Terry Pratchett - Lehké fantastično

Konečně je to ten starý Dvoukvítek, pomyslel si Mrakoplaš. Ne, že by nedokázal ocenit a obdivovat krásu, ale dělá to prostě svým vlastním způsobem. Když básník uvidí narcis, podívá se na něj a napíše o něm dlouhou báseň. Když uvidí narcis Dvoukvítek, vydá se hledat učebnici botaniky, aby si o něm něco přečetl, a při tom ho zašlápne. Cohen měl pravdu vtom, že žádná věc, na kterou se Dvoukvítek podívá, nezůstane beze změny. Obávám se, že se to týká i mě.

Vyšlo zeměplošské slunce. Hvězda pomalu bledla a už mu nedělala takovou konkurenci. Staré, dobré a spolehlivé zeměplošské světlo se znovu rozlévalo krajinou jako moře zlata. Nebo, jak by jistě podotkli věrohodnější pozorovatelé, jako zlatý sirup.

Byl by to překrásný dramatický závěr, ale život takový bohužel nebývá. Musí se stát ještě další věci.

Tak například Oktávo.

Ve chvíli, kdy se knihy dotkly první sluneční paprsky, zavřela se a začala padat dolů k ochozu věže. Mnoho přihlížejících si uvědomilo, že samotný ten pád je nejkouzelnější věc na celé Zeměploše.

Pocit svatého poslání a bratrství vyprchal s ranní rosou. Dav se vrhl kupředu a odstrčil Mrakoplaše s Dvoukvítkem stranou. Lidé se hnali k místu, kam se kniha snášela, lezli si po zádech a natahovali ruce.

Oktávo zmizel uprostřed řvoucího zástupu. Pak se ozvalo cvaknutí. Váhavé cvaknutí, jaké vydá víko, které se nechce otevřít ve spěchu.

Mrakoplaš se podíval pod něčíma nohama na Dvoukvítka.

„Poslyš, víš, co si myslím, že se stane?“ zeptal se se spokojeným úšklebkem.

„Co?“

„Řekl bych, že až znovu otevřeš Zavazadlo, bude tam prostě zase jenom čisté prádlo, to si myslím.“

„Oh, bože!“

„Myslím si, že Oktávo ví, jak se o sebe postarat.“

„No, doufám. Musím ti říct, že mám občas takový dojem, že Zavazadlo přesně ví, co dělá.“

„To znám.“

Pomalu prolezli ke kraji neklidného davu, vstali, oprášili se a vydali se ke schodům. Nikdo si jich nevšímal.

„Co dělají teď?“ zeptal se Dvoukvítek, který se marně snažil nahlédnout přes hlavy davu.

„Vypadá to, že se snaží vypáčit víko,“ odpověděl mu Mrakoplaš.

Ozvalo se chňapnutí a výkřik.

„Myslím si, že má Zavazadlo docela rádo, když se mu někdo věnuje,“ prohlásil Dvoukvítek, když začali opatrně sestupovat dolů.

„Jo, asi mu to dělá dobře, když si tak vyjde, aby přišlo mezi lidi,“ přikývl Mrakoplaš. „A já si myslím, že mně zase udělá dobře, když někam zapadnu a objednám si pár panáků.“

„Skvělý nápad,“ rozzářil se Dvoukvítek. „já si jich taky pár objednám!“

Když se Dvoukvítek probudil, bylo skoro poledne. Vůbec si nevzpomínal, proč leží na seníku, ani proč má cizí kabát, zato v hlavě mu seděla jediná utkvělá myšlenka.

Došel k názoru, že je životně důležité, aby se o ni okamžitě podělil s Mrakoplašem.

Vylezl ze sena a zakopl o Zavazadlo.

„Aha, tak tady jsi, co? Mělo by ses stydět!“

Zavazadlo vypadalo zaraženě.

„Rád bych se učesal. Otevři se,“ přikazoval Dvoukvítek.

Zavazadlo poslušně otevřelo víko. Dvoukvítek se chvilku přehraboval mezi sáčky a krabicemi uvnitř, až nakonec našel zrcadlo a hřeben a opravil část škod, které v noci utrpěl neznámo kde. Pak se na Zavazadlo přísně zadíval.

„Předpokládám, že mi neřekneš, cos udělalo s Oktávem?“

Výraz, který Zavazadlo nasadilo, bychom snad nejlépe popsali jako „dřevěný“.

„Dobrá. Tak jdeme.“

Dvoukvítek vyšel do slunečního světla, které se mu zdálo v jeho momentálním stavu trochu ostré, a bezcílně vykročil ulicí. Všechno vypadalo nové a čerstvé, dokonce i zápachy a vůně, ale ulice byly zatím téměř prázdné. Byla to dlouhá noc.

Mrakoplaše našel u paty Věže umění. Čaroděj tam dohlížel na skupinu dělníků, kteří nahoře na ochozu vybudovali visuté lešení a s jeho pomocí spouštěli seshora kamenné mágy. Jak se zdálo, pomáhala mu v této činnosti opice, ale Dvoukvítek byl ve stavu, kdy ho nemohlo vůbec nic překvapit.

„Myslíš, že se podaří je zase nějak oživit?“

Mrakoplaš se otočil. „Cože? Jo, to jsi ty. Ne, asi ne. Obávám se, že to nepůjde. Ostatně starého Budiže upustili. Dovedeš si představit, co z něj po tom pádu zbylo.“

„A budeš s tím moci něco udělat?“

„Je z něj skvělý jemný štěrk.“ Mrakoplaš se otočil a zamával na dělníky.

„Jsi nějaký veselý,“ prohlásil Dvoukvítek vyčítavě. „Spal jsi vůbec?“

„Je to legrační, ale já nemohl usnout. Vylezl jsem trochu na čerstvý vzduch a zjistil jsem, že nikdo neví, co by se mělo dělat, tak jsem dal dohromady pár lidí,“ ukázal na knihovníka, který se ho pokoušel chytit za ruku, „a začal to trochu organizovat. Není krásně? Vzduch jako víno!“

„Mrakoplaši, já jsem se rozhodl, že —“

„Víš, říkám si, že si tu školu dodělám,“ oznámil mu veselým hlasem Mrakoplaš. „Tentokrát se na to opravdu cítím. Už se vidím, jak úspěšně bojuju s magickými vědami a promuju jako výtečník. Říkají, že živobytí je tady laciné —“

„No, to jsem rád, protože —“

„Nahoře se uvolnila spousta míst, tihle nejvyšší mládenci můžou sloužit tak akorát jako dveřníci a kdekdo bude rychle postupovat, takže —“

„Jedu domů.“

„— chytrý mládenec, s nějakou tou zkušeností a znalostí světa by — cože?“

„Oook?“

„Povídám, že se vracím domů,“ opakoval Dvoukvítek, a přitom se ohleduplně snažil setřást knihovníka, který se mu pokoušel vybírat vši.

„Kam domů?“ zíral na něj užaslý Mrkoplaš.

„No domů. K nám domů. Tam, odkud jsem přijel, kde žiju,“ vysvětloval neohrabaně Dvoukvítek. „Zpátky přes moře. Vždyť víš. Mohl byste s tím laskavě přestat?“

„Oh.“

„Oook?“

Zavládlo ticho. Pak se Dvoukvítek znovu ozval. „Víš, napadlo mě to v noci. Řekl jsem si, že všechno to cestování je sice krásná věc, ale člověk se může bezvadně zabavit i tím, že už někde byl. Třeba když si pomalu lepíš všechny obrázky do tlusté knihy, ukazuješ je známým a vzpomínáš.“

„Myslíš?“

„Oook?“

„Určitě. Když jsi zažil spoustu věcí, na které chceš vzpomínat, je důležité, aby ses měl kam vrátit, na místo, kde na ně můžeš vzpomínat, víš? Musíš někde skončit. Vždyť dokud se nevrátíš domů, nikde jsi nebyl, pořád tam jsi. Rozumíš tomu?“

Mrakoplaš si v duchu celou větu znovu zopakoval. Ale ani tentokrát se mu nelíbila víc než poprvé.

„Aha,“ opakoval nepřítomně. „No co. Když se na to díváš takhle. A kdy chceš odjet?“

„No, myslím, že dneska. Vyplouvá loď, která by mě vzala velký kus cesty tím směrem.“

„No, to jo‘„ řekl Mrakoplaš neohrabaně. Podíval se na špičky bot. Vzhlédl k obloze. Odkašlal si.

„Ale že jsme si spolu něco užili, co?“ usmál se Dvoukvítek a šťouchl ho loktem do žeber.

„To jo,“ přikývl Mrakoplaš a pokusil se stáhnout tvář do něčeho, co mělo připomínat úsměv.

„Nerozrušilo tě to moc, že ne?“

„Koho, mě?“ opáčil Mrakoplaš. „Pch, vůbec ne. Mám tady spoustu práce.“

„To je dobře. Poslyš, pojď se mnou. Dáme si někde pořádnou snídani a potom bys se mnou mohl zajít do přístavu.“