Terry Pratchett - Lehké fantastično

Slunce stoupalo pomalu, jako by váhalo nad tím, zda to vůbec stojí za tu námahu.

Začínal úsvit dalšího zeměplošského dne, ale začínal pomalu, a to z následujících důvodů:

Když se světlo dostane do silného magického pole, ztratí smysl pro rychlost. Okamžitě zpomalí. A na Ploše byla magie neuvěřitelně silná, a proto hebké žluté světlo svítání plynulo nad spící krajinou jako laskání něžného milence nebo, jak by řekli jiní, jako nazlátlý sirup. Zastavovalo se, aby naplnilo údolí. Pomalu se vršilo na horských úbočích. Nakonec dosáhlo Cori Celesti, desetimílového sloupu z šedého kamene a zeleného ledu, který představuje Střed Plochy a je sídlem jejích bohů. Tam se navrstvilo do nepředstavitelné výšky, aby se nakonec v obrovské líné vlně tsunami zbortilo a tiché jako samet přelilo do krajiny za Středem.

Bylo to něco, co jste nemohli vidět na žádném jiném světě.

Samozřejmě že jiný svět také neputoval hvězdným nekonečnem na zádech čtyř obrovských slonů, stojících na krunýři gigantické želvy. Její, nebo podle jiných učení jeho, jméno bylo Velká A‘Tuin. Ona, nebo možná také on, nebude hrát v následujícím vyprávění nijak důležitou roli, ale každý, kdo chce porozumět podstatě Plochy, si musí uvědomit, že ona, nebo on, tam je. Rozprostírá se tam dole, hluboko pod doly, mořským dnem a falešnými zkamenělinami, které tam umístil Stvořitel s jediným zlomyslným úmyslem — poplašit archeology a nasadit jim do hlav ty nejnesmyslnější nápady.

Velká A‘Tuin, vesmírná želva, s krunýřem pokrytým zmrzlým metanem, zbrázděným krátery po meteoritech a zašlým prachem asteroidů. Velká A‘Tuin, s očima rozměrů prastarých moří, s mozkem rozlohy světadílu, v němž se myšlenky pohybují rychlostí malých lesklých ledovců. Velká A‘Tuin, jejíž obrovské smutné ploutve a svrchní krunýř nesou nesmírnou váhu Zeměplochy galaktickou nocí.

Je potřeba říci, že to filozofové všechno pochopili špatně. Velká A‘Tuin si to neobyčejně užívá.

Velká A‘Tuin je jediný tvor v celém vesmíru, který ví, kam jde.

Pochopitelně že filozofové vedli celé roky spory o tom, kam by mohla mít Velká A‘Tuin namířeno, a často zdůrazňovali, jaké starosti jim dělá, že na to možná nikdy nepřijdou.

Zjistí to během příštích dvou měsíců a teprve potom si začnou dělat opravdu starosti…

Další věc, která znepokojovala zeměplošské filozofy a jitřila jejich představivost, je pohlaví Velké A‘Tuin a na vyřešení toho problému bylo vynaloženo neuvěřitelné množství času a úsilí. Právě když nás míjí její obrovský černý obrys, podobný gigantickému kartáči z želvoviny, objevuje se nám před očima výsledek posledního pokusu o konečné rozluštění této otázky.

Před námi se v prostoru převrací naprosto neovladatelná bronzová skořepina Mocného poutníka. Mocný poutník je určitý druh prastaré vesmírné lodi, kterou postavili a svrhli přes Okraj kněží-astronomové z Krullu. Kruh je země velice příhodně situovaná na samotný kraj světa. V tomto okamžiku dokazuje Mocný poutník, že ať si říká kdo chce co chce, něco takového jako volný pád skutečně existuje.

Uvnitř lodi je Dvoukvítek, první zeměplošský turista. Několik minulých měsíců strávil průzkumem Zeměplochy a teď ji spěšně opouští z důvodů, které jsou příliš složité na to, abychom je tady vysvětlovali, ale mají přímou souvislost s pokusem o útěk z Kruhu.

Ten pokus byl úspěšný na tisíc procent.

A navzdory všemu, co ukazuje, že by Dvoukvítek mohl být i posledním zeměplošským turistou, obdivuje nádherný výhled.

Asi dvě míle nad ním se vesmírem řítí Mrakoplaš — čaroděj, oblečený v něčem, čemu na Zeměploše říkají skafandr. Představte si potápěčský skafandr navržený mužem, který v životě neviděl moře. Před šesti měsíci byl Mrakoplaš docela obyčejný nedostudovaný čaroděj. Pak potkal Dvoukvítka, který ho za neuvěřitelný plat zaměstnal jako průvodce a společníka. Většinu následujícího času pak trávil tak, že po něm stříleli, terorizovali ho, pronásledovali, že bez naděje na záchranu visel na vysokých stromech, skalách a jiných místech, nebo z nich, právě jako v téhle chvíli, padal.

Mrakoplaš neobdivuje své okolí, protože mu před očima probíhá celý jeho uplynulý život a překáží mu ve výhledu. Právě začíná chápat, proč je tak důležité nezapomenout helmu, když si oblékáte skafandr.

Mohli bychom teď říci mnohem víc, abychom objasnili, jak se stalo, že ti dva padají do vesmíru, nebo proč Dvoukvítkovo Zavazadlo, které jsme naposled zahlédli, jak se snaží na stovkách svých malých nožiček dohonit pána, není obyčejně zavazadlo. [1] Pozn. překl.: Tyto příhody Mrakoplaše, Dvoukvítka a Zavazadla popisuje kniha Terry Pratchetta Barva kouzel, kterou vydal Talpress v r. 1993. Jenže taková vysvětlení by spotřebovala mnoho času a podobné otázky způsobí často víc škody než užitku. Tak například se povídá, že se kdysi kdosi ve společnosti zeptal proslulého filozofa Li Tin Ove Weedleho „Proč jste tady?“ a jeho odpověď zabrala tři roky.

Pro nás je důležité to, co se odehrává vysoko nad nimi, daleko nad A‘Tuin, slony i čarodějem, kterému se čím dál tím hůř dýchá. Sama látka, ze které je vytvořen Čas a vesmír, teď bude nacpána do ždímačky.

Vzduch byl mastný citelným magickým nábojem a štiplavým kouřem svíc vyrobených z černého vosku, po jehož původu by moudrý člověk raději nepátral.

Místnost ležela hluboko v podzemí Neviditelné univerzity, první a jediné vysoké školy magických umění na Zeměploše, a bylo na ní něco podivného. Tak především se zdálo, že má podezřele mnoho rozměrů, které nebyly přímo viditelné, ale vznášely se těsně na okraji vnímání. Stěny byly pokryty okultními symboly a větší část podlahy pokrývala Osmicípá pečeť velké Zácpy, o které se v magických kruzích všeobecně říkalo, že je schopna zastavit jakýkoliv proces silou hozené cihly.

Jediným kusem nábytku v místnosti byl knižní pultík vyřezaný do tvaru ptáka — no upřímně řečeno, byla to spíš nějaká věc s křídly, kterou raději nebudeme blíž zkoumat — a ke stojánku byla silnými řetězy s mnoha zámky připevněna kniha.

Kniha byla velká, ale nijak výjimečná. Jiné knihy v univerzitní knihovně měly vazby vykládány drahocennými kameny nebo byly alespoň z dračí kůže. Tahle kniha měla desky potaženy obyčejnou lacinou napodobeninou. Vypadala přesně jako kniha, kterou by katalog knihovny popsal jako „mírně opotřebovanou“, ale máme-li být poctiví, musíme připustit, že byla sedřená, otrhaná a ožvýkaná, prostě vypadala jako něco, co jste právě vytáhli krávě z huby.

Byla zavřena několika kovovými sponami. Spony nebyly nijak ozdobné, jen velké a těžké, právě tak jako řetěz, který knihu k pultu ani tak nepoutal, jako ji zatěžoval.

Jak spony, tak řetěz vypadaly, že člověk, který je vyrobil, měl před očima určitý cíl a většinu života strávil výrobou cvičných postrojů pro slony.

Vzduch ještě zhoustl a zavířil. Listy knihy se začaly strašidelným, pečlivě promyšleným způsobem vlnit a z knihy pomalu prýštilo modré světlo. Ticho v místnosti se začalo stahovat jako pěst, která se pomalu svírá.

U malých hustě mřížovaných dvířek stálo půl tuctu čarodějů v nočních košilích a postupně nahlíželo dovnitř. Když se dělo něco takového, nemohl ani jeden čaroděj spát. Hladina syrové magie v budově univerzity narůstala jako s přílivem.