Terry Pratchett - Lehké fantastično

Ozvalo se hlasité plesknutí, jak Mrakoplaš zavřel knihu.

A hned nato se stalo tohle:

Nic.

Lidem chvilku trvalo, než pochopili. Každý se podvědomě přikrčil, všichni čekali výbuch oslňujícího světla, zářící světelnou kouli nebo, jako třeba Cohen, kterému stačilo málo, párek holubů a mírně pomačkaného králíka.

Ani to nic nebylo zajímavé. Někdy už to tak bývá, že se věci přihodí obyčejným, nezajímavým způsobem, ale v tomto případě i to, co se nestalo, nějak nebylo celé.

„To je všechno?“ zeptal se Cohen. Ze zástupu se začalo ozývat nespokojené bzučení a několik hvězdonošů vrhalo na Mrakoplaše rozzlobené pohledy.

Čaroděj se na Cohena podíval kalnýma očima.

„Asi jo.“

„Ale vždyť se nic nestalo!“

Mrakoplaš upřel prázdný pohled na Oktáva. „Třeba to má jenom nějaký velice malý efekt?“ prohlásil s nadějí v hlase. „Vždyť my nevíme, co se vlastně mělo stát.“

„Ale my ano!“ vykřikl jeden z hvězdonošů. „Magie nefunguje! Je to obyčejný klam!“

Odněkud přiletěl kámen a udeřil Mrakoplaše do ramene.

„Jasně,“ přitakal další muž s hvězdou na čele. „Lapneme ho!“

„To je ono! Chytněme ho a shoďme ho z věže!“

Dav se pohnul kupředu. Dvoukvítek zvedl ruce.

„Určitě se někde stala nějaká chybička —“ stačil říci, než mu někdo podrazil nohy.

„Ale do prdele,“ povzdechl si Cohen, upustil nedokouřeného špačka a pečlivě ho zašlápl. Vytáhl meč a rozhlédl se po Zavazadle.

To kupodivu nepřiběhlo Dvoukvítkovi na pomoc. Stálo před Mrakoplašem, který vypadal zoufale a tiskl Oktáva k hrudi jako ohřívací láhev.

Hvězdonoši se na něj vrhli. Zavazadlo výhrůžně pootevřelo víko.

„Vím, proč to nefungovalo,“ ozval se nějaký hlas za skupinou hvězdonošů. Byla to Bethan.

„Jo? Vážně?“ obrátil se k ní nejbližší muž. „Ale proč bychom tě měli poslouchat?“

V následujícím zlomku vteřiny se mu už na krk tiskl Cohenův meč.

„Na druhé straně,“ navázal muž plynule a opatrně, „myslím, že by bylo dobře, kdybychom vyslechli, co nám chce tahle mladá dáma říci.“

Zatímco se Cohen s mečem připraveným k útoku pomalu otáčel kolem, postoupila Bethan kupředu a ukázala na zvířené tvary zaklínadel, která stále ještě poletovala ve vzduchu kolem Mrakoplaše.

„Tady to sem určitě nepatří,“ řekla a ukázala na špinavě hnědou čmouhu, která se proplétala mezi ostatními pásy jasných a zářivých odstínů. Musel jsi nějaké slovo vyslovit špatně. Podívejme se na to.“

Mrakoplaš jí beze slova podal Oktáva.

Otevřela knihu a prohlížela strany.

„To je legrační písmo,“ ozvala se za chvilku, „pořád se mění. Co to dělá to zvíře podobné krokodýlu s tady tou chobotnicí?“

Mrakoplaš jí nahlédl přes rameno, a aniž o tom moc přemýšlel, řekl jí to.

„Oh,“ prohlásila klidně. „Nevěděla jsem, že to krokodýlové dokážou.“

„Je to staré obrázkové písmo,“ vysvětloval jí Mrakoplaš spěšně. „Když chvilku počkáš, změní se. Zaklínadla se mohou zjevit v kterémkoliv známém jazyce.“

„Nevzpomeneš si, co jsi říkal, když se objevila ta ošklivá barva?“

Mrakoplaš přejel prstem po stránce. „Tady. Myslím, že to bylo tady na tom místě, kde ten dvouhlavý ještěr to… no, to už je jedno, co dělá.“

Přes druhé rameno mu nahlížel Dvoukvítek. Zaklínadlo opět změnilo písmo.

„Vždyť já to ani neumím vyslovit,“ pokračovala Bethan. „Klikyhák sem, klikyhák tam, tečka, pomlčka.“

„To jsou sněhové runy z Cupumuguku,“ zabručel Mrakoplaš. „Myslím, že by se to mělo vyslovit jako ‚sf‘.“

„Jenže to nefunguje. Co takhle ‚sph‘?“

Znovu se podívali na poletující slovo. Barva se nezměnila.

„Nebo ‚sp‘?“ zeptala se Bethan.

„Taky by to mohlo být ‚sh‘,“ prohlásil Mrakoplaš pochybovačně. Pokud se slovo změnilo, tak snad jen nabralo ještě špinavější odstín.

„Zkus ‚zph‘?“ nabízel Dvoukvítek.

„Nebuď blázen,“ zavrtěl hlavou Mrkoplaš. „U sněhových run se vždycky —“

Bethan ho strčila loktem do břicha a ukázala prstem. Špinavě hnědé slovo se teď rozzářilo ohnivou červení. Kniha se jí v rukou zachvěla. Mrakoplaš ji chytil kolem pasu, Dvoukvítka za límec a uskočil dozadu.

Oktávo vypadl Bethan z ruky a padal k zemí, jenže na ni nedopadl.

Vzduch kolem Oktáva se rozzářil. Kniha zamávala stránkami jako křídly a pomalu se vznesla.

Ozval se zvučný, sladce zvonivý zvuk, který se změnil ve složitý světelný květ, který se rychle zvětšil, vybledl a zmizel.

Jenže mnohem dál, vysoko na obloze se začalo něco dít…

V geologických hlubinách mozku Velké A’Tuin se daly po nervových spojeních do pohybu nové myšlenky. Nebeská želva neuměla změnit výraz, ale její šupinatá, meteory zbrázděná tvář se jakýmsi záhadným způsobem naplnila očekáváním.

Upřeně zírala na osm koulí, které se na vesmírném břehu otáčely kolem hvězdy.

Koule praskaly.

Začaly se z nich odlamovat obrovské kusy kamene a ve spirálách se řítily k hvězdě. Nebe se naplnilo lesklými úlomky.

Ze zbytků duté skořápky se pomalu vykolébala velice malá nebeská želva a ve svitu hvězdy se narudle zaleskla. Byla sotva větší než obyčejný asteroid a krunýř se jí leskl zbytky vaječného žloutku.

Na vrcholku krunýře jí stála čtyři slůňata a ta nesla na hřbetech Zeměplochu, maličkou, pokrytou vodní párou a dýmajícími vulkány.

Velká A‘Tuin počkala, dokud se ze skořápek nevysvobodilo všech osm želvat a s užaslým výrazem se nepustilo do vesmíru. Pak se velká želva otočila tak opatrně, aby nic nepoškodila, a s viditelnou úlevou se vydala na dlouhou zpáteční plavbu k požehnaně chladným bezedným hlubinám vesmíru.

Mladé želvy jí následovaly a ve hře obíhaly kolem svého rodiče.

Dvoukvítek pozoroval představení na obloze jako u vytržení. Pravděpodobně měl také nejlepší výhled na celé Zeměploše.

Pak ho napadla strašlivá myšlenka.

„Kde je obrázková skříňka?“ zeptal se naléhavě.

„Cože?“ zabručel nepřítomně Mrakoplaš s očima upřenýma na oblohu.

„Obrázková skříňka,“ opakoval Dvoukvítek. „Z tohohle musím mít obrázek!“

„Nestačilo by ti, kdyby sis to jenom pamatoval?“ zeptala se Bethan.

„Co kdybych to zapomněl?“

„Já na to nezapomenu nikdy,“ zavrtěla hlavou. „Je to nejkrásnější věc, jakou jsem v životě viděla.“

„Mnohem lepší než holubi a kulečníkové koule,“ souhlasil nadšeně Cohen, „to ti musím, Mrakoplaši, přiznat. Co je v tom za fígl?“

„Nevím,“ zavrtěl hlavou čaroděj.

„Hvězda se zmenšuje,“ upozornila je najednou Bethan. Mrakoplaš na půl ucha vnímal, jak se Dvoukvítek hádá s obrázkovým démonkem, který žil ve skříňce a maloval obrázky. Byl to technický spor, týkající se vzdálenosti a toho, jestli má pidimužík dost červené barvy, nebo ne.

Je potřeba zdůraznit, že Velká A‘Tuin byla velmi spokojená a potěšená a z mozku o velikosti několika měst pochopitelně takové pocity vyzařují s nezanedbatelnou silou. Z toho vyplývá, proč se v té době mysl většiny obyvatel Zeměplochy ocitla ve stavu, kterého můžete dosáhnout za normálních podmínek buď celoživotní pokornou meditací, nebo třicetivteřinovým pokuřováním zakázaného býlí.