyní. Válečník tam stál a přimhouřenýma očima si prohlížel uspořádané řady ženských zombií.

Shakti na oplátku prozkoumala jeho síly. Za Gorlistem stálo možná čtyřicet drowů. „To je všechno?“ zeptala se.

„Zažili jsme poněkud nešťastné setkání s berserkry,“ řekl Brindlor.

Válečník vykročil vpřed. „Trvalo vám, než jste se sem dostali,“ zavrčel. „Dneska v noci na lidi zaútočíme.“

„Kolik jich je? Jakou mají obranu? Co za kouzla používají?“

Gorlist se pohrdavě zasmál. „Jsou to lidé. Co by tak mohli mít za kouzla?“

„Lidští kouzelníci dokáží být překvapivě vynalézaví,“ odvětila kněžka chladně.

„Toho jsem si zatím moc nevšiml. Měli jsme s sebou jednoho z proslulých Rudých mágů. Zabil ho medvěd.“

Shakti pohlédla na vojáky, kteří stáli za sveřepým válečníkem. Někteří byli ranění. Obvazy byly nové a krev na nich stále čerstvá. „S kolika lidmi jste bojovali a kde jsou teď?“ zeptala se rázně. „Když jejich útočný oddíl napadneme hned, silně zmenšíme jejich počet a při závěrečném útoku získáme výhodu.“

„Dobrá strategie,“ podotkl Brindlor. Gorlist se na něj varovně zamračil a pěvec nad tím pokrčil rameny.

„Pojďte,“ řekla Shakti a vydala se ke své mlčící armádě. Vzala jich s sebou jen dvacet – spíše aby jí poskytli ochranu před případnou zradou ze strany drowů, než že by je chtěla využít proti lidem.

Prošli řadou tunelů a vynořili se na úzkém ochozu nad vysokou chodbou. Kolem kráčela skupina lidí a nesla s sebou mrtvé a raněné.

Na jednom z nich bylo cosi povědomého: černé vlasy, široká ramena, způsob, jakým se pohyboval. Shaktina tvář se pomalu rozzářila krutým úsměvem, když poznala Lirielina lidského mazlíčka.

Začala odříkávat modlitbu k Lloth. Bohyně odpověděla a z úkrytů se vynořily tisíce pavouků a hnaly se k válečníkům. Další se na hedvábných vláknech spouštěli ze stěn. Na několik vteřin vzduch zčernal skákajícími tvory a zhoustl polekanými kletbami Rašemenců a marným řinčením jejich zbraní o skálu. Pavučina byla za všech okolností silná a díky požehnání bohyně byla nezničitelná ocelí i většinou kouzel.

Když byli lidé pevně polapení v síti, Shakti sešla po úzkém ochozu dolů. Obešla síť a pozorovala zápasící lidi uvnitř. Stáhla si z malíčku malý stříbrný kroužek a nasadila si ho na ucho. Kouzelný dar od illithidí ženy Vestress jí umožňoval hrubému lidskému jazyku rozumět a mluvit jím.

„Nejste mi k ničemu,“ oznámila jim. „Za malý poplatek vás pustím a nic vám neudělám.“

„Zaplatit výkupné drowovi?“ zavrčel statný muž s šedým plnovousem. „Ani jediný měďák, jen přes moji mrtvolu!“

„Mluvila jsem snad o penězích? Jak neomalené.“ Shakti se chladně usmála. „Vyměním mnoho životů zajeden. Přiveďte mi tu drowí děvku jménem Liriel, a já vás nechám jít.“

„Liriel?“

Vysoký hubený mladík jméno nevěřícně zopakoval. Zkroutil se v síti, jak to jen šlo, a obrátil se k válečníkovi po svém boku. „Fjodore, není Liriel tvoje wychlaran! Co myslí tím, že jí říká drow?“

„Ale ona je drow,“ řekla kněžka s krutým potěšením. A aby tu zvrhlost dokonala, dodala: „Kdo jiný by měl zprávu doručit než Fjodor, který drowku tak moc dobře zná?“

Chlapec upřel na Fjodora zdrcený pohled. „Něco takového bys neudělal, přivést do Rašemenu drowa. Řekni mi, že lže. Řekni mi, že bys nás nikdy takhle nezradil!“

Válečník mu dlouze hleděl do žadonících očí. Pak se obrátil k Shakti. „Pošli chlapce se mnou,“ řekl bezútěšným hlasem, „a já půjdu.“

Fjodor s Peťou mlčeli, dokud nevyšli z Bludiště. Nakonec starší muž promluvil. „Vrať se do vesnice a varuj ostatní. Drowové nejspíš zaútočí.“

„Slyšel jsem, že umí být zrádní,“ řekl chlapec ledově. „Zjevně jsem neslyšel všechno .“

Válečník ho vzal za paži. „Peťo, jsou tady věci, kterým nerozumíš. Samotná Sofie předvídala Lirielin příchod. Netěší mě, že se Liriel rozhodla vystupovat pod jménem a tváří, která není její, ale byla to její volba, ne moje. Udělala to podle svého nejlepšího svědomí.“