Terry Pratchett: Pravda

Občas musí i autor fantastických románů poukázat na neuvěřitelné skutečnosti. Způsob, jakým se Ankh-Morpork vypořádal s problémy záplav (viz str. 257 a dále), je až neuvěřitelně podobný tomu, jak se se stejnými potížemi vypořádalo město Seattle ve státě Washington, a to na konci devatenáctého století. Skutečně. Zajeďte se tam podívat. A když už tam budete, ochutnejte tamní specialitu — směsku ze škeblí.

Ta zpráva se rozletěla městem jako lesní požár (který v posledních letech Ankh-Morporkem poletoval skutečně velmi čas-to, přesněji řečeno od chvíle, kdy se jeho obyvatelé seznámili s výrazem „pojištění proti ohni“).

Trpaslíci umějí změnit olovo ve zlato…

Bzučela zatuchlým vzduchem čtvrti alchymistů, kteří se pokoušeli o tutéž věc už celá staletí a stále bez úspěchu, ale byli si jisti, že to dokáží už zítra, například, a když ne, tak příští úterý, ale v nejhorším každopádně do konce tohohle měsíce.

Vyvolala pochopitelně různé dohady mezi mágy Neviditelné univerzity, protože ti uměli proměnit jeden prvek ve druhý, což bylo skvělé za předpokladu, že vám nevadilo, že se nazítří vrátily do svého původního stavu. Ale k čemu potom byla taková hříčka dobrá? Kromě toho většina prvků byla šťastná, že jsou tím, čím jsou.

Zpráva se dokázala vmezeřit i v uši členů Cechu zlodějů, které byly většinou tak napuchlé a zjizvené, že se podobaly květáku, a někdy dokonce chyběly docela. Příslušníci cechu si začali brousit páčidla. Koho zajímá, odkud zlato pochází?

Trpaslíci umějí změnit olovo ve zlato…

Zpráva se samozřejmě donesla i k chladným, ale nadmíru bystrým uším Patricije. Nedonesla se k nim jen tiše, ale především neuvěřitelně rychle, protože kdyby se k vám důležité zprávy donesly až jako k druhému, nezůstali byste vládcem Ankh-Morporku dlouho. Povzdechl si, udělal si písemnou poznámku a tu pak přidal k celé řadě dalších poznámek.

Trpaslíci umějí změnit olovo ve zlato…

Zpráva se donesla až ke špičatým uším trpaslíků.

„To že umíme?“

„Jak to mám, k sakru, vědět? Já to neumím!“

„No jo, jenže kdybys to uměl, stejně bys to neřek. Teda já bych to rozhodně neřek, kdybych to uměl.“

„A umíš to?“

„Ne!“

Ta zpráva se donesla i ke členům Noční hlídky Městské stráže, a to ve chvíli, kdy sloužili u městské brány, asi kolem desáté hodiny té ledové noci. Služba u ankh-morporské brány nebyla nijak namáhavá, žádné vybírání poplatků nebo něco podobného, šlo především o to, odmávnout všechno, co chtělo dovnitř, i když téhle temné noci, plné mrazivé mlhy, byl provoz minimální.

Posádka se choulila v závětří jednoho pilíře brány a dělila se o jednu navlhlou cigaretu.

„Nemůžeš proměnit něco v něco jinýho,“ prohlásil desátník Nóblhóch s přesvědčením. „Alchymisti už to zkoušejí celý roky.“

„Všeobecně dokážou proměnit dům v černou díru do země,“ odporoval mu seržant Tračník.

„No dyť právě o tom mluvím,“ trval na svém desátník Nóblhóch. „Prostě to nejde. Má to co společného s tím… s elementama. Teda to jako s prvkama. Řek mi to jeden alchymista. Všechno je udělaný z prvků, chápeš? Země. Voda. Vzduch. Oheň. Dokonce i… všechno. Známá věc. Všechno je má v sobě namíchaný tak, aby to bylo akorát.“

Po tomto prohlášení zadupal nohama, aby si je trochu zahřál.

„Kdyby bylo možný proměnit olovo na zlato, dělal by to každej,“ dodal.

„Mágové to dokážou,“ odporoval mu seržant Tračník.

„No jó, kouzla, ” zabručel Noby s despektem.

Z kotoučů nažloutlé mlhy vydrkotal velký dvoukolák a vjel pod oblouk. Jeho kola rozstříkla vodu jedné z početných louží, tak charakteristických pro ankh-morporské silnice, a voda zbrotila seržanta Tračníka od hlavy k patě.

„Zasraný trpaslíci,“ ucedil postižený mezi zuby, zatímco vůz pokračoval dál do města. Bylo ale vidět, že se snaží, aby nebručel příliš nahlas.

„Že jich ten vůz ale tlačila pěkná smečka,“ zamyslel se nahlas desátník Nóblhóch. Skřípající dvoukolák se vzdaloval a zanedlouho zmizel v ohybu ulice.

„Asi si vezli všechno to zlato,“ ušklíbl se Tračník.

„Haha. Jo. To bude vono.“

Ta zpráva dorazila i k uším Mikuláše ze Slova a tam se, v jistém smyslu, zastavila, protože si ji poctivě zapsal.

Bylo to jeho zaměstnání. Lady Margolotta Überwaldská mu za jeho zprávy posílala pět tolarů měsíčně. Ovdovělá vévod-kyně z Quirmu mu také posílala pět tolarů. Stejně tak král Verence z Lancre a několik dalších vznešených a vládnoucích hlav z hor Beraní hlavy. Právě tak jako šerif z Al-Kali, i když v jeho případě činil plat půl vozu fíků dvakrát do roka.

Konec konců, přemítal, má se docela dobře. Jediné, co musí udělat, je šikovně napsat jeden dopis, pak ho pečlivě a obráceně překopírovat na kus zimostrázového dřeva, které mu dal pan Rezámek, rytec z ulice Mazaných řemeslníků, a nakonec zaplatit panu Rezámkovi dvacet tolarů za to, aby opatrně odstranil dřevo, na němž nejsou písmena, a udělal deset otisků na archy papíru.

Samozřejmě se to musí provést nejen chytře, ale především promyšleně. Je třeba vynechat tam na různých místech mezery, třeba za slovy „Mému vzácnému klientu…“, jež podle potřeby později doplní. Navzdory poměrně vysokým výrobním nákladům mu stále ještě zůstávalo o něco více než třicet tolarů měsíčně za práci, kterou zvládl během jednoho dne.

Mladý muž, který neměl celkem žádné závazky, mohl v Ankh-Morporku s třiceti nebo čtyřiceti tolary měsíčně docela slušně vyjít. Fíky vždycky prodal, protože ač bylo teoreticky možné živit se jen fíky, každý z vás by si velmi brzo přál, aby to nezkoušel.

Kromě toho se vždycky tady či tam našla nějaká doplňková sumička. Svět dopisů byl pro mnoho obyvatel Ankh-Morporku něco nepatřičného, uzavřená a tajemná papírová krajina, ale i když se objevila nutnost spáchat některé z činů na papíře, jen málokterý z nich našel cestu po praskajících dřevěných schodech kolem cedulky s nápisem „Mikuláš ze Slova: Psané věci“.

Tak například trpaslíci. Přicházeli do města neustále, aby tam hledali práci a obživu. První, co po příchodu do města udělali, bylo, že poslali domů dopis a v něm vypsali, jak dobře si vedou a jak skvěle se jim daří. Tohle byla situace a dokument, jejichž obsah se dal z větší části předvídat, protože i kdyby byl diskutovaný trpaslík v takové nouzi, že by byl přinucen povečeřet vlastní helmu, nebyl by to domů napsal. Proto nakonec Mikuláš vymámil z pana Rezámka se slevou několik tuctů otisků různých obchodních dopisů, mezi nimiž se vždy našel nějaký, který stačilo doplnit na vynechaných místech, aby dokonale vyhovoval požadavkům.

Všude v horách si pyšní trpasličí rodiče dodnes schovávají mezi rodinnými památkami dopisy, které znějí nějak takto:

Vážení [tatínku a maminko!]

Oznamuji vám, že jsem do města dorazil v pořádku a ubytoval jsem se v [čísle 109, v ulici U kotvy a ráhna].Všechno je zatím v pořádku. Sehnal jsem si zaměstnání a pracuju u [pana KolíkaA.S.P., obchodního podnikatele,]a věřím, že už brzo začnu vydělávat obrovské sumy peněz. Mám na paměti všechny vaše a dobré rady, nepiju, nechodím do barů, ani se nemíchám mezi trolly. No tak to už bude skoro všecko, protože už musím jít a těším se na to, až znovu uvidím vás a [Amálii], váš milující syn