Terry Pratchett - Lehké fantastično

„Smrtí,“ opravil ho Dvoukvítek.

„Co smrtí?“

„Nad hrozivou smrtí,“ vysvětloval mu Dvoukvítek snaživě a pokoušel se nevšímat si toho, jak pomalu, ale jistě, klouže stále dál k otvoru. „Visíš nad hrozivou smrtí. Ty přece výšky nesnášíš.“

„Výšky mně nevadí,“ ozval se Mrakoplašův hlas zdola z temnoty. „S těma bych se smířil. V tomhle okamžiku mně vadí hloubka. Víš, co udělám, až se z toho vyhrabem?“

„Ne,“ odpověděl Dvoukvítek, který se právě zachytil špičkami bot ve štěrbině mezi dlaždicemi a pokoušel se udržet na místě pouhou silou vůle.

„Koupím si dům v té nejplošší krajině, kterou najdu, ten dům bude mít jenom přízemí a přísahám, že si neobuju ani sandály na vyšším podpatku —“

První pochodeň se vynořila nad poslední spirálou schodiště a Dvoukvítek zíral do rozesmáté tváře barbara Cohena. Těsně za ním spatřil uklidňující obrys Zavazadla, které prapodivným stylem hopkalo po schodech.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se Cohen. „Můžu vám nějak pomoct?“

Mrakoplaš se zhluboka nadechl.

Dvoukvítek okamžitě rozpoznal známé příznaky. Mrakoplaš se právě chystal pronést některou ze svých perel typu: „Ano, hrozně mě svědí záda, mohl bys mě laskavě podrbat, až půjdeš kolem?“ nebo: „Ale vůbec ne, ani nevíš, s jakým potěšením visím nad bezednými hlubinami!“ a došel k názoru, že to už by asi nevydržel. Rychle vykřikl.

„Vytáhněte Mrakoplaše na schody, ale pospěšte si!“ Jeho zvolání přerušilo Mrakoplaše v okamžiku, kdy otvíral ústa.

Cohen chytil čaroděje kolem pasu a docela prozaicky s ním škubl, takže Mrakoplaš dopadl na kamenné stupně.

„Tam dole je pěkně zasviněná podlaha,“ prohodil konverzačním tónem Cohen. „Kdopak to byl?“

„Mělo to…“ Mrakoplaš několikrát polkl, „mělo to — no víš — chapadla a takový věci?“

„Ne,“ odpověděl Cohen, „viděl jsem jen obyčejné kusy. Samozřejmě byly trošku rozházené.“

Mrakoplaš pohlédl na Dvoukvítka a ten zavrtěl hlavou. „Byl to jeden čaroděj, kterému věci tak trochu přerostly přes hlavu,“ odpověděl nakonec Mrakoplaš…

Ruce na něj sice bolestivě pokřikovaly, ale když ho přátelé podepřeli, pomalu vystoupil zpět na ochoz věže.

„Jak jste se sem dostali?“ zeptal se Cohena. Cohen ukázal na Zavazadlo, které přiťapalo k Dvoukvítkovi a otevřelo na něj radostně víko, přesně jako pes, který ví, že zlobil, a snaží se náhlým a upřímným projevem oddané náklonnosti odvrátit srolované noviny nejvyšší autority.

„No trochu nás to vytřáslo, ale jinak to bylo skvělé,“ usmál se Cohen. „Nikdo tě cestou neobtěžuje.“

Mrakoplaš zvedl hlavu k obloze. Byla plná měsíců. Velkých kotoučů posetých krátery. Každý z nich byl desetkrát větší než malá zeměplošská oběžnice. Pozoroval je s upřímným zájmem. Cítil se vysílený a přetažený, dávno už překonal kritický bod a teď si připadal křehký jako vypálená slída.

Všiml si, že Dvoukvítek vytahuje svou obrázkovou skříňku.

Cohen pozoroval sedm starých mágů.

„Koho napadlo postavit ty sochy zrovna sem,“ prohlásil nakonec. „Vždyť sem nikdo nepřijde. A s dovolením, nemůžu říci, že by to byly nějak zvlášť pěkné kousky. Mizerná práce.“

Mrakoplaš se pomalu došoural k postavám a zaťukal Budižovi opatrně na hruď.

Tak takhle je to, pomyslel si. Já chci prostě domů.

Moment. Vždyť já jsem doma. Více méně. Takže teď se chci ze všeho nejdřív pořádně vyspat a třeba bude opravdu ráno moudřejší večera.

Pohled mu sklouzl k Oktávovi, kterého halila slabá oktarínová záře. Aha, no jo, pomyslel si.

Zvedl těžkou knihu a opatrně v ní začal listovat. Stránky byly hustě pokryty složitým a propleteným písmem, které se mu přímo před očima měnilo a přeskupovalo. Vypadalo to, jako by se písmo nemohlo rozhodnout, čím má vlastně být. V jednom okamžiku to bylo obyčejné tištěné písmo, pak řádka ostrých lomených run. Pradávné písmo kýthijských mágů a piktogramy nějaké ďábelské, dávno zapomenuté civilizace, složené z odporných kombinací hadích těl, která požírala jedno druhé a prováděla ještě mnohem odpornější věci…

Poslední strana byla prázdná. Mrakoplaš si povzdechl a nahlédl do hlubin svého mozku. Zaklínadlo mu pohled opětovalo.

O tomhle momentu Mrakoplaš snil. Snil o tom, jek se nakonec Zaklínadla zbaví a stane se jediným pánem vlastního mozku. Těšil se na to, jak se naučí všechna malá zaříkadla a zaklínadla, která byla tak vystrašená, že mu odmítala zůstat v hlavě. Tak nějak si ale myslel, že to bude mnohem víc vzrušující.

Teď byl k smrti vyčerpaný a neměl náladu se s nikým a ničím dohadovat, takže se v duchu na Zaklínadlo chladně podíval a ukázal obrazným palcem přes rameno.

„Ty tam. Ven.“

Chvilku to vypadalo, že se bude Zaklínadlo hádat, ale nakonec se moudře rozhodlo jinak.

Mrakoplaš ucítil slabé zabrnění, kdesi na očním pozadí mu přelétl modrý záblesk a pak ucítil podivný pocit prázdnoty.

Když se podíval do knihy, pokrýval původně prázdnou stránku text. Byly to runy. Potěšilo ho to, protože odporné hadí písmo bylo nejen nepopsatelné, ale pravděpodobně i nevyslovitelné a připomínalo mu věci, na které by jen velmi těžce zapomínal.

Nepřítomně zíral do Oktáva, zatímco Dvoukvítek nadšeně zkoumal ochoz věže a Cohen se pokoušel stáhnout kamenným mágům z rukou prsteny.

Mrakoplaš si uvědomil, že měl ještě něco udělat. Ale co to bylo? Otevřel knihu na první straně a začal číst.

Prstem sledoval jednotlivé řádky a rty se mu tiše pohybovaly. Každé slovo, které zamumlal, se zhmotnilo vedle něj ve vzduchu. Slova byla v jasných barvách a odplouvala ve večerním větru.

Obrátil další stranu.

Po schodech teď přicházeli další lidé — hvězdonoši, obyčejní obyvatelé Ankh-Morporku, dokonce několik vojáků z osobní stráže samotného Patricije. Několik hvězdonošů se s nevelkým nadšením pokusilo přiblížit k čaroději, který už byl obklopen duhovým mrakem hlásek a vůbec si jich nevšímal. Zato Cohen vytáhl meč a se zájmem se na ně podíval, takže si to nakonec rychle rozmysleli.

Od Mrakoplašovy postavy se začalo šířit jako kruhy na vodě naprosté ticho. Přetékalo přes ochoz i cimbuří věže a zkrápělo neklidný dav u jejího úpatí. Přeteklo zdi univerzity, začalo se rozlévat ulicemi města a pohltilo kraj za branami.

Obrovská hmota Hvězdy se vznášela nad Plochou. Kolem ní se na obloze pomalu a tiše otáčely nové měsíce.

Mrakoplaš chraptivým šepotem četl stranu za stranou a jediný zvuk široko daleko byl jeho téměř neslyšný hlas.

„Není to úžasně vzrušující, řekni?“ obrátil se Dvoukvítek ke Cohenovi. Barbar právě zvedal ke rtům cigaretu, kterou si stočil z dehtem prosycených zbytků, a ruka se mu zastavila na půl cestě. „A co jako má být podle tebe tak vzrušujíci?“

„No přece všechna ta magie.“

„Vždyť jsou to jenom obyčejná světla,“ ušklíbl se Cohen. „Zatím se mu nepodařilo ani vytáhnout z rukávu holuba.“

„No ano, ale ty necítíš tu okultní sílu?“ nedal se odradit Dvoukvítek.

Cohen vytáhl odněkud z hlubin svého vaku na tabák velkou žlutou zápalku, podíval se na kamenného Budiže a velmi uvážlivě rozškrtl zápalku o jeho nos. „Podívej,“ obrátil se pak k Dvoukvítkovi tak vlídně, jak to jen dokázal, „co vlastně čekáš? Já už to znám celé roky, znám celý ten kouzelnický krám a řeknu ti, že jestli budeš chodit kolem se spadlou bradou déle, než je zdrávo, někdo tě do ní nakonec praští. Koneckonců, mágové umírají jako kdokoliv jiný, když se člověk trochu snaží a —“