Terry Pratchett - Lehké fantastično

Trémon se na něj díval. Něco se na něj dívalo. A ostatní si stále ještě ničeho nevšimli. Jak by jim to jen mohl vysvětlit? Vždyť Trémon vypadal stejně jako předtím, změnily se jen oči a na kůži se mu objevil slabý lesk.

Mrakoplaš se na něj díval a uvědomil si, že existují mnohem horší věci, než je Zlo. Pekelní démoni by rádi mučili vaši duši, ale to bylo přesně to, proč si vaší duše tak cenili. Zlo se bude neustále snažit ovládnout vesmír, ale dělá to proto, že pro ně vesmír představuje něco vzácného, vytouženého. Ale ten nevýrazný, šedý svět za Trémonovýma očima pošlape a zničí cokoliv s naprostou lhostejností, ve které nebude ani tak slušný, aby ke svým obětem cítil nenávist. Ani si jich nevšimne.

Trémon napřáhl ruku.

„To osmé Zaklínadlo,“ řekl. „Dej mi ho!“

Mrakoplaš ustoupil.

„To je odpírání poslušnosti, Mrakoplaši. Jsem tvůj nadřízený. Abys tedy věděl, stal jsem se svrchovanou hlavou všech Řádů.“

„Vážně?“ zeptal se Mrakoplaš a hlas mu ve vyschlých ústech ošklivě zaskřípal. Rozhlédl se po ostatních čarodějích. Stáli nehybně jako sochy.

„Jistě,“ usmíval se Trémon mile. „Ani jsem nemusel nikoho přemlouvat. Bylo to opravdu velmi demokratické.“

„Já dávám přednost tradicím,“ odpověděl mu Mrakoplaš. „Tak se k tomu mohou vyjádřit i mrtví.“

„Ty mi to Zaklínadlo vydáš dobrovolně,“ zamračil se na něj Trémon. „Nebo ti snad mám ukázat, co se stane, když odmítneš? A nakonec ho stejně vydáš. Budeš mě prosit, abys mi ho mohl dát!“

Jestli se to dá ještě zastavit, tady je poslední příležitost, pomyslel si Mrakoplaš.

„Budeš si to Zaklínadlo muset vzít sám,“ vydralo se mu z hrdla. „Já ti ho nedám.“

„Já si tě dobře pamatuju,“ řekl najednou Trémon. „Pokud vím, nebyl jsi jako student k ničemu. Nikdy jsi v magii moc nevěřil, vždycky jsi tvrdil, že by měl existovat nějaký jiný způsob, jiný základ, na kterém by měl vesmír fungovat. Tak teď by ses toho mohl dočkat. Mám velké plány. Mohli bychom, ty a já —“

„Ne,“ odpověděl Mrakoplaš, „nikdy. Ty a já nikdy.“

„Dej mi Zaklínadlo!“

„Zkus si ho vzít,“ vydechl Mrakoplaš a ustoupil. „Nevěřím, že to dokážeš.“

„Co?“

Z Trémonových prstů vyletěl oktarínový blesk a na zemi zůstala louže roztaveného kamene. Mrakoplaš uskočil v poslední chvíli stranou.

Cítil, jak se Zaklínadlo třese kdesi v temných koutech jeho mozku. Cítil i jeho strach.

Začal po něm v tichých prostorách své mysli natahovat ruku. Zaklínadlo v úžasu ucouvlo jako pes, na kterého zaútočila bláznivá ovce. Hnal se za ním, vztekle dupal v neužívaných prostorách a pobořených uličkách vnitřního města svého podvědomí, až ho nakonec objevil za hromadou zavržených myšlenek. Chtělo se mu v bezhlasém vzdoru postavit, ale v Mrakoplašovi už dávno žádný vzdor nezbýval.

Tak takhle si to představuješ, křičel na Zaklínadlo v duchu. Když přišel čas posledního zúčtování, prostě zalezeš a schováš se? Máš strach, co?

Zaklínadlo samozřejmě odseklo, tomu sám nevěříš, je to nesmysl, já jsem přece jedno z Osmi velkých zaklínadel. Ale vzteklý Mrakoplaš k němu přistoupil ještě blíž a křičel na něj — to si myslíš ty, ale já tomu věřím a uvědom si laskavě, v čí hlavě jsi, ano? Tady si můžu věřit, čemu chci!

Mrakoplaš znovu uskočil a horkou nocí proletěl další oktarínový blesk. Trémon se ušklíbl a udělal rukama další neobyčejně složité gesto.

Mrakoplaš ucítil strašlivý tlak. Zdálo se mu, že každý kousek jeho kůže používá někdo jako kovadlinu. Klesl na kolena.

„Jsou mnohem horší věci,“ oznámil mu Trémon příjemným tónem. „Mohl bych ti podpálit maso na kostech, nebo ti proměnit krev v žilách v mravence. Moje moc je taková, že —“

„To je meč, víte?“

Hlas byl plný vzdoru.

Mrakoplaš vzhlédl. Rudým závojem bolesti zahlédl Dvoukvítka, který stál za Trémonem a tím nejnemožnějším způsobem svíral v ruce meč.

Trémon se zasmál a zavířil prsty. Jeho pozornost se na okamžik upjala jinam.

Mrakoplaš měl vztek. Měl vztek na Zaklínadlo, na celý svět, na okolní nespravedlnost, na to, že se v posledních dnech moc nevyspal, i na to, že mu to moc nemyslí. Ale ze všeho největší vztek měl na Trémona, jak tam stojí a přetěká magií, po níž Mrakoplaš vždycky tolik toužil a ke které se nikdy nedostal. A Trémon, který ji dokonale ovládl, ji používal tak nesmyslným způsobem. Mrakoplaš vyskočil, udeřil Trémona hlavou do žaludku a v zoufalství ho sevřel rukama. Padli na dláždění a v letu porazili Dvoukvítka.

Trémon zavrčel a z úst mu se mu začala drát první slabika jakéhosi zaklínadla, když ho Mrakoplašův nazdařbůh poletující loket zasáhl do krku. Záblesk rozptýlené magie ožehl Mrakoplašovi vlasy.

Mrakoplaš bojoval jako vždycky — v boji nebyl ani zkušený, ani poctivý, ale vkládal do něj upřímné úsilí a pohyb jeho rukou by si nezadal s lopatkami větrného mlýna. Jeho taktikou bylo nepřipustit, aby si protivník uvědomil, že není ani silný, ani dobrý zápasník, a kupodivu, dost často to fungovalo.

Zabíralo to i teď, protože Trémon strávil mnoho času nad prastarými rukopisy a pohyb na zdravém vzduchu a vitamíny zanedbával. Podařilo se mu sice umístit několik úderů, ale Mrakoplaš zuřil tak, že si jich ani nevšiml.

Navíc Trémon bojoval jen rukama, zatímco Mrakoplaš i nohama, koleny, lokty a zuby.

Je třeba přiznat, že zatím vyhrával.

Byl to pro něj dost silný šok.

Ještě větší šok ale zažil, když si nakonec klekl Trémonovi na hruď a začal mu otloukat hlavu o dláždění. Tvář jeho protivníka se najednou začala měnit. Kůže se zvlnila a rozmazala jako něco, co vidíte závojem horkého vzduchu, a Trémon promluvil.

„Pomoc!“

Oči, které upřel na okamžik Mrakoplašovi do tváře, byly plné strachu, bolesti a naléhavé prosby. Pak už to nebyly oči, ale mnohoplošné útvary na místě, které bychom mohli nazvat hlavou jen v případě, že bychom silně upravili definici toho výrazu. Zavlnila se chapadla a rozevřely pilovité končetiny, aby strhaly z Mrakoplašova už tak dost hubeného těla další maso.

Dvoukvítek, věž i rudá obloha zmizeli. Čas běžel čím dál tím pomaleji, až se zastavil docela.

Mrakoplaš se zuřivě zakousl do chapadla, které se mu pokoušelo utrhnout obličej. Chapadlo se zkroutilo bolestí a povolilo. Vyrazil rukou kupředu a cítil, že pod ní prasklo něco horkého a čvachtajícího.

Oni přihlíželi. Pootočil hlavu a viděl, že zápasí uprostřed obrovského amfiteátru. Všude kolem seděly ve stupňovitých řadách příšery, které mohly vzniknout jen křížením nočních můr, a se zájmem přihlížely. Za sebou zahlédl ještě něco horšího, obrovské stíny, které částečně zakrývaly oblohu. Dál se nerozhlížel, protože Trémon-obluda se na něj vrhla s taseným žihadlem velikosti oštěpu.

Mrakoplaš uskočil stranou a oběma rukama spojenýma v pěst udeřil věc do žaludku, nebo to mohla být hlavohruď, a s uspokojením poslouchal praskot chitinového krunýře.

Znovu se vrhl kupředu. Hnal ho nesmírný strach z toho, co by se s ním stalo, kdyby teď přestal. Neskutečná aréna se naplnila cvrlikáním a štěbetáním stvoření z Podzemních rozměrů. Do uší se mu drala vlna šustivých zvuků. Představil si, že by ten odporný hluk naplnil celou Zeměplochu a vrhl se s novou silou kupředu, aby zachránil svět lidí, malý záblesk světla v temné noci chaosu. Snažil se zavřít puklinu, kterou se sem draly noční můry. Především však bušil do svého protivníka proto, aby ten nemohl bušit do něj.