Terry Pratchett - Pravda

„To ty jeho zuby,“ řekl Vetinari odměřeně. Pes Hafal se obrátil na břicho a upřel na velekněze jedno zlé oko.

„Na psa jeho věku si vede velmi dobře,“ prohlásil Hugolín v zoufalém pokusu zachytit se na naklánějící se ploše. „Kolik už mu to bude?“

„Šestnáct,“ odpověděl Patricij. „To je na psí roky přes stovku.“

Hafal se pracně vyškrabal do sedu a zavrčel, přičemž kolem sebe rozšířil vlnu rozličných intenzivních zápachů, jejichž původ byl v jeho košíku.

„Vypadá velmi zdravé,“ vypravil ze sebe Hugolín a současně se pokoušel nedýchat. „Tedy na svůj věk. Předpokládám, že na ten zápach si člověk zvykne.“

„Na jaký zápach?“ pozvedl lord Vetinari obočí.

„Cože? Aha. Samozřejmě.“

Kočár lorda Vetinariho drkotal hustým deštěm po nepravidelném dláždění směrem ke Třpytné ulici a jeho cestujícího by bylo jistě dost překvapilo, kdyby věděl, že ve sklepě nedaleko od něj je ke stěně připoután muž, který jako by mu z oka vypadl.

Byl připoután na dost dlouhém řetězu, který mu umožňoval dosáhnout ke stolu, k židli za stolem, k provizornímu lůžku a k otvoru v podlaze.

Momentálně seděl u stolu. Proti němu seděl pan Zichrhajc. Pan Tulipán se výhružně opíral o stěnu opodál. Každé alespoň trochu sečtělé osobě by bylo jasné, že se tady hraje prastará hra na „hodného“ a „zlého“ policajta, až na tu podivnou skutečnost, že tady nebyli žádní policajti. Na druhé straně tady ovšem bylo nevyčerpatelné množství pana Tulipána.

„Tak… Karle,“ říkal právě pan Zichrhajc, „co nám k tomu řekneš?“

„Není to přece nic ilegálního, že ne?“ odpověděl muž oslovený jako Karel.

Pan Zichrhajc rozhodil ruce. „A co je legalita, Karle? Jen slova na papíře! Ale ty přece nebudeš dělat nic špatného!“

Karel nejistě přisvědčil. „Jenže deset tisíc tolarů mi zase připadá jako strašně moc peněz za to, že člověk udělá něco dobrého,“ řekl. „Rozhodně moc za to, že řekne několik slov.“

„Tuhle pan Tulipán jednou dostal ještě mnohem víc peněz za to, že řekl jen několik slov, Karle,“ konejšil ho pan Zichr-hajc.

„Bodejť. Sem řek ‚navalte sem všechny ty -aný prachy, nebo to ta holka schytá‘,“ usmál se při té vzpomínce pan Tulipán.

„A to bylo správné?“ řekl Karel a pan Zichrhajc nabyl dojmu, že jejich vězeň nějak nezvykle touží po smrti.

„V téhle situaci to bylo absolutně správné,“ přisvědčil.

„Jistě, ale lidé takhle velké peníze obvykle nevydělávají,“ oponoval mu sebevražedný Karel. Jeho oči neustále odbíhaly k obrovské hmotě pana Tulipána, který v jedné ruce držel papírový sáček a v druhé polévkovou lžíci. Tou si střídavě cpal jemný bílý prášek do nosu a úst a Karel by byl přísahal, že občas i do ucha.

„Podívej, ty jsi zvláštní člověk, Karle,“ řekl pan Zichrhajc. „Potom ovšem budeš muset zůstat delší čas někde z dohledu.“

„To jo,“ ozval se pan Tulipán z mračna bílého prášku. Vzduchem se najednou rozšířil silný zápach kuliček proti molům.

„Dobrá, ale proč jste mě potom museli unášet? V jednom okamžiku zamykám na noc a v následujícím — prásk! A taky jste mě připoutali na řetěz.“

Pan Zichrhajc se rozhodl, že změní taktiku. Karel se přel příliš mnoho na člověka, v jehož blízkosti se pohyboval pan Tulipán, a zvláště byl-li to pan Tulipán, který už se prošňupal polovinou sáčku drcených kuliček proti molům. Vrhl na Karla široký úsměv.

„Je zbytečné šťourat se v tom, co už se stalo, příteli,“ řekl. „To je prostě kšeft. Chceme od tebe jen pár dní tvého času a pak budeš bohatý — a co je na tom opravdu důležité — zbude ti celý život, aby sis to mohl užívat;“

Jak se ukazovalo, byl Karel opravdu velmi hloupý.

„Ale jak můžete vědět, že o tom nikomu neřeknu?“ naléhal.

Pan Zichrhajc si povzdechl. „My ti věříme, Karle.“

Ten muž vedl v Pseudopolisu obchod s oděvy. Malí obchodníčci musí být chytří, nebo ne? Obvykle byli ostří jako břitvy, když přišlo na to, udělat to přesně správné množství nesprávných věcí. Takže fyziognomie v tom nehraje žádnou roli, pomyslel si pan Tulipán. Tohohle muže by si lidé spletli s Patricijem i na jasném denním světle, ale zatímco lord Vetinari by už dávno odhadl a představil si všechny ty ošklivé cestičky, kterými se pravděpodobně bude budoucnost ubírat, Karel očividně pořád ještě nepochyboval o tom, že z celého dobrodružství vyvázne živý. Dokonce snad uvažoval i o tom, že se mu podaří pana Zichrhajce nějak oklamat. Vždyť on se pokoušel být mazaný! Seděl jen několik kroků od pana Tulipána, muže, který se pokoušel nasát ještě větší množství drceného repelentu, a pokoušel se být lstivý. Jeden by toho chlapa skoro obdivoval.

„Do pátku musím být nazpět,“ řekl Karel. „Doufám, že do pátku bude po všem, že?“

Kůlna, kterou si teď pronajali trpaslíci, už byla během své požehnané existence kovárnou i prádelnou a celou řadou dalších podniků a dílen a naposled byla používána jako továrna na výrobu houpacích koní. Její majitel si myslel, že teď kápl na to pravé, a netušil, že chybí jediný den do okamžiku, kdy jeho podnik zkrachuje. Jednu stěnu až k plechové střeše zakrývali houpací koně v různých stadiích dokončení, které se panu Goudovi nepodařilo prodat na úhradu nezaplaceného nájemného. Byla tu police plechovek zasychající barvy. Štětce už ve svých sklenicích dávno zatvrdly.

Střed místnosti zabíral lis, kolem nějž pracovalo několik trpaslíků. Mikuláš viděl různé lisy, nebo spíš presy, jak jim říkali ti lidé, kteří na nich pracovali. Tenhle se podobá živé bytosti, pomyslel si. Trpaslíci věnovali stejný čas úpravám svého presu jako práci na něm. Objevily se nějaké válečky navíc, do práce se zapojily nekonečné pásy, které unášely ar-chy papíru. Pres den ode dne rostl.

Dobrohor pracoval před několika šikmo skloněnými dřevěnými zásobníky, z nichž každý byl rozdělen na mnoho různě velkých přihrádek. Mikuláš pozoroval, jak trpaslíkovy ruce poletují sem a tam nad malými přihrádkami plnými kovových liter.

„Proč jsou tady ty přihrádky největší?“

„Protože jsou v nich litery, které používáme nejčastěji.“

„A proto jsou taky ve středu té krabice?“

„Správně. Jak vidíte, je tam ‚t‘ a ‚r‘, ‚m‘, ‚n‘ a několik dalších…“

„Poslyšte, člověk by čekal, že ve středu bude ‚A‘.“

„Vidíte a my tam máme ‚u‘ a ‚i‘.“

„Ale tady například vidím, že máte víc ‚n‘ než ‚u‘, a ‚u‘ je přitom samohláska.“

„Jenže lidé používají mnohem více ‚n‘, než se zdá.“

Na druhé straně místnosti tančily Caslonovy špalíkovité prsty nad jinou schránkou s písmem, neboli kasou, [3] Pozn. překl.: Česky se jí říká písmovka. Jak víte, existují takzvané řemeslnické slangy a typografická výroba nebyla výjimkou. Většina lidí od fochu ještě dlouho používala původní trpasličí názvy jako „háček“ místo „sázítko“, „kasa“ místo „písmovka“, „regál“ místo „pracovní pult“, „pres“ místo „lis“, „šifle“ místo „loďka“ atd. Uvádím to spíše proto, aby technickým pasážím rozuměli i laici. jak jí trpaslíci říkali.