Terry Pratchett - Lehké fantastično

Nic se nestalo.

Pracně polkl a obrátil pozornost ke dřevu. Bylo staré a napůl zkamenělé, pravděpodobně by nehořelo, ani kdyby je někdo polil olejem a hodil do krbu. Přesto se pokusil prastarým molekulám vysvětlit, že by měly začít poskakovat nahoru a dolů a zkusit se trochu zahřát.

V hrobovém tichu vlastního mozku se ošklivě díval na Zaklínadlo, ale to se tvářilo přihlouple a dělalo, jako že nic.

Potom začal přemýšlet o vzduchu kolem dveří, jak by ho mohl prostorově pokřivit tak, aby se celé dveře přenesly do jiného rozměru.

Dveře tam stály a jejich výraz byl pevně odmítavý.

Mrakoplaš se začal potit a v myšlenkách se znovu vydal středem pošklebujících se spolužáků na tu nekonečnou trapnou pouť k černé tabuli stojící kdesi daleko vpředu. Se zoufalým výrazem se znovu obrátil k zámku. Musí být vyroben z malých kousků kovu, ty nebudou nijak těžké…

Od mříže k němu dolehl slaboučký zvuk. Byl to zvuk, jaký vydávají mágové, ve kterých povolilo napětí, a teď vrtí hlavou.

Někdo zašeptal: „Já vám to říkal —“

Pak se ozval slabý skřípavý zvuk a cvaknutí.

Mrakoplašova tvář se změnila v masku. Z brady mu odkapával pot.

Ozvalo se další kovové cvaknutí a zaskřípání neochotných západek. Trémon sice zámek naolejoval, ale olej pohltila rez a prach mnoha uplynulých let, a když chce mág čímkoliv pohnout bez použití mechanických prostředků, má k dispozici jedinou páku a sílu. Vlastní mozek a vědomí.

Mrakoplaš dělal, co mohl, aby mu protiváha nevytlačila mozek ušima.

Zámek zachřestil. Kovové čípky se pohnuly ve vyježděných drážkách, poddaly se a odstrčily západky.

Páčky zaklapaly, zuby zaskřípaly. Potom se ozval protáhlý skřípavý zvuk, který srazil Mrakoplaše na kolena.

Dveře se pomalu otevřely dokořán. Čarodějové se jeden po druhém opatrně kradli ven.

Dvoukvítek s Bethan pomohli Mrakoplašovi na nohy. Tvář měl bílou jako stěna a slabě se potácel.

„To nebylo špatné,“ prohlásil jeden z osmi vysvobozených čarodějů, který si pečlivě prohlížel obrovský zámek. „Možná trochu pomalé.“

„Na to zapomeň,“ štěkl na něj Jiglad Budiž. „Potkali jste vy tři někoho, když jste šli sem dolů?“

„Ne,“ odpověděl Dvoukvítek.

„Někdo ukradl Oktáva.“

Mrakoplašovi vyletěla hlava. Oči se mu zaostřily.

„Kdo?“

„Trémon —“

Mrakoplaš polkl. „Vysokej kluk?“ zeptal se. „Řídký vlasy a vypadá trochu jako fretka?“

„No, teď, když o tom tak mluvíš…“

„Byl v tý samý třídě jako já,“ pokračoval Mrakoplaš. „Vždycky se o něm říkalo, že to dotáhne daleko.“

„Jestli otevře Oktáva, dotáhne to ještě dál,“ zavrčel jeden z mágů, který si roztřesenými prsty rychle balil cigaretu.

„Proč?“ zeptal se Dvoukvítek. „Co se stane?“

Mágové se podívali jeden po druhém.

„To je prastaré tajemství, které se po staletí předává mezi zasvěcenými, a my o něm nemůžeme mluvit s nevědomým,“ řekl odmítavým tónem Budiž.

„Ale no tak,“ prohlásil Dvoukvítek.

„No dobrá, teď už na tom pravděpodobně nezáleží. Jeden mozek nepojme všechna Zaklínadla, natož aby je udržel. Zaklínadla se uvolní a vznikne otvor.“

„Cože? V jeho hlavě?“

„Ne, ve hmotě vesmíru,“ vysvětloval Budiž. „On si možná myslí, že je stačí kontrolovat sám, ale —“

Ten zvuk ucítili dřív, než ho zaslechli. Začal kdesi v jádrech kamenů jako pomalé vibrace a pak náhle přešel do vysokého jekotu, který proletěl ušními bubínky a zařízl se přímo do mozku. Zněl, jako když lidský hlas zpívá, přednáší nebo pláče, ale byla v něm hlubší a mnohem strašlivější harmonie.

Mágové zbledli. Pak se jako na povel otočili a vyrazili vzhůru po schodech.

Před budovou se shromáždil dav. Někteří lidé drželi nehnutě pochodně, jiní se zarazili nad hromadami hořlavých předmětů, které rovnali ke zdi. Všichni však svorně zvedali oči vzhůru ke Věži umění.

Mágové si proklestili cestu nehybným zástupem a zvedli hlavy.

Obloha byla plná měsíců. Všechny byly třikrát větší než vlastní měsíc Plochy a převážně ve stínu. Byly z nich vidět jen malé růžové srpky, od kterých se odráželo světlo Rudé hvězdy.

Jenomže na tom podivném pozadí se na vrcholu věže odehrávala divoká scéna. Bylo v ní jen matně vidět temné tvary, ale ty nepůsobily ani v nejmenším uklidňujícím dojmem.

Zvuk se teď změnil na něco, co se podobalo mnohonásobně zesílenému bzukotu obrovské vosy.

Někteří z čarodějů padli na kolena.

„On to skutečně udělal,“ povzdechl Budiž a zavrtěl hlavou. „Otevřel Cestu!“

„Ty věci tam nahoře,“ zeptal se Dvoukvítek, „to jsou skuteční démoni?“

„Oh démoni, “ ušklíbl se Budiž. „Obyčejní démoni, to by byla velikonoční jehňátka v porovnání s tím, co se sem pokouší prodrat.“

„Jsou horší, než si kdokoliv z nás dokáže představit,“ přidal se k němu Lemuel Odfrkl.

„No já si dovedu představit dost odporné věci,“ zamračil se Makoplaš.

„Tak tyhle jsou ještě horší.“

„Oh.“

„A co máte v úmyslu s tím dělat?“ ozval se jasný hlas za nimi.

Otočili se. Stála tam Bethan a se založenýma rukama na ně upírala pohled.

„Prosím?“ zeptal se Budiž.

„Jste přece mágové, ne?“ pokračovala. „No tak s tím něco udělejte!“

„Cože, mají si poradit s tímhle?“ pípnul Mrakoplaš.

„Víš snad o někom jiném, kdo by to dokázal?“

Budiž se protlačil dopředu. „Madam, já se obávám, že tak docela nerozumíte o co —“

„Všechny obludy z Podzemního rozměru se nahrnou do našeho vesmíru, je to tak?“

„No, ano, ale —“

„Všechny nás sežerou obludy, které mají místo obličeje chapadla, je to tak?“

„No, tak příjemné to nebude, ale jinak máte —“

„A vy prostě dovolíte, aby se to jen tak stalo?“

„Poslyš,“ snažil se ji zarazit Mrakoplaš, „už je po všem, nevidíš? Zaklínadla už zpátky do knihy nedostaneš, co bylo řečeno, už nevrátíš, nemůžeš ani —“

„Můžete to zkusit!“

Mrakoplaš si těžce vzdychl a obrátil se ke Dvoukvítkovi.

Dvoukvítek byl pryč. Mrakoplašovy oči se jako přitahované magnetem otočily nazpět k věži. Právě včas, aby spatřil, jak v jejím vchodu mizí malá boubelatá postava s mečem v nešikovné ruce.

Mrakoplašovy nohy se tentokrát rozhodly samy od sebe, a na rozdíl od jeho mozku všechno pochopily špatně.

Ostatní mágové se na něj ochromeně dívali.

„No?“ otočila se k nim napůl vyzývavě a napůl tázavě Bethan. „On tu odvahu má.“

Mágové se pokoušeli nedívat jeden na druhého.

Nakonec promluvil Budiž. „Myslím, že bychom to mohli opravdu zkusit. Nevypadá to, že by se to šířilo.“

„Jenže nám zbývá tak málo magie, že to skoro nestojí za řeč,“ ozval se jeden z ostatních čarodějů.

„Má snad někdo lepší nápad?“

Jeden po druhém se mágové obrátili a vlekli se ke věži. Obřadní roucha jim světélkovala ve strašidelném svitu Rudé hvězdy.

Věž byla uvnitř prázdná a kamenné stupně schodiště byly vestavěny ve spirále přímo do obvodové zdi. Dvoukvítek byl už několik otáček nad zemí, když ho Mrakoplaš dohonil.

„Počkej,“ volal tak veselým hlasem, jaký se mu podařilo z hlasivek vyloudit. „Neuraz se, ale tohle je záležitost spíš pro lidi, jako je Cohen, než pro tebe.“