Terry Pratchett - Pravda

Při dalším úderu mu zachřestily zuby.

Mikuláš se pokusil zaostřit pohled.

Místnost byla plná trpaslíků, kteří se hemžili kolem dlouhých pracovních stolů. Na vzdálenějším konci místnosti se jich celá skupina tlačila kolem něčeho, co vypadalo jako složitý tkalcovský stav.

Jeho rameno se pohnulo a domem znovu otřáslo zadunění.

Mikuláš si opatrně ohmatával čelo. „Co se stalo?“

Nejbližší trpaslík se na něj podíval a s naléhavým výrazem strčil loktem do svého kolegy. Ten zase strčil loktem do svého souseda, a tak strkání loktem rychle oběhlo celou místnost, která se vzápětí naplnila opatrným tichem. Na Mikuláše vrhalo tvrdé pohledy přinejmenším tucet zasmušilých trpaslíků.

Nikdo se nedokáže dívat tvrději než trpaslík. Možná je to tím, že je mezi tradiční ocelovou helmicí a plnovousem vidět jen opravdu malý kousek obličeje. Trpasličí výrazy jsou díky tomu mnohem koncentrovanější.

„Ehm,“ pokračoval. „Nazdar.“

První rozmrzl jeden z trpaslíků u velkého stroje.

„Tak zpátky do práce, mládenci,“ zvolal, přešel k Mikuláši a upřel mu pohled přímo do rozkroku.

„Jste v pořádku, vaše lordstvo?“ zeptal se.

Mikuláš zamrkal. „Ehm… co se stalo?“ řekl. „Já… pamatuji si, že jsem zahlédl káru a pak mě něco udeřilo…“

„Ona nám ujela,“ vskočil mu do řeči trpaslík. „A pak z ní vypadl i náklad. Omlouvám se.“

„Co se stalo panu Kolíkovi?“

Trpaslík naklonil hlavu ke straně. „Myslíte toho hubeného muže s uzenkami?“

„Ano. Stalo se mu něco?“

„Myslím, že nestalo,“ odpověděl trpaslík poněkud zdráhavě. „Vím, že prodal mladému Hromsekerovi uzenku v rohlíku.“

Mikuláš se nad tím na okamžik zamyslel. Na neopatrného nováčka číhal v Ankh-Morporku bezpočet pastí.

„Dobrá, a stalo se něco panu Hromsekerovi?“

„Asi ano. Právě před chviličkou na nás křičel pode dveřmi, že už se cítí mnohem lépe, ale že prozatím přece jen raději zůstane tam, kde právě je,“ odpověděl trpaslík. Sáhl pod regál a s vážným výrazem podal Mikulášovi obdélník zabalený v umaštěném papíře.

„To je vaše, myslím.“

Mikuláš vybalil dřevěnou destičku. Přesně uprostřed, kde ji přejelo kolo ujíždějící káry, byla prasklá a otisk písma byl beznadějně rozmazaný. Smutně si povzdechl.

„Promiňte,“ ozval se trpaslík, „ale k čemu to mělo být dobré?“

„Je to dřevěná deska připravená pro rytce,“ odpověděl mu Mikuláš. Zapřemýšlel, jak by mohl vysvětlit tuhle věcičku trpaslíkovi, který byl ve městě nováčkem. „Víte, o čem mluvím? Rytí? Je to… jistý, skoro magický způsob, jak získat větší množství kopií psaného písma. Bohužel, teď budu muset jít a vyrobit novou předlohu.“

Trpaslík na něj vrhl podivný pohled, pak mu vzal destičku z ruky a dlouho ji obracel v prstech.

„Víte,“ snažil se dál Mikuláš, „rytec odřeže všechny ty kousky, které —“

„Máte pořád ještě originál?“ zeptal se trpaslík.

„Prosím?“

„Originál,“ opakoval trpělivě trpaslík.

„Ale jistě,“ sáhl Mikuláš do kapsy kabátu a vytáhl dopis.

„Mohl bych si ho na okamžik půjčit?“

„Proč ne, ale budu ho potřebovat, abych podle něj —“

Trpaslík dopis chvilku pozorně prohlížel, pak se obrátil a udeřil nejbližšího trpaslíka do helmy. Ozvalo se zvučné dzinn!

„Deset bodů s dvoubodovým prokladem,“ řekl a podal mu papír. Udeřený trpaslík přikývl a jeho ruce začaly poletovat nad šikmo ležící policí plnou malých přihrádek, z nichž vytahoval nějaké drobné předměty.

„Měl bych se vrátit domů, abych —“ začal Mikuláš.

„Bude to trvat jen chvilku,“ řekl trpaslík, který tady byl, jak se zdálo, náčelníkem. „Jen pojďte tudy, prosím, ano? Tohle by mohlo člověka, jako jste vy, který pracuje s písmem, zajímat.“

Mikuláš ho následoval kolem řady zaměstnaných trpaslíků k mohutnému stroji, který duněl v pravidelných intervalech.

„Aha. To je rytecký obtahovací lis,“ řekl bez zájmu, když se přiblížil.

GUNILLA DOBROHOR and Co.

uctivě žádají o zadávání zakázek pro svou novou

KOVÁRNU na SLOVA,

která nabízí výrobu mnohočetných otisků způsobem, jaký zatím nebyl nikde použit!

Přijatelné ceny.

Dům U kbelíku, Třpytná ulice, z ulice u Mlasového dolu Ankh-Morpork

„Tenhle je trochu jiný,“ upozornil ho trpaslík. „My… my jsme ho poněkud upravili.“ Ze stohu vedle lisu vzal velký arch papíru a podal ho Mikulášovi, který četl:

„Co si o tom myslíte?“ zeptal se trpaslík rozpačitě.

„Vy jste Gunilla Dobrohor?“

„Ano. Co si o tom myslíte?“

„Nó-ó… máte hezké a pravidelné litery, to musím říci,“ přikývl Mikuláš. „Ale pořád nechápu, co je na tom nového. A tady máte chybu ve slově Melasového, chybí vám tam e. Budete to muset celé vyřezat znovu, jestli nechcete, aby se vám lidé smáli.“

„Ukažte?“ řekl Dobrohor. Pak strčil do jednoho ze svých kolegů.

„Dej mi třícicerovou mínusku e, Caslone [1] Pozn. překl.: Vězte, že tady pan Pratchett dal svým tiskařským šotkům křestní jména odvozená od jmen známých tiskových písem. Ta ovšem byla v historii většinou naopak pojmenována po svých tvůrcích. , ano? Díky.“

Dobrohor vzal do ruky klíč a nástroj vzdáleně podobný ševcovskému sídlu, vylezl na rám lisu, naklonil se dovnitř a chvilku něco kutil v šeru uvnitř stroje.

„Musíte mít ale skutečně skvělé rytce, když dokážou vyřezat písmo tak pravidelné a rovné,“ promlouval zatím Mikuláš k jeho zádům. Teď skoro litoval, že trpaslíka na chybu upozornil. On by si jí pravděpodobně stejně málokdo všiml. Lidé v Ankh-Morporku považovali přesný přepis slov za něco, co je vlastně jakási nástavba navíc. Brali ho stejně jako interpunkci, je jedno, jak a kam to napíšete, hlavně, že to tam je.

Trpaslík ukončil svou tajuplnou činnost, ať už to bylo cokoliv, poklepal polštářkem natřeným barvou na něco ve stroji a slezl na zem.

„Víte… ono na tom přesném přepisu — dummp — ani tak moc nezáleží,“ řekl Mikuláš.

Dobrohor znovu otevřel lis a podal mu beze slova vlhký arch papíru.

Mikuláš si ho přečetl.

Chybějící „e“ bylo na svém místě.

„Jak jste-?“ začal.

„Tohle je… jistý, skoro magický způsob, jak rychle získat větší množství kopií nějakého textu,“ sdělil mu Dobrohor. U lokte se mu zjevil další trpaslík a v rukou držel větší kovový obdélník. Rám byl plný droboučkých kovových písmenek, která byla zrcadlově obrácena. Dobrohor vzal obdélník do rukou a obdařil Mikuláše širokým úsměvem.

„Chtěl byste v tom udělat nějaké opravy, než to začneme tisknout? Stačí říct. Budou vám stačit dva tři tucty?“

„Páni…“ vydechl Mikuláš. „Tak tohle je tisk, nebo se mýlím?“

Dům U kbelíku byla svým způsobem taverna. Ne že by se tam obchod nějak zvlášť hýbal. Co se týče obchodu, pokud nechceme říci přímo, že to byla ulice slepá, rozhodně měla alespoň tmavošedý zákal. Málokterý obchod se k ní mohl postavit čelem, protože ulička i celá okolní oblast se skládaly prakticky jen ze zadních dvorků a napůl opuštěných skladišť. Nikdy nikdo nezjistil, proč se ulici říká právě Třpytná. Nic zářivého na ní nebylo. Ani zdaleka.