Terry Pratchett - Lehké fantastično

„Byl by tady něco platný?“

Mrakoplaš zvedl oči k jedovaté záři, která se prořezávala vzdáleným otvorem na vrcholu schodiště.

„Nebyl,“ připustil nakonec.

„Takže v tom případě tam budu stejně platný jako on, nebo ne?“ odpověděl Dvoukvítek a potěžkal ukořistěný meč.

Mrakoplaš šel za ním a držel se tak blízko u zdi, jak to jen bylo možné.

„Ale ty tomu pořád nerozumíš!“ vykřikl zoufale. „Tam nahoře jsou nepředstavitelné hrůzy!“

„Vždycky jsi říkal, že žádnou představivost nemám. „No, na tom něco je, ale —“

Dvoukvítek si sedl najeden schod.

„Podívej,“ obrátil se k Mrakoplašovi. „Po něčem takovém toužím od chvíle, kdy jsem sem přijel. Tím chci říct po dobrodružství. Tohle přece je dobrodružství, ne? ‚Sám proti bohům‘ nebo takového něco, že?“

Mrakoplaš několik vteřin otvíral a zavíral ústa a teprve pak se mu na jazyku objevila první slova.

„Umíš zacházet s mečem?“ zeptal se slabým hlasem.

„To nevím, nikdy jsem to nezkoušel.“

„Jsi šílenej!“

Dvoukvítek naklonil hlavu na stranu a podíval se na něj. „No zrovna od tebe se mi to líbí. Já jsem tady, protože mě nic lepšího nenapadlo, ale co tady děláš ty?“ Potom se podíval šachtou dolů a ukázal na ostatní mágy, kteří se plahočili po schodišti. „A co támhle ti?“

Šachtu věže zaplavilo fialové světlo a shora zaduněl hrom.

Mágové je dohonili. Bez výjimky kašlali, dusili se a lapali po dechu.

„Co máte v plánu?“ zeptal se Mrakoplaš.

„Žádný plán nemáme,“ zabručel Budiž.

„Výborně. Prima,“ přikývl Mrakoplaš, „No tak vás nebudu rušit a nechám vás, abyste se s tím vypořádali sami.“

„Ne, ty půjdeš s námi,“ prohlásil Odfrkl.

„Ale vždyť já ani nejsem opravdový mág. Vy sám jste mě vyhodil, pamatujete?“

„Pravda, nevzpomínám si na žádného studenta, který by byl neschopnější než ty,“ pokýval hlavou stařičký čaroděj, „ale jsi tady a to je jediná kvalifikace, kterou potřebuješ. Tak pojďme.“

Světlo zablesklo a zavládlo znovu šero. Strašlivý hluk nahoře utichl jako na povel.

Celá věž se naplnila těžkým dusivým tichem.

Nahoře se proti kroužku narudlého nebe něco pohnulo. Padalo to pomalu a v pádu se to obracelo a kolébalo ze strany na stranu. Dopadlo to na schody jednu otočku nad nimi.

Mrakoplaš dorazil na místo první.

Byl to Oktávo. Ležel na kamenech zplihle a bezvládně jako každá obyčejná kniha a jeho listy se obracely ve větru, který profukoval věží.

Dvoukvítek doklopýtal k Mrakoplašovi a podíval se mu přes rameno.

„Jsou prázdné,“ zašeptal. „Všechny strany jsou čisté, nepopsané.“

„Pak se mu to podařilo,“ ozval se za nimi Budiž. „Přečetl všechna Zaklínadla. A s úspěchem. Nikdy bych tomu nevěřil.“

„Ale byl tam takovej kravál,“ zabručel pochybovačně Mrakoplaš, „a světlo a ty odporný tvary. Mně to moc úspěšný nepřipadalo.“

„No, sám přece víš, jak se to dělá,“ zasípal starý Odfrkl přezíravě. „Při každé větší práci vyvoláš určité množství mimoprostorových jevů a bytostí. Dělá to dojem na lidi, ale jinak to nic neznamená.“

„Jenže tam nahoře byly obludy,“ prohlásil Dvoukvítek a postavil se vedle Mrakoplaše.

„Obludy? Ukaž mi nějaké obludy!“ ušklíbl se na něj Budiž.

Všichni zvedli hlavy. Nahoře bylo ticho. Ve světelném kruhu se nic nehýbalo.

„Myslím, že bychom měli jít nahoru a, ehm, popřát mu,“ obrátil se Budiž k ostatním.

„Blahopřát mu?!“ vybuchl Mrakoplaš. „Ukradl Oktáva! Zamkl vás dole jako malý kluky!“

Mágové si vyměnili vědoucí pohledy.

„No dobrá,“ ozval se nakonec jeden z nich. „Kdybys byl pokračoval ve studiu, chlapče, věděl bys, že jsou chvíle, kdy jediná důležitá věc je úspěch.“

„Důležité je dorazit na místo,“ upřesnil to tvrdě Budiž, „ale nezáleží na cestách, které k tomu použiješ.“

Mágové začali pomalu stoupat vzhůru po spirále schodiště.

Mrakoplaš si sedl a zachmuřeně zíral do tmy.

Na rameni ucítil ruku. Vedle něj stál Dvoukvítek a v druhé ruce držel Oktáva.

„Takhle se přece s knihami nezachází,“ stěžoval si. „Podívej, zlomili ji ve hřbetě. A to dělá kdekdo, lidé nemají nejmenší představu, jak se ke knihám chovat!“

„No jo“‘ přikývl nepřítomně Mrakoplaš.

„Neměj strach,“ utěšoval ho Dvoukvítek.

„Já nemám strach,“ odsekl Mrakoplaš. „Mám vztek! Půjč mi tu zatracenou knížku!“

Téměř vyrval Dvoukvítkovi knihu z ruky a otevřel ji. Rychle se začal přehrabovat v temných koutech vlastního mozku, kde se skrývalo Zaklínadlo.

„Tak polez!“ zavrčel vztekle. „Už sis užilo, zničilo jsi mi život, takže teď maž, kam patříš!“

„Ale já přece—“ začal Dvoukvítek.

„Zaklínadlo! Já myslím Zaklínadlo,“ zasyčel Mrakoplaš. „Tak dělej, lez na ty stránky!“

Zíral na prastarý pergamen, až z toho šilhal.

„Tak dobře, ty sis o to koledovalo! Já tě řeknu!“ vykřikl vztekle a jeho hlas se ozvěnou odrážel od stěn věže. „Přidáš se k těm ostatním a uvidíme, jak se ti to bude líbit!“

Vstrčil knihu Dvoukvítkovi do rukou a vyrazil po schodech vzhůru.

Mágové mezitím došli až nahoru a zmizeli za okrajem otvoru. Mrakoplaš šplhal za nimi.

„Takže ‚chlapče sem, chlapče tam‘, co? A ‚kdybych byl pokračoval ve studiu‘, jo? Mně se přece podařilo potulovat se po světě s jedním z Velkých zaklínadel v hlavě celé roky a nezbláznit se, mám pravdu?“ Nad svou poslední řečnickou otázkou se chvilku v rozpacích zamyslel. „Samozřejmě že máš pravdu,“ ujistil se nakonec. „Nebavil jsi se se stromy, ani když na tebe mluvily, jsi duševně úplně fit.“

Jeho hlava se vynořila nad okrajem věže. Čekal, že uvidí očazené zčernalé kameny se známkami po spárech a pařátech, nebo něco ještě mnohem horšího. Místo toho uviděl skupinu starých mágů, kteří se shromáždili kolem nepoškozeného Trémona. Trémon se otočil a příjemně se na Mrakoplaše usmál.,,Aha, to je Mrakoplaš. Pojď mezi nás.“

A je to, pomyslel si Mrakoplaš, celé to drama, a pro nic. Možná že v sobě opravdu nemám jedinou kouzelnickou nitku, možná že — Podíval se Trémonovi do očí.

Snad mu oči zbystřilo Zaklínadlo, které v jeho hlavě žilo tolik let. Možná že to bylo tím, že Dvoukvítek, který viděl okolní svět, jaký by být měl, ho naučil vidět věci, jaké jsou.

Nejtěžší věc, kterou kdy Mrakoplaš v životě udělal, bylo, že se podíval Trémonovi přímo do očí a v hrůze neutekl nebo nezačal zvracet.

Ostatní, jak se zdálo, si ničeho nevšimli. Všichni stáli tiše a bez pohybu. Trémon se pokusil uložit ve svém vědomí sedm Zaklínadel, ale jeho vědomí to nevydrželo. Povolilo a obludy z Podzemního rozměru si svou cestu skutečně našly. Bylo hloupé představovat si, že stvůry Odjinud připochodují v zástupu po obloze a budou mávat kusadly a pařáty do rytmu. To bylo příliš staromódní a nebezpečné. Dokonce i bezejmenné hrůzy jdou s dobou. Stačilo jim ovládnout jednu hlavu.

Trémonovy oči byly jako prázdné otvory. Mrakoplašovým vědomím najednou projelo poznání jako ledový nůž. Podzemní rozměr bude dětským hřištěm v porovnání s tím, co udělají jeho zástupci s vesmírem řízeným zákony a pořádkem. Lidé se dožadovali pořádku a teď se jim ho dostane. Pořádek utahovaných šroubů a nezměnitelný řád přímek a celých čísel. Budou prosit o vysvobození…