Terry Pratchett - Pravda

Průběžně pak pan Tulipán experimentoval s celou řadou oddechových chemikálií, které se sehnaly mezi trollí populací Ankh-Morporku, protože když jednal s trolly, měl pan Tulipán reálnou šanci předvést, že i on dokáže někoho převézt. Břidlák a kroupy by teoreticky neměly mít na lidský mozek žádný vliv, až na to, že ho rozpouštěly. Pan Tulipán se držel právě jich. Zkusil jednou něco pro lidi a vůbec se mu to nelíbilo.

Pan Zichrhajc si znovu povzdechl. „Tak pojďme,“ prohlásil. „Pojďme nakrmit trhovce.“

V Ankh-Morporku je velmi obtížné pozorovat někoho a nebýt při tom sám pozorován a oba skrytí pozorovatelé, aniž si toho všimli, byli sami pod pečlivým dohledem.

Pozoroval je malý pejsek neurčité barvy, i když by se dalo říci, že byl především rezavě šedý. Tu a tam se podrbal se zvukem, který zněl, jako když se někdo pokouší oholit drátěným kartáčem.

Kolem krku měl kousek provázku. Ten byl přivázán ke kousku jiného provázku, nebo přesněji k dlouhému provázku složenému z malých kousků, které někdo velmi neodborně svázal dohromady.

Konec tohoto uměleckého díla držel v rukou muž. To se dalo odvodit ze skutečnosti, že provázek mizel ve stejné kapse špinavého kabátu jako rukáv téhož kabátu na oné straně. Bylo nutno připustit, že ukrýváli kabát muže, obsahuje pak rukáv nejspíše paži a ta, teoreticky, na konci ruku.

Byl to podivný kabát. Sahal od dláždění téměř k okraji klobouku nad sebou. Klobouk byl tvarován jako zaoblená homole. Ve spojení kabát-klobouk bylo možno zahlédnout náznak chomáče špinavých šedých vlasů. Pak se druhá paže ponořila do hlubin pravé kapsy a vynořila se se studenou uzenkou.

„Dva muži špiclujou Patricije,“ prohlásil pejsek. „Tak to je fakticky zajímavá věcička.“

„Vyprdnoutsenaně,“ řekl muž a přelomil uzenku na dvě demokratické poloviny.

Mikuláš napsal krátký odstavec o tom, jak Patricij navštívil dům U kbelíku, a znovu probral svůj poznámkový blok.

Opravdu úžasné! Jen během dneška našel přinejmenším tucet nových zpráv pro svůj další dopis! Je až neuvěřitelné, co všechno vám lidé řeknou, když se jich jednoduše zeptáte. A co teprve, když se jich zeptáte jen trochu šikovně!

Někdo ukradl jeden ze zlatých zubů ze sochy krokodýlího boha Offlera; za tuhle zprávu slíbil seržantu Tračníkovi paná-ka, ale na druhé straně už část dluhu splatil tím, že ke své zprávičce připojil větu: „Hlídka sleduje horkou stopu padouchů a věří, že k jejich zatčení dojde v nejbližších hodinách!“

On sám si tím nebyl nijak zvlášť jistý, přestože se seržant Tračník, když mu tuhle zprávu poskytoval, tvářil velmi upřímně.

Mikuláše vždycky trápil prapůvod pravdy. Byl vychován k tomu, aby mluvil pravdu, přesněji řečeno byl k ní v pravdě vychován a některé zvyky, pokud do vás byly opravdu pořádně vtlučeny, jsou horší než železná košile. A starý pán, lord ze Slova, se důsledně držel dvou starých přísloví — stromky se mají ohýbat, dokud jsou mladé, a škoda rány, která padne vedle. A Mikuláš nebyl zvlášť ohebný stromek. Lord ze Slova sám nebyl zlý ani násilnický člověk. On je jen zaměstnával. Pokud si Mikuláš pamatoval, neprojevoval lord ze Slova žádné nadšení při jakékoliv činnosti, která zahrnovala nutnost dotknout se jiného člověka.

Mikuláš si sám o sobě vždycky myslel, že si neumí vymýšlet. Cokoliv, co nebylo čistá pravda, se mu vzápětí vymklo z rukou. Dokonce i ty malé a nevinné lži jako „ty peníze určitě dostanu nejpozději do konce týdne“ vždycky končily nějakým malérem. To totiž bylo „vyprávění historek“, v seznamu pánů ze Slova ještě horší prohřešek než samo lhaní, protože se snažil učinit lži zajímavými. Mikuláš ze Slova říkal vždy pravdu, ale bylo to jen z čiré sebeobrany. Shledal, že alespoň k němu je nemilosrdná pravda mnohem milosrdnější než milosrdná lež.

U Zašitého bubnu došlo k pořádné rvačce. Mikuláš byl pyšný na to, jak odstavec o ní zformoval: „Poté co barbar Zhory-nahor zvedl ze země dubový stůl a udeřil jím do hlavy Pelichara Kapsáře, který, když se zvedl na nohy, zhoupl se na ústředním svícnu k Zhorynahorovi s výkřikem ‚Tohle si teď sežer, ty h*j*l*!!!‘, vypukla všeobecná šarvátka, při níž bylo zraněno asi pět nebo šest lidí.“

Všechno to odnesl ke Kbelíku. Gunilla si zprávy se zájmem přečetl a Mikulášovi to připadalo jako chvilička, než je trpaslíci vysadili.

A bylo to zvláštní, ale…

…jakmile to bylo vysazeno, všechna ta písmenka úpravná a jedno jako druhé…

…vypadalo to mnohem skutečněji.

Bodoni, který, jak se zdálo, byl v tiskárně Gunillovým zástupcem, zašilhal přes Dobrohorovo rameno na sloupec písmen.

„Hmm,“ zabručel nenaloženě.

„Co si o tom myslíte?“ obrátil se k němu Mikuláš.

„Vypadá to trochu… je to takové šedivé,“ prohlásil trpaslík. „Všechno je to takové napresované. Vypadá to jako knížka.“

„Dobrá, ale tak to má být, ne?“ nechápal Mikuláš. To, že něco vypadá jako kniha, mu připadalo jako pochvala.

„Třeba byste to chtěl trochu víc proložit a rozpálit, hmm?“ ozval se Gunilla.

Mikuláš se díval na vytištěnou stránku. Najednou se mu do myšlenek vplížil nápad. Bylo to, jako by se vylíhl ze samotné stránky.

„A co kdybysme,“ řekl, „ke každému tomu odstavci dali takový malý nadpis?“

Sebral s regálu odřezek papíru a naškrabal si „5/6 zraněných u Kbelíku“.

Bodoni to s vážným výrazem přečetl. „Jo,“ řekl nakonec. „To by mohlo… vyhovovat.“ Poslal rukopis podél regálu.

„A jak vlastně říkáš těm svým novinkovým papírům?“ zeptal se.

„Nijak,“ zavrtěl Mikuláš zaskočeně hlavou.

„No ale nějak jim přece říkat musíš!“ zamračil se Bodoni. „Co píšeš nahoru jako první řádek?“

„Většinou něco jako ‚panu tomu a tomu, lordu z…‘“ začal Mikuláš. Bodoni zavrtěl hlavou.

„Tak se to fakt jmenovat nemůže. Potřebuješ něco obecnějšího, něco, co bude mít trochu říz.“

„A co třeba ‚Ankh-morporské ometky‘?“ navrhl Mikuláš.

Gunilla najednou vytáhl ze své zástěry háček (neboli sázítko) a vybral několik liter z písmovky na regále. Stáhl je dohromady, naválel barvou, položil na ně pás papíru a přejel ručním válečkem. Mikuláš četl: „Ankh-morporské kOmety.“

„Trochu jsem to přeházel. Nedával jsem pozor,“

omlouval se Gunilla a natáhl se pro nové písmeno. Mikuláš ho zarazil.

„Počkejte, tak si myslím…“ řekl. „Nechtě to tak, jen na konec obou slov dejte ‚a‘, dlouhé a krátké, a v druhém dejte velké ‚k‘ a malé ‚o‘.“

„Tak by to bylo takhle,“ řekl vzápětí Gunilla. „Hotovo. V pořádku, mládenče? A kolik chcete kopií?“

„Ehm… dvacet? Třicet?“

„A co takhle dvě stovky?“ kývl Gunilla na trpaslíky, kteří se pustili do práce. „Když se toho dělá míň, nestojí ani za to rozjíždět pres.“

„Dobrý bože! Nedokážu si představit, že by se v Ankh-Morporku našlo dvě stě lidí, kteří by byli ochotní zaplatit pět tolarů!“

„Dobrá, tak jim účtujte půltolar. Pak to pořád ještě hodí padesát tolarů pro vás a padesát pro nás!“

„No tohle! Vážně?“ Mikuláš zíral na rozzářeného trpaslíka. „Jenže to je musím nejdřív všechny prodat,“ uvědomil si. „To není jako housky na krámě. To není jako když —“