Terry Pratchett - Lehké fantastično

Trémon nestrávil dlouhé hodiny v té podivné místnosti, které se na univerzitě říkalo cvičebna, pro nic za nic. Tam si vypěstoval duševní svaly. Nevěř svým smyslům, říkal si, ty mohou být oklamány. Pod nohama máš schodiště, někde tady musí být, uvědom si tu skutečnost svou vůlí, přivolej je do reality, vždyť po něm stoupáš vzhůru, člověče. A snaž se, hodně se snaž, protože tohle všechno není jen tvá představivost.

Velká A‘Tuin zpomalila.

Zapřela se ploutvemi velikosti světadílů, aby odolala tlaku mezihvězdných proudů, a čekala.

Věděla, že nebude čekat dlouho…

Mrakoplaš se pomalu vplížil do Velké síně. Hořelo tam několik pochodní a místnost vypadala, jako by byla připravena k nějakému magickému rituálu. Jenže obřadní svícny byly převrženy, složité obrazce nakreslené na zemi byly rozmazány, jako by po nich někdo tančil, a vzduch byl plný zápachu, který byl i podle benevolentních měřítek Ankh-Morporku odporný. Mrakoplaš ucítil závan síry, ale ten jen podtrhoval něco mnohem horšího. Vzdáleně se to podobalo pachu dna vypuštěného rybníka.

Oděkud zdálky sem dolehla hromová rána a změť výkřiků.

„Vypadá to, že brány povolily,“ naklonil Mrakoplaš hlavu na stranu.

„Zmizme odsud,“ žadonila Bethan.

„Do podzemí se musí tudy,“ ukázal Mrakoplaš a vykročil jedním obloukem.

„Ty chceš jít tam dolů?“

„No a? Vy raději zůstanete tady?“

Vytáhl z držáku na zdi jednu pochodeň a začal sestupovat po schodech.

Minuli několik odpočívadel a schody už nebyly obložené mramorem, ale změnily se v obyčejné kamenné stupně. Tu a tam narazili na otevřené dveře.

„Něco slyším,“ prohlásil Dvoukvítek.

Mrakoplaš natáhl uši. Zdálo se, že z hlubiny pod nimi se skutečně ozývá nějaký hluk. Nezněl strašidelně. Zněl, jako když několik lidí buší do dveří a křičí „hej!“.

„Nejsou to ty strašné věci z Podzemního rozměru, o kterých jsi nám vyprávěl, že ne?“ zeptala se Bethan.

„Ne, ty tak nenadávají,“ uklidňoval ji Mrakoplaš. „Jdeme dál.“

Pospíchali vlhkými chodbami, vedeni zuřivými kletbami a hlubokým sípavým kašlem, který je z neznámého důvodu uklidňoval. Dospěli totiž k názoru, že ať už tak kašle a sípe cokoliv, nemůže to být nebezpečné.

Nakonec došli až ke dveřím zasazeným v rozlehlém výklenku. Dveře byly tak silné, že by byly odrazily i nápor mořských vln. Ve výši očí v nich bylo malé zamřížované okénko.

„Hej!“ vykřikl Mrakoplaš. Nebylo to právě nejchytřejší, ale jeho nic chytřejšího nenapadlo.

Uvnitř se rozhostilo bezdeché ticho. Pak se na druhé straně dveří ozval pomalý hlas. „Kdo je to tam venku?“

Mrakoplaš ten hlas poznal. Vytrhl ho z přítomnosti a přenesl o mnoho let zpátky do hrůzy horkých odpolední v posluchárně. Byl to hlas Lemuela Odfrkla, který si kdysi vzal za své vtlouci Mrakoplašovi do hlavy základy vyvolávání duchů a věštění z křišťálové koule. Nedostudovaný čaroděj si okamžitě vybavil ty pronikavě oči v poněkud prasečí tváři a jízlivý hlas: „A teď sem půjde pan Mrakoplaš a nakreslí nám na tabuli základní symbol, který se používá…“ Potom nekonečná cesta čekající třídou, během níž si snažil vzpomenout, co ten jízlivý hlas před chvílí drmolil. Ještě teď cítil to strašlivé sucho v krku a pocit bezmocné viny. Jenže s tím neměly Podzemní rozměry nic společného.

„Prosím, pane, to jsem já, Mrakoplaš, pane,“ vykvikl. Viděl, jak se na něj Dvoukvítek a Bethan tázavě podívali, a odkašlal si. „Ano,“ dodal nejhlubším hlasem, který ze sebe dokázal vyloudit, „to jsem já. Mrakoplaš. Aby bylo jasno.“

Na druhé straně dveří se ozval spěšný šepot.

„Mrakoplaš?“

„Nakopl až co?“

„Já kdysi učil jednoho mládence a ten tedy nebyl nijak…“

„Zaklínadlo, vzpomínáte?“

„Mrakoplaš?“

Za dveřmi bylo chvilku ticho. Pak se někdo nahlas zeptal: „Předpokládám, že v zámku není klíč zvenčí?“

„Ne,“ odpověděl Mrakoplaš.

„Co říkal?“

„Říkal, že ne.“

„Takový byl vždycky.“

„Hm, kdo je tam?“ přiblížil se Mrakoplaš ke dveřím.

„Mistři magie,“ odpověděl mu zevnitř pyšně jakýsi hlas.

„A proč?“

Uvnitř se znovu rozhostilo ticho a pak se ozval celý sbor šeptajících hlasů.

„No, my jsme tady totiž zamčení,“ odpověděl mu potom zdráhavě jiný hlas.

„Cože? S Oktávem?“

Šepty, šepty.

„No, ve skutečnosti tady Oktávo není, tedy jaksi on tady ve skutečnosti není,“ odpověděl tentýž hlas pomalu.

„Ale vy ano?“ ujišťoval se Mrakoplaš tím nejnevinnějším tónem, na který se zmohl, a šklebil se při tom jako nekrofil v márnici.

„No, dalo by se to tak skoro vyjádřit.“

„Mohli bychom pro vás něco udělat?“ zeptal se ochotný Dvoukvítek.

„Mohli byste se pokusit dostat nás odsud,“ zněla odpověď.

„Nedal by se ten zámek otevřít paklíčem?“ zeptala se Bethan.

„To je zbytečný,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Ten je tak zajištěnej, že se vám o tom ani nezdálo.“

„Myslím, že Cohen by to dokázal,“ prohlásila Bethan oddaně. „Ať už je kdekoliv.“

„Jasně, a Zavazadlo by si s těmi dveřmi taky rychle poradilo,“ přitakal jí Dvoukvítek.

„No tak dobrá,“ ukončila debatu Bethan. „Co kdybychom zase chvilku vyšli na čerstvý vzduch, tedy na čerstvější?“ Obrátila se k odchodu.

„Počkejte, počkejte! To jste celí vy. Starýho Mrakoplaše podle vás zase nic nenapadne, co? Kdepak, Mrakoplaš je tady jen tak do počtu, co? Až půjdete kolem, můžete si do něj kopnout, ať je alespoň k něčemu! Hlavně na něj nespoléhejte, on je totiž…“

„Dobrá,“ zarazila jeho výlev Bethan. „Tak si poslechněme, co máš.“

„… absolutní nula, nepodarek, prostě takovej… co?“

„No, tak nám řekni, jak chceš ty dveře otevřít?“ obrátila se na něj Bethan.

Mrakoplaš na ni zíral s otevřenými ústy. Pak se podíval na dveře. Byly opravdu velmi masivní a zámek se tvářil neobyčejně mazaně.

Jenže on už se jednou kdysi dávno dovnitř dostal. Student Mrakoplaš tenkrát prostě do dveří strčil a ty se jednoduše otevřely. Vteřinu potom vyskočilo z Oktáva Zaklínadlo, usadilo se mu v hlavě a zničilo mu život.

„Podívejte se,“ ozval se za mříží hlas, který se snažil být tak laskavý, jak to jen šlo. „Víte co, běžte a pokuste se najít nějakého mága, to by bylo nejlepší!“

Mrakoplaš se zhluboka nadechl.

„Ustupte,“ zasípal.

„Cože?“

„Najděte si něco, za co byste se mohli schovat,“ vyštěkl a hlas se mu chvěl jen velice nepatrně. „A vy taky,“ obrátil se k Bethan a Dvoukvítkovi.

„Ale ty přece nemůžeš…“

„Myslím to vážně!“

„On to fakt myslí vážně,“ řekl Dvoukvítek. „Podívej se na tu malou žilku, co má na čele, když mu začne takhle nabíhat, víš, tak to znamená že —“

„Ticho!“

Mrakoplaš nejistě zvedl ruku a namířil jí na dveře.

Nastalo naprosté ticho.

Bohové, pomyslel si, co se teď stane?

Kdesi vzadu, v temnotě jeho mozku se nejistě pohnulo Zaklínadlo.

Mrakoplaš se pokusil naladit na stejnou vlnu, nebo jak se tomu říkalo, s kovem zámku. Kdyby se mu podařilo vnést mezi atomy kovu zmatek a nesoulad, měl by se zámek rozpadnout…