Terry Pratchett - Lehké fantastično

Po zádech mu přejely jako žhavý nůž spáry nebo pařáty a něco se mu zakouslo do ramene, ale on sám nahmátl ve změti šupin a chlupů svazek měkkých trubic a ze všech sil je sevřel.

Trny pokrytá pěst jej odhodila stranou a Mrakoplaš se převrátil do hrubého černého prachu.

Podvědomě se stočil do klubíčka, ale nic se nestalo. Místo výbuchu násilí a útoku nepřítele, na který vzápětí čekal, zavládlo ticho. Otevřel oči a viděl, jak jeho odporný protivník kulhá pryč a z různých míst těla mu odkapávají páchnoucí šťávy.

To bylo poprvé, kdy se před MrakopIašem dalo něco na ústup.

Vyskočil a vrhl se za obludou. Chytil ji za šupinatou nohu a zakroutil. Stvoření na něj zuřivě zacvrkalo a v posledním obranném pokusu zvedlo těch několik končetin, které mu ještě fungovaly. Mrakoplašův stisk nepovolil. Vztyčil se a plný uspokojení udeřil stvůru do posledního zbývajícího oka. Vykřikla a dala se na útěk. Bylo jediné místo, kam mohla uprchnout.

Se slabým klapnutím se čas znovu rozběhl a Mrakoplaš kolem sebe uviděl vrcholek věže a rudou oblohu.

Ve chvíli, kdy Mrakoplaš pod nohama znovu ucítil hrubé kameny dláždění, vrhl se plnou vahou na stranu a strhl s sebou k zemi i svého odporného protivníka, kterého svíral na délku paží od sebe.

„Teď!“ zaječel.

„Teď? Co?“ zabreptal Dvoukvítek. „Aha, jasně, správně!“

Máchl neobratně mečem, ale do úderu vložil všechnu sílu. Mrakoplaše minul, pravda jen o vlas, ale přece a čepel se hluboko zaťala do těla Věci. Ozval se ostrý bzukot, jako kdyby bodl do vosího hnízda, a změť nohou, chapadel a makadel se zazmítala v poslední agonii. Hmota se začala převalovat po dlažbě, řvala a ječela, ale hluk vzápětí přestal. Obluda se totiž převážila přes vnitřní okraj plošiny, zřítila se do ústřední šachty věže a Mrakoplaše strhla s sebou.

Ozval se čvachtavý zvuk, jak se tělo odrazilo od kamenných schodů, a pak vzdálený slábnoucí jekot, který se ztrácel v hlubině.

Za několik vteřin dolehl nahoru tupý náraz a ode dna věže vytryskl záblesk oktarínové záře.

Dvoukvítek zůstal na vrcholu věže sám, když nepočítáme několik mágů osmé kategorie, kteří stále ještě vypadali jako solné sloupy.

Dvoukvítek seděl u zdi ochozu a nevěřícně zíral na to, jak se z temného nitra věže vynořilo několik barevných koulí a vlétlo do odhozeného Oktáva. Kniha se najednou změnila, vypadala jako dřív a tím pádem samozřejmě mnohem zajímavěji.

„Oh, bože,“ zašeptal. „To byla určitě Zaklínadla.“

„Dvoukvítku,“ hlas byl dutý a odrážela jej ozvěna, ale přece jen bylo poznat, že je to hlas Mrakoplašův.

Dvoukvítek, který napřahoval ruku ke knize, ztuhl na půl cestě.

„Ano?“ ozval se opatrně. „To jsi… to je Mrakoplaš?“

„Jo,“ ozval se znovu hlas, který jako by vycházel z hrobu. „Potřeboval bych, abys pro mě udělal něco moc důležitého.“

Dvoukvítek se rozhlédl kolem a sebral veškerou odvahu. Takže osud celé Zeměplochy bude v jeho rukou.

„Jsem připraven,“ odpověděl a hlas se mu chvěl hrdostí. „Co chceš, abych udělal?“

„Tak nejdřív mě musíš opravdu pozorně poslouchat,“ pokračoval nehmotný hlas.

„Poslouchám.“

„Já ti vysvětlím, co je třeba, a je velice důležité, abys mi potom neřekl něco jako Jak jsi to říkal?‘ nebo se se mnou nehádal, rozumíš?“

Dvoukvítek se postavil do pozoru. Alespoň jeho myšlenky a vůle stály v pozoru, jeho tělo už na tom bylo o něco hůř. Bojovně vystrčil všechny brady.

„Jsem připraven,“ prohlásil.

„Fajn. Takže chci, abys především udělal jedno —“

„Ano?“

Mrakoplašův hlas stoupal z hlubin věže.

„Chci, aby ses sem ke mně nahnul a pomohl mi odsud, protože se už dlouho neudržím.“

Dvukvítek sevřel ústa, ale pak je rychle zavřel. Rozběhl se k okraji šachty a nahlédl přes něj. První, co uviděl v matně narudlém svitu hvězdy, byly Mrakoplašovy oči.

Dvoukvítek si lehl na břicho natáhl se dolů a Mrakoplašovy ruce ho sevřely, jako by ho už nikdy v životě neměly pustit.

„Jsem rád, že jsi naživu.“

„Jo, já taky.“

Chvilku visel nehybně v temnotě a cítil pocit úlevy. Ale jen chvilku.

„Tak mě vytáhni,“ navrhl.

„Já se obávám,“ oznámil mu Dvoukvítek, „že to nebude jen tak. Mám strach, že to prostě vůbec nedokážu.“

„Čeho se držíš?“

„Tebe.“

„Ne, já myslím druhou rukou!“

„Já tě držím oběma rukama.“ Mrakoplaš řekl ošklivé slovo.

„Víš, co mě napadlo?“ ozval se Dvoukvítek. „Schodiště se točí ve spirále, ne? Takže kdybych tě tak jako trochu rozhoupal a ty ses potom pustil —“

„Jestli mi tím naznačuješ, abych skočil nějakých šest metrů do tmy a pokusil se zachytit na těch úzkých a kluzkých schodech, které by tam třeba ani nemusely být, tak na to rovnou zapomeň,“ zaječel ostře Mrakoplaš.

„No, potom je tady ještě druhá možnost,“ pokračoval po chvíli turista.

„Ven s tím, člověče!“

„Můžeš spadnout těch stopadesát metrů dolů a tam narazit na dláždění, které tam určitě je,“ sdělil mu Dvoukvítek.

Na několik okamžiků mezi nimi zavládlo hrobové ticho. Pak řekl Mrakoplaš vyčítavě: „To byla jízlivost.“

„Já myslel, že říkám to, co je očividné.“

Mrakoplaš zavrčel.

„Ty bys asi nebyl schopen udělat nějaké kouzlo —“ začal Dvoukvítek.

„Ne.“

„Jen mě to tak napadlo.“

Hluboko dole zablesklo světlo, ozvaly se zmatené výkřiky, objevila se další světla, ozvaly další výkřiky a vzhůru po spirále schodiště začala stoupat celá řada lidí s pochodněmi.

„Po schodech sem jdou nějací lidé,“ ozval se Dvoukvítek, který vždycky rád poskytl informaci.

„Doufám, že běží,“ zasténal Mrakoplaš, „už necítím ruce.“

„To máš štěstí, já zase ty svoje ano.“

Přední pochodeň se zastavila a válec věže se naplnil ozvěnou nesrozumitelných výkřiků.

„Myslím,“ sdělil čaroději Dvoukvítek, který pomalu, ale jistě klouzal stále dál přes okraj ochozu, „že na nás někdo křičel, abychom vydrželi.“

Mrakoplaš řekl další ošklivé slovo.

Potom dodal tišeji a velmi naléhavým tónem: „Abych ti řekl pravdu, myslím, že už se déle neudržím.“

„Zkus to!“

„Je to zbytečné, kloužou mi ruce.“

Dvoukvítek si těžce povzdechl. Přišel čas, kdy musí být tvrdý. „Tak dobře,“ řekl, „tak si spadni. Mně je to jedno.“

„Cože?“ zeptal se Mrakoplaš. Ta odpověď ho tak zaskočila, že se zapomněl pustit.

„Klidně se pusť a zabij se. To je nejsnazší, co můžeš udělat.“

„Snadný? Tobě se to zdá snadný?“

„No a ne? Prostě se pustíš, chvíli poletíš, zakřičíš si a dole si rozlámeš kdejakou kost v těle,“ odsekl mu Dvoukvítek. „To umí každý trouba. Tak se do toho dej. Byl bych nerad, kdyby sis myslel, že bys měl zůstat naživu, protože potřebujeme, abys řekl osmé Zaklínadlo a zachránil Zeměplochu. Ó ne! Copak záleží na tom, že nás to všechny potom spálí? Dej se do toho, mysli jen na sebe! Spadni!“

Znovu se rozhostilo dlouhé, tentokrát zaražené ticho. „Já nevím, čím to je, ale od té doby, co jsem se s tebou seznámil,“ ozval se po chvíli Mrakoplaš mnohem silněji, než bylo třeba, „trávím spoustu času tím, že visím za prsty nad kdejakou hrozivou strží, všiml sis toho?“