Elaine Cunningham - Poutník

Fjodor se už svlékl do tradiční bederní roušky ze srnčiny a k botám si připevnil závodní návleky. Pomohl Peťovi nacpat odložené šaty do pytlů a naložit je na nákladní zvířata – spolehlivé huňaté poníky, kteří připomínali spíš kozy než koně.

Všichni byli oblečení podobně, muži i ženy. Všichni, dokonce i mladý Peťa, na to byli zvyklí. Pokud šlo o těla, panovalo v Rašemenu jen málo studu, a nikdo z Rašemenců si nepletl hry s dvořením.

Přesto se Fjodor nedokázal zdržet srovnávání statné Rašemenky s drobnou drowkou a nepředstavoval si Lirielinu pružnou postavu na pozadí bílého sněhu.

Peťa ho prudce dloubl loktem do žeber. „A kdo se dívá teď, co?“ zazubil se.

Válečník se zasmál a mávl hlavou k pásce, kterou mezi sebou drželi loňští vítězové. Pásku označující startovní linii nemohli přivázat mezi stromy, neboť ty za sebou nechali snad před dvěma hodinami.

Připojili se k ostatním a čekali, až se páska snese na zem, a pak se všichni vrhli dlouhými klouzavými skoky dolů po úbočí. Rychlý start byl důležitý. Jakmile doběhnou k lesu, stezky se zúží a bude těžké ujmout se vedení. Dalo se čekat, že si přední běžci budou pozice hájit pěstmi a klacky. Soupeření mezi nejrychlejšími běžci se často změnilo ve spontánní souboje, které dávaly příležitost méně favorizovaným soutěžícím a zvyšovaly šanci, že zvítězí někdo nečekaný. Právě to činilo závod tak vzrušujícím. Všichni měli stejnou pravděpodobnost zaplést se do přátelské bitky. Kterýkoli mladík či děvče mohl zvítězit.

Peťa odstrčil bratrance z cesty, až se ten odkutálel pryč. Fjodor se vyškrábal na nohy a vyrazil za chlapcem, hlasitě slibuje pomstu.

S takovou sice ani jeden z nich nezvítězí, ale mladíkova hravá nálada Fjodorovi vyhovovala. Raději to než nesmyslná honba za černým vlkem, který nikomu neublížil a nejlepší bylo nechat ho na pokoji.

Fjodor sebral hrst sněhu a hodil jej po chlapci. Sněhová koule Peťu zasáhla zezadu do hlavy. Ten se obrátil a vrhl vlastní střelu. Fjodor se před koulí sklonil stranou a rychle zkrátil vzdálenost mezi nimi. Když se k chlapci přiblížil, sehnul se a popadl plnou hrst sněhu. Tou Peťovi rázně umyl obličej.

Chlapec vyjekl a pustil se do pronásledování. Fjodor přeskočil zasněžený balvan a sklouzl po kmeni padlého stromu. Mladý válečník měl však delší nohy a na příkrém svahu se jeho kroky téměř vyrovnaly krokům horského obra.

Závodili jen mezi sebou a vítězství nechávali ostatním. Po nějaké době se však zdálo, že Peťa ztrácí zájem. Nezrychlil, když se Fjodor dostal až na jeho úroveň, neoplácel bratranci veselé urážky. Jakmile se přiblížili k hranici lesa, chlapec prodloužil krok a zahnul pryč ze stezky. Zmizel mezi stromy.

Fjodor zaťal zuby a pustil se po stopě, zanechané velkýma nohama.

Náhle zde byly dvě stopy.

Té druhé si nejdřív nevšiml, protože otisky Peťových nohou nenápadné stopy zakryly. Nepochybně to udělal schválně ve snaze zakrýt skutečný záměr, ale čím byl chlapec rozčilenější, tím menší si dával pozor. Dvě řady stop velkých, ale jemných tlap se proplétaly mezi stromy. Peťa je sledoval.

Fjodor bratrance našel na malé mýtině, nedaleko od stezky, po níž běželi soutěžící. Slábnoucí hlasy běžců potvrzovaly, že oba zůstali daleko pozadu, ale zdálo se, že si toho Peťa vůbec nevšímá. Stál pod zasněženou borovicí a zmateně zíral na sníh. Stopy obcházely kmen, ale silnou bílou pokrývku za ním narušovaly jediné stopy – Peťovy. Vlčí stopa zmizela.

Válečník poplácal chlapce po zádech. „Nebyl bys první Rašemenec, který ztratil stopu. Zapomeň na to.“

„Já jsem stopu neztratil,“ trval Peťa na svém.

„Možná ne,“ souhlasil Fjodor. „Možná tenhle vlk nemá být nalezen.“

Chlapec se ušklíbl. „Takový hlupák nejsem! Jestli si myslíš, že mě vyděsíš vlkodlačími historkami, raději bys měl počkat, až nastane noc a vyjde úplněk.“

„To je pravda,“ přiznal Fjodor. Kývl ke stezce. „Ať k tomu došlo, jak chtělo, tvoje kořist je pryč. Pojď, přidáme se k ostatním.“

Peťa zabručel, ale srovnal s ním krok. „On se vrátí,“ trval na svém, „a než bude konec, nadělá spoustu potíží. Taková je jeho přirozenost. Vlk zůstane vlkem.“

Jeho slova se vznášela v mrazivém vzduchu. Trn je zaslechla, i když je husté větve, chránící její úkryt, poněkud ztlumily. Známé rašemenské přísloví vyvolalo trpký neveselý úsměv.

Vlk zůstane vlkem . Bylo zvláštní, že si to myslí, když tolik jejich starých příběhů říkalo něco jiného.

Liriel si nejistě prohlížela mýtinu. Bylo to nevelké opuštěné místo, obklopené a zastřešené vysokými stromy. Malé jezírko bublalo a prskalo a vypouštělo do vzduchu sirnaté výpary. Liriel se prudce otočila k Čarodějnicím, které ji doprovázely. Sofie přivedla všechny dernovijské Čarodějnice – bylo jich třináct – aby se setkaly s hostem a doprovodily ho na posvátné místo. Drowí dívce celá tahle malá výprava připadala s největší pravděpodobností jako způsob, jak ji odstranit z cesty.

„Tady?“ vyptávala se a měřila si Sofii se směsicí pobouření a nedůvěry.

„Čarodějnice ze Stinného údolí byla příliš dlouho pryč,“ řekla jí Sofie. „Toto je pronásledovaná země. Abys ji poznala, musíš znát a respektovat její posvátná místa. Do západu slunce budeme zpět.“

Stará žena kývla na ostatní. Obrátily se a odešly z mýtiny. Liriel si zamračeně prohlížela okolí. Vydala se k jezírku a nahlédla do bublající vody. Na dno nedohlédla a ani to nečekala. V temných říších byly podobné horké prameny, a dokonce i ty měly zdroj ukrytý někde v hlubinách.

Když si byla jistá, že je sama, odvázala si od opasku Syluninu masku a vzdychla úlevou, když na sebe vzala vlastní podobu. Skopla boty, svlékla si šaty a řemeny se zbraněmi a nechala si jen nože, připevněné k pažím a lýtkům.

Ponořila jedno chodidlo do vody a zjistila, že je příjemně teplá. Opatrně přelezla kameny a ponořila se do jezírka.

Pára, která stoupala všude kolem, se shlukla do podivného tvaru – dračí hlavy vytesané z mlhy.

Liriel se vyškrábala z vody a nespouštěla z přízračné věci oči. Nebyl to však duch. Tím si byla jistá, ačkoli nedokázala přesně říci proč. Necítila nic z instinktivní hrůzy, kterou mrtvé věci vyvolávaly.

Vzpomněla si na učené knihy, které sehnala, když se snažila zjistit něco o Poutníkovi. Zvedla ruku ke krku k místu, kde spočíval amulet. „Najdi magii,“ zašeptala, „a najdi duchy.“

Mlžný ještěr naklonil hlavu a čekal. Liriel si vzpomněla, jak vesničané ze vzdáleného ostrova Měsíčniny uctívali posvátnou řeku. Neměla žádnou ozdobu, ale z pouzdra na paži vytáhla malý, drahokamy zdobený nůž a hodila jej do vody.

Mlžný drak ji poctil zubatým úsměvem a ponořil se zpět do jezírka. Liriel se ušklíbla. Všichni draci byli stejní, bez ohledu na to, jakou podobu na sebe vzali. Klidně by se vsadila, že tenhle už nahromadil slušný poklad.

Vzpomněla si na Údolí bílé rusalky a napadla ji hrozivá možnost. Možná že některé z těch utopených dívek byly zaživa chamtivé a rozhodly se posvátný pramen či řeku vyplenit. Nemyslela si, že by se to strážným duchům líbilo.

„Nebo by si to lidé mysleli,“ uvažovala a přidala k tomuto cizímu světu vrstvu drowí logiky. „Jaké lepši místo, kde se zbavit nepřítele nebo oběti, by našli? A když voda vynese tělo na břeh, jaké by bylo lepší vysvětlení, než že to udělala rusalka?“