Terry Pratchett - Lehké fantastično

Dvoukvítka napadlo, že tady by možná byla na místě nějaká slova útěchy, takový tichý rozhovor s Bethan, který by ji odvrátil od smutných myšlenek a dodal jí trochu optimismu.

„Nebuď smutná,“ začal. „Pořád ještě je naděje, že Cohen zůstal naživu.“

„Ale jo, proč by neměl být naživu?“ odpověděla mu Bethan a dupala po kamenech dláždění, jako by každý z nich byl její osobní nepřítel. „Těžko by se ve svém povolání dožil pětaosmdesáti, kdyby umíral při každé příležitosti. Ale není tady.“

„Moje Zavazadlo taky ne,“ utěšoval ji Dvoukvítek. „Já vím,“ dodal spěšně, „že to je trochu něco jiného.“

„Myslíš, že Hvězda opravdu narazí na Plochu?“

„Ne,“ odpověděl Dvoukvítek s přesvědčením.

„Proč ne?“

„Protože si Mrakoplaš myslí, že ne.“

S úžasem se na něj podívala.

„Víš,“ vysvětloval jí turista, „slyšela jsi o tom, co se dělá s mořskými řasami, ne?“

Bethan, která vyrůstala na Vortexských pláních, o moři zatím slyšela jenom divoké historky, které se jí vůbec nelíbily. Zatvářila se nechápavě.

„Jí se?“

„Ne, pověsíš si je přede dveře a ony ti řeknou, když se chystá déšť.“

Další, co Bethan zjistila, bylo to, že nemá cenu pokoušet se porozumět, co Dvoukvítek povídá. Jediné, co mohla udělat, udělala. Snažila se udržovat s konverzací krok, čekat, až zahne do známé uličky, a zase si hezky naskočit.

„Aha,“ přikývla.

„A Mrakoplaš je úplně stejný,“ končil Dvoukvítek. „Jako mořské řasy.“

„Ano. Kdyby tady byl důvod, proč se bát, on by se bál. Jenže on se vůbec nebojí. Naopak, ta hvězda je jedna z mála věcí, které se za celou tu dobu, co jsme spolu, nepolekal. Jestli se Mrakoplaš nebojí, dej na má slova, pak se opravdu není čeho bát.“

„Takže chceš říct, že nebude pršet?“

„No, ano. Metaforicky řečeno…“

„Aha.“ Bethan se rozhodla neptat se, co to znamená „metaforicky řečeno“, pro případ, že by to mělo něco společného s mořskými řasami.

Mrakoplaš se otočil.

„Pojďte, už je to jenom kousek.“

„A kam jdeme?“ zeptal se Dvoukvítek.

„Na Neviditelnou univerzitu, samozřejmě.“

„A myslíš, že je to rozumné?“

„Asi ne, ale stejně tam —“ Mrakoplaš se zarazil a tvář se mu stáhla bolestí. Přitiskl si ruce k uším a zasténal.

„Zaklínadlo ti dělá potíže?“

„Hmmm!“

„Zkus zpívat.“

Mrakoplaš se zatvářil zle. „Hlavně se musím zbavit té věci, co mám v hlavě,“ řekl stísněným hlasem. „Vrátím ji do knihy, kam patří. Chci svou hlavu nazpět!“

„No jo, ale potom —“ začal Dvoukvítek a zarazil se. Slyšeli to všichni. Vzdálený zpěv a dupot mnoha nohou.

„Myslíte, že jsou to zase hvězdonoši?“ zeptala se Bethan.

Byli to oni. První z davu se objevili za rohem nějakých třicet metrů daleko a nad hlavou mávali špinavou bílou vlajkou, na které byla namalována osmicípá rudá hvězda.

„To nejsou jenom hvězdonoši,“ ozval se Dvoukvítek. „To je kdekdo.“

Dav procházející kolem nich je smetl s sebou. V jedné chvíli stáli na opuštěné ulici, v příští je městem unášela vlna lidských těl.

Ve vlhkých tunelech hluboko pod univerzitou zablikalo světlo pochodní. Hlavy osmi nejvyšších Řádů, jeden za druhým, pomalu postupovaly kupředu.

„No, alespoň je tady dole chládek,“ ozval se jeden. „Ale my bychom tady neměli být.“

Trémon, který celou společnost vedl, mlčel. O to víc přemýšlel. Myslil na lahvičku oleje, zastrčenou za pasem, a na osm klíčů, které nesli mágové — na těch osm klíčů, které otevřou osm zámků na Oktávových řetězech. Myslel si, že staří mágové, kteří cítí odliv magie, jsou zaměstnáni svými vlastními starostmi a ztrácejí ostražitost. Myslel na to, že už během několika minut bude v rukou svírat Oktáva, největší pokladnici a zdroj magie na celé Země-ploše.

Navzdory chladu v chodbách se začal potit.

Konečně dorazili ke dveřím potaženým olovem, zasazeným do hladké kamenné stěny. Trémon vytáhl z kapsy těžký klíč — poctivý železný klíč — ne jako ty podivné a pokroucené tvary, které se hodily do zámků na řetězech Oktáva. Kápl do zámku trochu oleje, zasunul do něj klíč a otočil jím. Zámek vzdorovitě zaskřípěl a odemkl se.

„Takže jsme stále ještě všichni zajedno?“ zeptal se Trémon. Odpověděl mu sbor nepříliš ochotných, nicméně souhlasných hlasů.

Strčil do dveří.

Převalil se přes ně proud teplého hustého a olejovitého vzduchu. Prostor byl plný pištivého a nesmírně nepříjemného štěbetání. Z každého nosu, prstu a vousu začaly vyletovat malé oktarínové jiskřičky.

Čarodějové, naklonění v proudu zbytkové magie, která odtékala z místnosti, pomalu postupovali kupředu. Kolem nich se hihňaly a pleskaly křídly napůl nezřetelné obrysy. Byly to noční můry, obyvatelé Podzemních rozměrů, kteří se neustále pokoušeli (s pomocí těch věcí, které nazveme rukama jen proto, že je měli na konci paží) najít nějaké slabé místo, kterým by mohli vniknout do světelného kruhu představujícího vesmír logiky a řádu.

I v tomhle čase, tom nejtěžším pro všechny magické síly, v místnosti navržené tak, aby utlumila magii, Oktávo hučel a praskal silou.

Pochodně tady byly zbytečné. Oktávo plnil místnost zvláštním matným svitem, nebylo to světlo v pravém slova smyslu, ale opak světla. Opakem světla totiž není tma, tma je jen jeho nepřítomnost, a to, co vyzařovalo z velkého grimoáru, byl tajemný svit, světlo, které leží na opačném konci temnoty, tušené, prchavé, neskutečné a vytoužené — lehké fantastično.

Mělo dost obyčejnou, načervenalou barvu.

Jak je známo, Oktávo byl přikován k vyřezávanému pultu. Ten představoval směsici ptačích a hadích tvarů a vypadal až nezdravě živý. Dvě lesklé oči sledovaly mágy se špatně skrývanou nenávistí.

„Viděl jsem, jak se pohnul,“ ozval se jeden z čarodějů.

„Jsme v bezpečí, dokud se nedotkneme knihy,“ prohlásil Trémon. Z pasu vytáhl roličku pergamenu a roztáhl ji.

„Přines sem pochodeň a zadus tu cigaretu!“

Čekal výbuch uražené pýchy. Ale nic takového nepřišlo. Místo toho postižený čaroděj skutečně vytáhl z úst zbytek cigarety, hodil jej na zem a pečlivě zašlápl.

Trémon v duchu zajásal. Takže dělají, co jim řeknu, alespoň zatím. Ale to stačí, to mi úplně stačí.

Upřel oči na pergamenový svitek a přelétl řádky, které napsal mág dnes už dávno mrtvý.

„Dobrá,“ řekl nahlas. „Tak tedy: Aby zklidnila se Věc, ta která jest strážcem…“

Dav proudil přes most spojující Morpork s Ankhem. Řeka pod mostem, obyčejně vzdutá záplavou špinavých vod, se změnila v malou říčku, ze které stoupala pára.

Most se třásl pod nohama zástupu mnohem silněji, než bylo běžné. Po bahnitém dně, které bývalo řekou, se rozběhly podivné vlnky. Ze střechy nedalekého domu spadlo několik tašek.

„Co to bylo?“ zeptal se Dvoukvítek.

Bethan se podívala za jejich záda a vykřikla. Vycházela hvězda. Zatímco slunce se pro vlastní bezpečnost rychle nořilo pod okraj Plochy, obrovský kotouč hvězdy stoupal vzhůru, až vystoupil několik stupňů nad obzor.

Zatáhli Mrakoplaše do relativního bezpečí jakéhosi domovního výklenku. Dav si jich nevšímal a hnal se dál, bezhlavý jako hejno lumíků.