Terry Pratchett: Pravda

Kromě toho nazvat Kbelík tavernou nebylo rozhodnutí, jež by ho odsoudilo k zápisu do knihy Velkých obchodních rozhodnutí století. Jejím majitelem byl pan Gouda, hubený a vyschlý človíček, který se usmál, jen když slyšel o nějaké opravdu děsivé vraždě. Už tradičně čepoval malé míry, a aby to hostům vynahradil, zaokrouhloval všechny ceny nahoru a vracel jen to, čeho se návštěvníci dožadovali. Stalo se však, že jeho tavernu si zvolila Městská hlídka jako neúřední policejní hospodu, protože policisté musí pít na místech, kam nikdo jiný nechodí a kde si nemusí připomínat, že jsou policisté.

To byla v jistém směru výhoda. Dokonce ani úředně licen-covaní zloději se teď Kbelík neodvážili vyloupit. Policisté viděli neradi, když je někdo rušil v pití. To pak bývali velmi nevrlí. Na druhé straně pan Gouda v životě neviděl větší spolek malých kriminálníčků, než byli ti, kteří nosili uniformu hlídky. Už během prvního měsíce, od chvíle, co se k němu hlídka nastěhovala, se na jeho pultě objevilo mnohem víc padělaných peněz a podivných mincí cizích měn než předtím za deset let. Z toho na člověka vážně padala deprese. Jenže popisy některých vražd byly na druhou stranu zase velmi zábavné.

Část peněz na živobytí získával pan Gouda z pronájmu shluku kůlen a sklepů, které přisedaly k taverně v zadní části. Kdysi je krátkou dobu obýval jistý nadšený člověk, který pevně věřil, že jediná věc, již svět skutečně, ale skutečně potřebuje, je nehořlavý terč na šipky.

Teď však se před Kbelíkem shromáždil dav a četl si jeden z oněch plakátů s drobnou chybou, které Dobrohor přitloukl na vrata. Dobrohor následoval Mikuláše, strhl starou vývěsku a na její místo přibil opravenou verzi.

„Ještě jednou se omlouvám za vaši hlavu. Zdá se, že jsme se vám tam tak trochu otiskli. Takže tohle je pozornost podniku.“

Mikuláš se odplížil domů a snažil se držet ve stínech pro případ, že by potkal pana Rezámka. Pak ale poskládal tištěné verze svého dopisu do obálek a odnesl je ke Středové bráně, kde je rozdal příslušným poslům. Uvědomil si při tom, že se mu to tentokrát podařilo o několik dní dříve, než počítal.

Poslové na něj vrhali velmi podivné pohledy.

Vrátil se do svého bytu a podíval se na svůj odraz v zrcadle nad umývadlem. Větší část čela mu zabíralo velké písmeno R, které hrálo všemi barvami dokonalé podlitiny.

Omotal si hlavu obvazem.

A to mu pořád ještě zbývalo osmnáct dalších kopií. Najednou ho něco napadlo, a přestože se cítil poněkud troufale, prohlédl si svůj speciální zápisník a vyhledal v něm jména s adresami osmnácti prominentních obyvatel města, kteří by si to pravděpodobně mohli dovolit. Pak ke každé kopii napsal krátký vysvětlující dopis a nabídl tuhle „pravidelnou službu za…“, pak delší dobu přemýšlel a vepsal pečlivě číslici „…částku 5 tol.“ a kopie s dopisy vložil do osmnácti obálek. Samozřejmě, mohl požádat pana Rezámka, aby mu i on udělal další kopie, ale to se mu prostě nezdálo v pořádku. Zeptat se starého pána potom, co strávil celý den namáhavým rytím komplikovaných předloh, zda by mu nevyryl ještě jednu předlohu pro zhotovení dalších kopií, Mikulášovi připadalo neuctivé. Na druhé straně ke kouskům kovu a nějakému stroji nebylo třeba chovat žádnou úctu. Stroje nebyly živé.

A tohle byla přesně ta věc, kvůli níž už brzo začnou potíže. A jisté bylo, že nějaké potíže začnou. Když vysvětloval trpaslíkům, kolik potíží bude, zdálo se, že je jim to zcela lhostejné.

Kočár dorazil k velkému domu ve městě. Otevřely se nějaké dveře a pak se zase zavřely. Vzápětí někdo zaklepal na další dveře. Ty se také otevřely. A zavřely. Kočár se rozjel.

Jeden z pokojů v přízemí byl ověšen těžkými závěsy a záclonami, takže ven pronikal jen ten nejmenší náznak světla. Ze zvuků pronikalo ven sotva rozeznatelné mumlání rozhovoru, ale i ten okamžitě umlkl. Pak někdo převrhl židli a vykřiklo několik hlasů současně.

„To je on!“

„Ne, je to jen nějaký trik… že?“

„Ať jsem prokletý!“

„Jestli je to on, budeme prokletí všichni!“

Rozruch utichl. A pak začal někdo mluvit velmi chladným a odměřeným hlasem.

„Dobrá. V pořádku. Odveďte ho, gentlemani. Dohlédněte, aby měl ve sklepě pohodlí.“

Ozvaly se kroky. Dveře se otevřely a zavřely.

Ozval se jakýsi hádavý hlas: „Mohli bychom jednoduše nahradit —“

„Ne, to bychom tedy nemohli. Pokud věci chápu, je náš host naštěstí mužem s výjimečně nízkou úrovní inteligence.“ V hlase prvního mluvčího bylo něco, co se mu nedalo upřít. Mluvil, jako kdyby odmítnutí nebo nesouhlas byly nejen nemyslitelné, ale přímo nemožné. Byl zvyklý hovořit ve společnosti těch, kdo poslouchají.

„Ale on vypadá přesně tak jako ho—“ „Jistě. Překvapující, že? Nesmíme však věci zbytečně komplikovat. Jsme ochránci lží, pánové. My jsme všechno, co stojí mezi městem a zapomněním, a proto musíme tuhle šanci opravdu využít! Možná, že je Vetinari ochoten připustit, aby se lidé stali v největším lidském městě menšinou, ale řekněme si to upřímně, kdyby padl rukou nájemného vraha, bylo by to poněkud… hm… nešťastné. Jeho smrt by způsobila bouřlivý zmatek a něco takového se jen velmi špatně ovládá. Všichni víme, že existuje celá řada lidí, kteří by se o jeho smrt výjimečně zajímali. Ne. Existuje ještě třetí cesta. Nenápadné sklouznutí z jednoho stavu do druhého.“

„A co se stane našemu novému příteli?“ „Hm, je známo, že naši zaměstnavatelé jsou lidé vládnoucí neobyčejnými možnostmi a prostředky, pánové. Jsem si jistý, že si dokáží poradit s mužem, jemuž už nesedí jeho vlastní tvář, co myslíte?“ Místností zazněl smích.

Na Neviditelné univerzitě se věci mírně zadrhly. Mágové bloudili z budovy do budovy a zvedali obličeje a pohledy k nebi.

Potíž, samozřejmě, byla v žábách. Ne v dešti žab, který už teď ve městě nebýval tak běžný, ale ve speciálních, exotických žabkách stromových, původem z neprostupných džunglí Klače. Byla to malá, pestře zbarvená a šťastná stvoření, která vylučovala jedny z nejošklivějších jedů na světě. To byl také důvod k tomu, aby byl dozor nad teráriem, v němž si šťastně žily, svěřen studentům prvního ročníku, což vycházelo z neochvějné logiky starších mágů, že pokud by se někomu ze studentů přihodilo něco nepříjemného, nepřišlo by nazmar zbytečně mnoho vzdělání.

Čas od času byla z terária vyjmuta některá vybraná žabka, vložena do malé sklenice, kde se z ní na poměrně krátký okamžik stala skutečně jedna z nejšťastnějších žabek na světě, pak usnula a vzbudila se až v té velké, husté a krásné džungli vysoko na nebesích.

A tak univerzita získala aktivní ingredienci, která se zapracovala do pilulek a těmi se nakrmil kvestor, který si tak zachoval příčetnost, Tedy, přesněji řečeno, zdánlivou příčetnost, protože na staré NÚ nebylo nic tak docela jednoduché. Ve skutečnosti byl nevyléčitelně šílený a více méně neustále podléhal různým druhům halucinací. Naštěstí jeho mágští kolegové došli díky vzácně propracovanému systému vedlejšího myšlení k závěru, že celá tahle záležitost se dá velmi snadno vyřešit a jednou provždy zlikvidovat, pokud se jim podaří objevit recept na takové pilule, po nichž by kvestor upadl do halucinačního stavu, v němž by propadl stihomamu, ž e je dokonale příčetný[2] Pozn. autora: To je zcela běžná halucinace, kterou trpí většina lidí..