Terry Pratchett - Pravda

Po třiceti vteřinách rozhovoru se Gunilla vrátil a postavil se proti Patricijovi, čelem proti čelu, palce za opaskem.

„Nazývám věci jejich pravým jménem. Mluvím, jak mi zobák narostl,“ prohlásil. „Dělal jsem to vždycky a budu to dělat i dál —“

„A jak nazýváte to, co mají vaše sošky na zahradách lidí — rýč?“ podíval se na něj s upřímnou zvědavostí lord Vetinari.

„Co? My nikdy nepoužíváme rýče!“ odpověděl zachmuřeně trpaslík. „Rýče používají farmáři a zahradníci. Ale lopatě říkám lopata.“

„Ano, já si hned myslel, že to bude něco takového,“ přikývl lord Vetinari.

„Tuhle mladý Mikuláš říká, že jste bezohledný despota, který nenávidí tisk. Ale já říkám, že jste poctivý muž, který by jistě nechtěl klást překážky počestnému trpaslíkovi, který si chce vydělat na prosté živobytí, nemám pravdu?“

A úsměv lorda Vetinariho znovu zůstal na svém místě.

„Pane ze Slova, na slovíčko, prosím…“

Patricij položil Mikulášovi přátelsky paži kolem ramen a jemně ho odváděl od čekajících trpaslíků.

„Já jen řekl, že někteří lidé o vás říkají, že —“ začal Mikuláš.

„Ale no tak, pane,“ přerušil ho Patricij a mávnutím ruky naznačil, že nemíní o takové hlouposti mluvit. „Myslím, že se proti všem zkušenostem cítím ochoten dát se přesvědčit, že tady máme jistý malý podnik, který by mohl fungovat, aniž by zaplnil ulice mého města nevhodným okultním svinstvem. Je sice poněkud obtížné představit si něco takového v Ankh-Morporku, ale jsem ochoten připustit, že i něco takového je možné. Prostě a jednoduše nastala situace, kdy cítím, že otázku ‚tisku‘ bychom měli znovu pečlivě uvážit.“

„Vážně?“

„Jistě. Jsem silně nakloněn povolit vašim přátelům, aby v té své pošetilosti pokračovali.“

„Ehm, oni nejsou tak docela mí—“ začal Mikuláš.

„Jistě, já vím. Rád bych dodal, že pokud by došlo k nějakým potížím, které by hrozily eskalací, budu vás činit osobně zodpovědným.“

„Mě? Ale já—“

„Hm. Máte dojem, že je to ode mě nefér? Co takhle bezohledně despotické, hm?“

„No, tedy, jaksi, totiž —“

„Kromě jiného, trpaslíci ve městě představují velmi tvrdé pracující a cennou etnickou skupinu,“ pokračoval Patricij. „Všeobecně řečeno, jedná se mi o to, abychom se teď, když je v Überwaldu situace nejistá a navíc je tady ten problém s Muntabem, vyhnuli všem malým a zbytečným obtížím a nepříjemnostem.“

„Kde je Muntab?“ zeptal se Mikuláš.

„To je ono. Ostatně, jak se má lord ze Slova? Víte, občas si říkám, že byste mu měl psát častěji.“

Mikuláš mlčel.

Vždycky je to smutná věc, když se rodiny takhle rozhádají a napůl rozpadnou,“ pokračoval Vetinari. „Na světě je příliš mnoho zlé krve a lidí, kteří si tvrdohlavě a zbytečně pěstují své pocity ublíženosti a uražené pýchy,“ Přátelsky klepl Mikuláše po rameni. „Jsem si jistý, že dohlédnete na to, že se tenhle tiskařský podnik bude držet v říšských hranicích víry, pravdy a poctivosti. Vyjádřil jsem se dost jasně?“

„Ale já nemám ani nejmenší kontrolu nad tím, co—“

„Hmmm?“

„Ano lorde Vetinari,“ řekl Mikuláš.

„To je ono. Výborně!“ Patricij se narovnal, obrátil a vyslal k trpaslíkům zářivý úsměv.

„Výborně,“ opakoval. „Poslyšte, to jsou ale věci! Spousta malých písmenek a pospojovaná jedno k druhému! Možná že je to nápad, jehož čas právě nadešel. Možná že pro vás budu mít občas sám nějakou tu prácičku.“

Mikuláš za Patricijovými zády na Gunillu zuřivě mával.

„Na vládní zakázky účtujeme zvláštní sazby,“ zabručel trpaslík.

„Oh, ale mě ani nenapadlo, že bych měl platit méně než ostatní zákazníci,“ naklonil Patricij hlavu ke straně.

„Já neřekl, že vám budu účtovat míň než —“

„Dobrá, jsme všichni neobyčejně šťastní, že jste nás poctil svou návštěvou, vaše lordstvo,“ přerušil jeho slova Mikuláš a jemně manévroval Patricije ke dveřím. „Všichni se budeme těšit na vaše zakázky.“

„Jste si opravdu naprosto jistý, že na tomhle podniku nemá pan Kolík žádný podíl?“

„Vím, že si tady objednal tisk nějakých věcí, ale to je všechno,“ odpověděl mu Mikuláš.

„Neuvěřitelné. Neuvěřitelné!“ brumlal Patricij, když nastupoval do kočáru. „Doufám, že není nemocný.“

Z protější střechy pozorovaly odjezd jeho kočáru dvě postavy.

Jedna z nich řekla velmi tiše: „—ně!“

„Ta druhá se zeptala: „Tak co si o tom myslíte, pane Tulipáne?“

„A tohle je muž, který vládne městu?“

„Jo.“

„A kde teda má ty svý -aný bodygárdy?“

„Kdybysme ho chtěli teď a tady sejmout my, jak by mu byli platní tělesní strážci?“

„Jako -aná čokoládová konvice na čaj, pane Zichrhajc.“

„No vidíte, to je ono.“

„Ale vždyť jsem ho mohl trefit přímo odsud, třeba -anou cihlou!“

„Pokud tomu rozumím, tak je tady celá řada organizací, které mají na takové věci svůj Názor. Lidi mi tvrdí, že tahle díra jen vzkvétá. Chlápek, kterej je momentálně nahoře, má spoustu přátel, zvlášť když všechno hladce funguje. Obávám se, že by vám cihly brzo došly.“

Pan Tulipán se znovu podíval za vzdalujícím se kočárem. „A podle toho, co jsem slyšel já, tak většinou dělá -aný houbeles!” postěžoval si.

„Jo,“ přisvědčil pan Zichrhajc, „to, když se má dělat dobře, tak je to v politice jedna z nejtěžších věcí.“

Pan Tulipán a pan Zichrhajc přinesli do společného partnerství každý něco jiného a mezi věci, které s sebou přinesl pan Zichrhajc, patřila mimo jiné orientace ve věcech politických. To pan Tulipán respektoval, i když on tomu nerozuměl. Spokojil se se zamumláním „bylo by -aně jednodušší ho jednoduše oddělat“.

„Hm, se -aně snadno říká,“ prohlásil pan Zichrhajc. „Podívejte, a dejte pryč ten kvak, ano? Vždyť to je zboží pro trolly! Je to horší než břidlák. Kromě toho jsem slyšel, že to nastavujou mletým sklem.“

„Je to chemická sloučenina,“ odpověděl pan Tulipán své-hlavě.

Pan Zichrhajc si povzdechl. „To to mám zkoušet znovu?“ zabručel. „Tak poslouchejte dobře. Každá droga je chemikálie, ale, a prosím, tuhle část pozorně vyposlechněte, ne každá chemikálie je droga! Vzpomínáte na ty potíže, co jste měl s tím uhličitanem vápenatým? Co jste za něj tomu chlápkovi zaplatil pět tolarů?“

„Dyž se po tom cejtim skvěle,“ huhlal pan Tulipán.

„Po vápenci?“ zavrtěl smutně hlavou pan Zichrhajc. „Dokonce i pro vás je… Už jste si do nosu nacpal tolik mleté křídy, že kdyby vám teď někdo usekl hlavu, mohl by vaším krkem pravděpodobně psát na tabuli.“

To byla ta hlavní potíž s panem Tulipánem, pomyslel si, když slézali ze střechy na zem. Nepramenila z toho, že by měl drogové návyky, ale z toho, že chtěl mít drogové návyky. Co měl, byl hloupý návyk, který ho ovládl, kdykoliv narazil na někoho, kdo prodával něco v malých sáčcích. Výsledkem toho bylo, že pan Tulipán už hledal svůj ráj v soli, mouce, kyselině citrónové i buchtách v prášku. Na ulici, kde nenápadní lidé prodávali kvak, břidlák, kroupy, vytržení, skunk, prak, zunk, dvojitý zunk, poletuchu, duňák a marcipán, pan Tulipán s neo-mylnou jistotou přistoupil k muži, který doprodával zbytky koření karí s prošlou záruční lhůtou, a nakoupil si zásobu za cenu odpovídající částce šest set tolarů za čtyřicet deka. Bylo to tak… trapné.