Terry Pratchett - Pravda

To celkem fungovalo. Dobrá, možná, že několikrát nezačali právě nejlépe. Jednou si několik hodin myslel, že je knihovnou. Zato teď už měl utkvělou představu, že je kvestorem, a to téměř vyrovnávalo nedůležitý vedlejší efekt, díky němuž trpěl halucinací, že umí létat.

Ano, máte pravdu, samozřejmě že mnoho lidí ve vesmíru trpělo oním nesmyslným přesvědčením, že mohou klidně ignorovat přitažlivost, většinou potom, co pozřeli nějaký místní ekvivalent žabích pilulek. To téměř pravidelně přidělalo nějakou tu práci místním felčarům nebo ohledačům mrtvol a ve městech samozřejmě způsobilo dopravní kolaps dole na ulici.

„Kvestore! Okamžitě, ale opravdu okamžitě nasvištěte ke mně!“ pořvával arcikancléř Vzoromil Výsměšek do megafonu. „Víte, co jsem vám řekl, že vám udělám, když budete létat výš, než jsou hradby!“

Kvestor se lehce snesl na trávník. „Chtěl jste se mnou mluvit, arcikancléři?“

Výsměšek na něj zamával kusem papíru. „Vy mi chcete namluvit, že jsme včera utratili bůhvíkolik peněz u rytců, ano?“ vyštěkl.

Kvestor přeřadil v duchu své myšlenky na to, čemu se říká přibližně normální rychlost. „To že jsem udělal?“

„Ne, vy jste řekl že ‚překračujeme rozpočet‘. To si náhodou vybavuju naprosto přesně.“

Ve zmatené převodovce kvestorovy hlavy se do záběru připojilo několik dalších koleček. „Aha. To ano. Tak tak. Je to tak,“ přikyvoval horlivě. Další stupeň se zachřestěním zapadl na své místo. „Obávám se, že to bylo celé bohatství. Cech rytců nám —“

„Tady nějaký chlápek říká,“ pokračoval Výměšek, s očima upřenýma na arch papíru, „že nám může dodat deset kopií po tisíci slovech a každou z nich za tolar. Není to levné?“

„Já se obávám, hmm, arcikancléři, že tam muselo při rytí dojít k nějaké chybě,“ zavrtěl kvestor hlavou. Hlas se mu konečně podařilo dostat do onoho hladkého a uklidňujícího tónu, který byl pro jednání s Výsměškem nejvhodnější. „Ta suma by mu nestačila ani na pokrytí ceny zimostrázového dřeva.“

„Tady dál píše,“ šusty, šusty, „ve velikosti deseti bodů.“

Kvestor na okamžik ztratil kontrolu. „Tak to bude nějaký hloupý žert, nějaký výsměšek!“

„Cože?“

„Promiňte, arcikancléři. Chtěl jsem říci, že to není možné. I kdyby někdo vůbec dokázal vyrýt písmo v tak drobném provedení, dřevo by se po několika obtazích zbortilo.“

„Vy toho o těchhle věcech najednou nějak moc víte, nezdá se vám?“

„No, můj prastrýc byl rytcem, arcikancléři. Účet za tisk je hlavní položka, jak víte. Myslím, že jsem schopen celkem přesně posoudit, co a jak, a že jsem dokázal udržet požadavky Cechu rytců na velmi solidní—“

„Nezvou vás na jejich každoroční výroční merendu?“

„Tedy, univerzita, jako jeden z hlavních zákazníků, je zvána na jejich oficiální večeři a já, jako určený zástupce, přirozeně považuji za součást svých povinností —“

„Patnáct chodů, slyšel jsem.“

„— a pochopitelně, mám-li na mysli hladký chod našich přátelských vztahů s ostatními cechy a —“

„A to nepočítám ořechy a kávu.“

Kvestor zaváhal. Arcikancléř měl sklony kombinovat dutohlavou hloupost se znepokojivou jasnozřivostí.

„Celý problém je v tom, arcikancléři,“ zkoušel to znovu, „že jsme vždycky byli zásadně proti používání pohyblivých liter k magickým účelům, protože —“

„Ano, jistě, o tom já vím,“ přikyvoval arcikancléř. „Ale jak víte, každý den se objevuje něco nového… formuláře a mapy a tabulky a bůhví co ještě. Vy sám víte nejlépe, že já jsem si vždycky představoval kancelář bez papírů —“

„Ano, arcikancléři, proto je také všechny schováváte do zásuvek a v noci je vyhazujete z okna.“

„Čistý stůl — čistá hlava,“ odpověděl arcikancléř. Pak vstrčil letáček kvestorovi do ruky.

„Co kdybyste tam zaběhl a zjistil, co je na tom pravdy? Možná že je to všechno jen nějaká nafouknutá bublina. Jo, a kvestore, po zemi, prosím, po svých!“

Mikuláše to následujícího dne neodolatelně přitahovalo k boudám a kůlnám za Kbelíkem. Když už v tom nebylo nic jiného, tak alespoň to, že neměl co dělat a nesnášel, když nemohl být nějakým způsobem užitečný.

Jak už bylo mnohokrát řečeno, na světě existují dva druhy lidí. Jsou tady ti, kteří, když před ně postavíte sklenici naplněnou přesně do poloviny vodou, řeknou: Ta sklenice je z poloviny plná. A pak jsou tady ti, kteří řeknou: Ta sklenice je z poloviny prázdná. Jenže svět patří těm, kdo se na takovou sklenici podívají a řeknou: Co je s tou sklenicí? Haló! Pojďte sem. Promiňte, ale tohle má být moje sklenice? To tedy ne! Moje sklenice byla plná! A kromě toho byla taky mnohem větší!

A na druhém konci baru je svět plný těch lidí, kteří svou sklenici rozbili, kterým ji někdo převrátil (obvykle ten, kdo se dovolával větší sklenice), nebo těch, kdo dokonce vůbec žádnou sklenici nemají, protože se mačkali někde vzadu a barman si jich vůbec nevšiml.

Mikuláš patřil k těm bez sklenice. A to bylo dost zvláštní, protože se narodil v rodině, která nejenže měla hodně velkou sklenici, ale ještě si mohla dovolit lidi, kteří postávali všude kolem s láhvemi a dávali pozor, aby nikdy nebyla prázdná.

Byla to dobrovolná bezsklenicovitost a začalo to už v letech, kdy byl Mikuláš ještě dosti mladý.

Mikulášův bratr Ruprecht, protože byl starší, nastoupil do školy Cechu vrahů v Ankh-Morporku, která se všeobecně považovala za nejlepší školu pro děti ze společenské třídy plných sklenic. Mikuláš, jako méně důležitý syn, byl poslán do soukromé internátní školy zvané Mlýnské kameny. Byla to škola tak bezútěšná a spartánská, že si sem mohly dovolit posílat své syny jen ty nejlepší rodiny.

Škola Mlýnské kameny byla velká žulová budova na deštěm nasáklých blatech a jejím účelem bylo udělat z hochů muže. Vžitá praxe předpokládala jisté vetší procento ztrát, a pokud si Mikuláš pamatoval, provozovaly se tam především velmi jednoduché a divoké hry, které se pravidelně odbývaly na zdravém, chladném dešti pod širým nebem. Malí, tlustí, pomalí nebo neoblíbení byli převálcováni, přesně jak to měla matka Příroda původně v úmyslu, ale přirozený výběr působí mnoha způsoby a Mikuláš přišel na to, že má jisté vlohy k přežití. Jeden z dobrých způsobů, jak přežít na hřištích Mlýnských kamenů, byl rychle běhat a křičet co nejhlasitěji a přitom být pokud možno co nejdále od míče. To mu vysloužilo, ať je to jakkoliv podivné, pověst ostrého hocha a ostrost se v Mlýnských kamenech cenila nade vše, i když mimo jiné také proto, že skutečné výkony byly poměrně vzácné. Profesorský sbor v Mlýnských kamenech věřil, že „ostrost“ v dostatečném množství může nahradit méně ceněné vlastnosti, jako byla inteligence, předvídavost nebo pravidelný trénink.

Byl opravdu ostrý ve všem, co se týkalo slov. To se ovšem v Mlýnských kamenech nepovažovalo za nic pozoruhodného, dokonce ani žádoucího, protože většina Mikulášových spolužáků počítala s tím, že nebude pero potřebovat k úkonům těž-ším, než je zhotovení vlastního podpisu (a většina z nich se během dvou tří let skutečně podepisovat naučila). To mu však poskytovalo možnost číst si celá dlouhá rána cokoliv, co se mu právě zalíbilo, zatímco všude kolem něj se rozložití útočníci a rvavá křídla, z nichž jednoho dne budou přinejmenším první ministři jejich zemí, učili uchopit do ruky brk tak, aby ho nezlomili.