Terry Pratchett - Lehké fantastično

Zezadu se znovu vynořil majitel krámku.

„Už je to lepší?“ vyptával se.

„No trochu se to vylepšilo,“ přikývl Dvoukvítek v rozpacích. „Mně se nejvíc líbily ty byliny.“

V tom okamžiku Mrakoplaš zasténal. Bylo vidět, že přichází k vědomí.

Existují tři základní teorie, které vysvětlují fenomén mizejících obchodů, tabernae vagantes, jak se jim odborně říká.

První tvrdí, že se před tisíci lety někde v mnohovesmíru vyvinula rasa, která měla zvláštní schopnost levně nakupovat a draze prodávat. Netrvalo dlouho a ovládali obrovskou mezihvězdnou říší, kterou nazvali Prodejminium. Ti nejchytřejší z jejich společenstva vyvinuli speciální pohonné jednotky, které jim umožňovaly prolomit černé stěny vesmíru s celými obchody a tak otevřít nepředstavitelné množství nových trhů a odbytišť. Ještě teď, dlouho potom, kdy světy Prodejminia zmizely ve výhni jejich zanikajícího vesmíru, roznášejí potulné obchody a obchůdky zboží a prohryzávají si cestu stránkami kosmu jako červ třídílným románem.

Druhá teorie dokazuje, že tajemní obchodníci a jejich obchůdky jsou výtvory laskavého osudu a je jim přiřčena role dobré víly, která dodá pravou věc v pravý čas.

Třetí teorie tvrdí, že jsou to jen geniálně vymyšlená zařízení k obcházení platby daně z přidané hodnoty.

Všechny tři teorie, i když se tak zásadně liší, mají dvě věci společné. Za prvé to, že se pokoušejí vysvětlit tolikrát pozorovanou skutečnost, a za druhé to, že se všechny strašlivě mýlí.

Mrakoplaš otevřel oči a s pohledem nehybně upřeným na vycpaného ještěra zůstal chvíli ležet. Nebyla to zrovna ta nejlepší věc, na kterou mohly člověku padnout oči, když se probudil z ošklivých snů.

Magie! Tak takové to je! Žádný div, že se mágové nijak moc nevěnují sexu!

Mrakoplaš věděl, jaké to je, dosáhnout orgasmu, kdysi jich sám několik zažil a některé dokonce i v dámské společnosti, ale nic z jeho zkušeností se nemohlo vyrovnat tomu úžasnému, žhavému okamžiku, kdy mu celým tělem proletěla vlna modrobílého ohně a ze špiček prstů mu vytryskl proud syrové magie! Naplnilo ho to, nadlehčilo a on plul na zpěněné vlně základní síly. Není divu, že mágové bojují o moc.

A tak dále. Jenže tohle všechno neměl na svědomí Mrakoplaš, ale Zaklínadlo v jeho hlavě. Začal Zaklínadlo upřímně nenávidět. Byl si skoro jistý, že kdyby bylo nevyplašilo všechna ostatní malá zaklínadla, která se pokusil naučit, mohl z něj být průměrný čaroděj a bez obtíží by se uživil.

Kdesi v hloubi Mrakoplašovy otlučené duše blýskl zubem červík vzpoury.

Dobrá, pomyslel si. Při první příležitosti, která se naskytne, půjdeš zpátky do Oktáva!

Posadil se.

„Kde to jsme, u všech čertů?“ ozval se slabým hlasem a rychle si rukama sevřel hlavu, aby se mu nerozpadla.

„V obchodě,“ odpověděl mu Dvoukvítek pohřebním hlasem.

„Doufám, že se tady dostanou i nože, protože bych si potřeboval uříznout hlavu,“ zasténal Mrakoplaš. Něco na tvářích jeho přátel způsobilo, že najednou vystřízlivěl.

„To byl jenom vtip,“ uklidňoval je. „No skoro vtip. Proč jsme v tom obchodě?“

„Nemůžeme ven,“ řekla Bethan.

„Zmizely totiž dveře,“ dodával Dvoukvítek další podrobnosti.

Mrakoplaš se postavil na roztřesené nohy.

„Oh,“ prohlásil. „Je to jeden z těch obchodů?“

„No ano,“ ozval se teď opatrně majitel krámku. „Je opravdu kouzelný, mizí a objevuje se, ano, ale ne, neřeknu vám proč, protože…“

„Mohl bych dostat sklenici vody?“ ozval se slabým hlasem Mrakoplaš.

Majitel obchodu se zatvářil dotčeně.

„Nejdřív nemáte peníze, potom chcete sklenici vody,“ odsekl. „Nezdá se vám, že je to jako s tím prstem a rukou a…“

Bethan zavrčela a vyrazila přes místnost k malému mužíkovi. Ten se sice pokusil ucouvnout, ale už bylo pozdě.

Chytila ho vpředu za zástěru a zvedla ho tak, aby mu viděla přímo do očí. šaty sice měla potrhané, vlasy neupravené, ale i tak se pro tu chvíli stala symbolem všech žen, které kdy přistihly chlapa, jenž palcem přidává jedné z misek na vahách života.

„Čas jsou peníze,“ zasyčela mu do tváře. „Máš třicet vteřin na to, abys mu donesl sklenici vody. To je docela slušný obchod, nezdá se ti?“

„No řeknu ti,“ řekl Dvoukvítek tiše Mrakoplašovi, „ta když se rozzlobí, tak je opravdu zlá, co?“

„No,“ přikývl Mrakoplaš bez znatelného nadšení.

„Dobrá, dobrá,“ uklidňoval ji majitel, který byl očividně otřesen.

„A pak nás pustíš ven,“ dodala Bethan.

„Jasně, to se mi docela hodí. Stejně jsem neměl v úmyslu prodávat. Zastavil jsem se na pár vteřin jenom proto, abych si zaměřil polohu, a vy jste vlezli dovnitř!“

Odšoural se korálkovým závěsem do vedlejší místnosti a vrátil se se sklenicí vody.

„Hezky jsem mu ji odpustil, aby byla studená,“ oznámil a vyhýbal se Bethaninu pohledu.

Mrakoplaš se podíval na tekutinu ve sklenici. Pravděpodobně byla původně docela čistá, ale o poháru už se to říci nedalo. Každý, kdo by vodu vypil, by zahubil desítky nevinných bacilů a bakterií.

Opatrně sklenici odložil.

„A já si teď dám pořádnou koupel,“ oznámila Bethan tónem, který nepřipouštěl odmluvy, a odešla dveřmi s korálkovým závěsem.

Majitel obchodu neurčitě zamával rukou a prosebně se zadíval na Dvoukvítka a Mrakoplaše.

„Není zlá,“ vysvětloval mu Dvoukvítek. „Bude si brát jednoho našeho přítele.“

„A on už to ví?“

„Vypadá to, že vám ten meziplanetární obchod poslední dobou moc nejde, co?“ zeptal se Mrakoplaš s tak účastným výrazem, jaký jen dokázal vykouzlit.

Mužík pokrčil rameny. „Asi byste tomu nevěřil. Víte, naučíte se nic moc nečekat, prodáte něco tu a něco tam, prostě si tak akorát vyděláte na živobytí. Ale ti lidé, se kterými se dneska člověk setká! Myslím ty s rudými hvězdami na čelech, no řeknu vám, já měl sotva čas otevřít obchod a oni už mi začali vyhrožovat, že mi ho vypálí. Prý je příliš kouzelný. No a co jim máte říct? Samozřejmě že je kouzelný.“

„Takže je jich tady hodně, co?“ zeptal se Mrakoplaš.

„Teď se objevili po celé Ploše, příteli. Ale neptejte se mě proč.“

„Oni věří, že ta Rudá hvězda narazí do Plochy,“ vysvětlil mu Mrakoplaš.

„A narazí?“

„Moc lidí si to myslí.“

„To je škoda. Obchod tady docela šel. Příliš kouzelný obchod! Budou povídat! Co je vlastně na magií špatného, to mi řekněte!“

„Co budete dělat?“

„Přestěhuju se do nějakého jiného vesmíru, je jich kolem…“ odpověděl majitel krámku bezstarostně. „Děkuju, že jste mně o té hvězdě řekli. Mohu vás někde vyložit?“

Zaklínadlo v duchu Mrakoplaše koplo.

„E, snad ani ne,“ poděkoval Mrakoplaš. „Myslím, že bude nejlepší, když zůstaneme tady. Rádi bychom to viděli.“

„Takže vy se té hvězdy nebojíte?“

„Hvězda je život, ne smrt,“ odpověděl zvláštním hlasem Mrakoplaš.

„Co jsi to řekl?“

„Co jsem řekl?“

„Udělal jsi to zase,“ zamračil se na něj Dvoukvítek a ukázal na něj obviňujícím prstem. „Říkáš různé věci a pak nevíš, že jsi je řekl!“

„Řekl jsem, že raději zůstaneme,“ bránil se Mrakoplaš.