Terry Pratchett - Lehké fantastično

„Ta hvězda má skvrny,“ ozval se najednou Dvoukvítek.

„Ne,“ odpověděl mu Markoplaš. „To jsou… věci. Kolem hvězdy lítají věci. Jako slunce kolem Plochy. Ale jsou ke hvězdě mnohem blíž, protože, protože…“ zarazil se. „Už jsem to skoro věděl!“

„Co jsi věděl?“

„Musím se toho Zaklínadla zbavit!“

„Kudy se dostaneme na univerzitu?“ zeptala se Bethan.

„Tudy,“ ukázal Mrakoplaš rukou.

„Tam to musí být moc pěkné. Jdou tam všichni.“

„Tak by mě zajímalo proč?“ ozval se Dvoukvítek.

„Nevím to sice jistě, ale nevěřím, že by se chtěli zapsat k večernímu studiu,“ zamračil se Mrakoplaš.

Ve skutečnosti dav univerzitu oblehl a dobýval. Přesněji řečeno dobýval ty části, které byly za dne běžně vidět. Dav před branami měl dva zásadní požadavky. Chtěl aby: a) mágové přestali dělat hlouposti a zbavili se hvězdy, nebo, a tento požadavek prosazovali hvězdonoši, b) zastavili veškerá kouzla a spáchali sebevraždu a tak současně zbavili Zeměplochu kletby magie a hrozby na nebi.

Čarodějové uvnitř ovšem neměli ani ponětí, jak vyhovět bodu a) a ani v nejmenším chuť vyhovět bodu b) a tak se většina z nich klonila k bodu c), který říkal, aby se nahrnuli k tajným východům a utekli tak rychle, jak to jenom jde, a raději ještě rychleji.

Ty zbytky magie, které ještě ve zdech univerzity zbývaly, byly použity k zajištění velkých bran. Teprve teď začalo mágům docházet, že je sice skvělé mít obrovské a těžké brány zamčeny kouzly a magickými pomůckami, ale že by nebývalo od věci, kdyby na ně stavitelé připevnili i jiné bezpečnostní systémy, jako například pár pořádných kovových závor.

Na náměstí před branami hořelo několik velkých ohňů, spíš pro efekt než pro co jiného, protože hvězda sálala jako rozpálená výheň.

„Ale hvězdy jsou stále ještě vidět,“ upozorňoval je Dvoukvítek. „Myslím ty malé, na černé obloze.“

Mrakoplaš si ho nevšímal. Upíral oči na brány. Skupina hvězdonošů spojená s obyčejnými lidmi se je pokoušela vyrazit těžkým kůlem.

„Je to marné,“ vzdechla Bethan. „Nikdy se dovnitř nedostaneme. Kam jdeš?“

„Na procházku,“ odsekl jí Mrakoplaš a rozhodným krokem se vydal k boční uličce.

Tady narazili jen na dva revolucionáře na volné noze, kteří se zabývali pleněním obchodů. Mrakoplaš si jich nevšímal, ale sledoval zeď univerzity, až k místu, kde vytvořila s protilehlými domky úzkou temnou uličku, která páchla stejně jako většina podobných nešťastných uliček kdekoliv na světě.

Pak začal velmi pečlivě prohlížet kameny ve zdi. Zeď tady byla skoro sedm metrů vysoká a její koruna byla poseta ostrými železnými špicemi.

„Potřeboval bych nůž,“ obrátil se Mrakoplaš ke svým společníkům.

„Chceš si prosekat cestu dovnitř?“ zarazila se Bethan.

„Hlavně mi najděte ten nůž,“ nedal se vyvést z míry Mrakoplaš. Začal oklepávat jednotlivé kameny.

Bethan a Dvoukvítek se na sebe podívali a s pokrčením ramen se vypravili uličkou. Zanedlouho se vrátili s několika noži a Dvoukvítek nesl dokonce meč.

„Prostě jsme si je tam vzali,“ oznamovala mu Bethan.

„Ale nechali jsme tam nějaké peníze,“ dodával Dvoukvítek. „Tedy byli bychom tam nechali nějaké peníze, kdybychom je s sebou měli —“

„Trval na tom, že tam musíme nechat alespoň napsaný lístek,“ přerušila ho Bethan unaveně.

Dvoukvítek se vytáhl do celé své výšky, což za to ani nestálo.

„Nevidím jediný důvod, proč —“

„No jo, no jo, jasně,“ povzdechla si Bethan a otráveně si sedla. „Já vím, že ne. Mrakoplaši, všechny obchody byly rozbité napadrť, všude byli lidé a brali si, co je napadlo, na druhé straně ulice dokonce vykrádali obchod s hudebními nástroji, věřil bys tomu?“

„Ale jo,“ přikývl Mrakoplaš, zvedl jeden nůž a zamyšleně zkoušel čepel. „Předpokládám, že to byly vozembouchy.“

Zastrčil čepel mezi kameny, zakroutil jí a rychle ustoupil stranou. Ze zdi vypadl těžký kámen. Zvedl hlavu, tiše počítal a zakrátko ze zdi vypadl další kámen.

„Hej, pojďte mi pomoct, jo?“ Netrvalo dlouho a byl v polovině výšky zdi a s nohama a rukama v otvorech po vypadlých kamenech uvolňoval ze zdi další.

„Je to tady už celý staletí,“ nesl se jeho hlas seshora. „Některé kameny nemají totiž maltu. To je tajnej vchod, víte? Pozor, tam dole!“

Do uličky dopadl další kámen.

„Udělali to studenti, ale už dávno,“ pokračoval v práci Mrakoplaš. „V noci je to celkem pohodlná cestička ven a zase nazpět.“

„Aha,“ usmál se Dvoukvítek, ‚já tomu rozumím. Přes zeď a hurá do osvětlených hospůdek a vinárniček, k pití, zpěvu a recitování veršů, co?“

„No skoro, jen bys z toho musel vynechat ten zpěv a verše,“ zabručel Mrakoplaš. „Jestli se nepletu, pár těch kovových hrotů by mělo být taky volných —“ V uličce něco zazvonilo.

„Na druhé straně to není zdaleka tak vysoko,“ ozval se jeho hlas za chvilku. „Tak polezte. Jestli teda chcete.“

Tak Mrakoplaš, Bethan a Dvoukvítek vstoupili na půdu Neviditelné univerzity.

A zatím jinde, hluboko pod ní…

Osm čarodějů, kteří jeden na druhého vrhali ustrašeně pohledy, vložilo své klíče do zámků a otočilo jimi. Ozval se slaboučký falešný zvuk a velký zámek se otevřel.

Oktávo byl volný! Na jeho vazbě se odrážel slabý oktarínový svit.

Trémon se naklonil, zvedl ho a ani jeden z ostatních neprotestoval. Rukou mu proběhlo slabé brnění.

Obrátil se ke dveřím.

„A teď do velké síně, bratři,“ prohlásil rozechvělým hlasem, „a když dovolíte, já vás povedu.“

Ani tentokrát se neozvala jediná námitka. Mágové se rozestoupili.

S knihou pod paží došel k východu. Byla horká a měl pocit, že píchá.

Při každém dalším kroku čekal výkřik, nějaký protest, ale nic takového se nestalo. Musel sebrat všechnu pevnou vůli a sebepřemáhání, aby se nezačal smát. Bylo to mnohem snazší, než čekal.

Ostatní byli sotva v polovině tísnivé podzemní místnosti, když Trémon procházel dveřmi ven, a i kdyby si někteří z nich všimli podivného chvění jeho ramen, bylo pozdě. Rychle překročil práh, chytil za kliku, přibouchl dveře a otočil klíčem. Pak se rozesmál.

Spokojeným krokem prošel chodbou a vůbec si nevšímal zuřivých výkřiků podvedených mágů, kteří právě zjišťovali, jak marné je pronášet zaklínadla v místnosti, která je kouzlotěsná.

Oktávo se začal kroutit, ale Trémon ho svíral pevně. Rozběhl se a snažil se nemyslet na odporný pocit, který cítil pod svou paží. Cítil, jak se kniha postupně mění ve tvary chlupaté, kostnaté, šupinaté i ostnaté, a ztratil v ruce cit. Štěbetavé zvuky, které vycházely z knihy už předtím, teď zesílily a přidaly se k nim ještě další — poťouchlé zvuky, vábivé zvuky, zvuky vydávané nepředstavitelně strašlivými tvory, kteří defilovali v Trémonových představách. Když pádil napříč Velkou síní a dál po hlavním schodišti, začaly se kolem něj pohybovat, měnit a stahovat okolní stíny. Uvědomil si, že ho něco pronásleduje, jakési hopkavé stvoření, jehož nožky škrabaly po dláždění. Pohybovalo se odporně rychle. Na zdech se tvořila námraza. Dveře, kolem kterých probíhal, se ho snažily pohltit. Měl pocit, že schodiště pod nohama se mu pohybuje jako jazyk obrovského zvířete…