Terry Pratchett - Pravda

„Člověk by skoro mohl číst to, na čem pracuje —“ začal Mikuláš.

Dobrohor zvedl hlavu. Oči se mu na okamžik zúžily. „Vydělejte… si… snadno… peníze… ve… svém… volném… čase…‘“ řekl. „To vypadá, jako když se pan Kolík vrátil.“

Mikuláš se znovu zadíval na rám dělený malými přihrádkami plnými kovových písmenek. Psací brk potenciálně obsahoval všechno, co jste jím napsali. To chápal. Ale bylo to tak čistě teoretickým, tedy bezpečným, způsobem… Tyhle malé šedé kovové hranolky však vypadaly výhružně. Chápal, proč lidem dělaly starosti. Jen nás seřaď tím správným způsobem, jako by říkaly, a bude z nás, cokoliv si budeš přát. Napíšeme cokoliv. Rozhodně umíme zapsat hodně nepříjemností.

Zákaz rozebíratelného písma nebyl oficiální. Mikuláš však věděl, že rytcům se tenhle nápad moc nelíbí, protože co se jich týkalo, běžel svět tak, jak běžet měl, respektive jak jim to vyhovovalo, děkujeme pěkně. Říkalo se, že tenhle vynález neměl rád ani lord Vetinari, protože podle něj příliš mnoho slov lidi rozrušuje a připravuje o klid. A neměli jej rádi ani mágové a knězi, protože slova jsou důležitá.

Vyrytá stránka byla vyrytá stránka, byla celá a originální, jenže když jste vzali hrst kovových liter, z nichž bylo předtím vysazeno slovo Boží, a pak jste je použili k vysázení Kuchařské knihy, co všechno to mohlo způsobit svaté moudrosti? A když už se o tom mluví, jak to ovlivní kvalitu buchet? A co takhle, když se vysadí kniha zaklínadel a pak se stejné litery použijí k výrobě navigační příručky? No, plavba podle takové knihy by pak mohla skončit kdekoliv.

Přesně v tom okamžiku, protože historie má ráda pořádek, zaslechl, jak venku před dílnou zastavuje povoz. Vzápětí vstoupil dovnitř lord Vetinari, opřel se o svou hůlku a s nezastíraným, nicméně jen vlažným zájmem se rozhlížel kolem sebe.

„Ale… lord ze Slova,“ řekl překvapené. „Netušil jsem, že máte s tímhle podnikem něco společného…“

Mikuláš rychle vykročil k nejvyššímu vládci města a cítil, jak rudne. „Jen pan ze Slova, vaše lordstvo.“

„Ach ano. Jistě. Prosím.“ Patricijův pohled putoval po špinavé dílně, na okamžik se zastavil na hromadě houpacích koní s jejich šílenými úsměvy a pak se začal zabývat pracujícími trpaslíky. „Ano. Samozřejmě. A vy tomu tady… velíte?“

„Tady tomu neporoučí nikdo, vaše lordstvo,“ odpověděl Mikuláš, „ale jak se zdá, většinou za ně mluví támhle pan Dobrohor.“

„A co tady tedy přesně děláte vy?“

„Ehm…“ Mikuláš se odmlčel, přestože věděl, že to je ta nejhorší taktika, jakou může člověk v jednání s Patricijem použít. „Abych byl upřímný, je tady teplo a v mém pokojíku nahoře je skoro pod nulou a kromě toho… víte, je to fascinující. Podívejte, vím, že to není tak docela —“

Lord Vetinari přikývl a pozvedl ruku. „Byl byste tak laskav a požádal pana Dobrohora, aby sem zašel?“

Mikuláš se pokusil zašeptat Dobrohoru Gunillovi do ucha několik nezbytných rad, zatímco ho postrkoval k vysoké Patricijově postavě.

„Výborně,“ řekl Patricij. „Rád bych vám teď položil jednu dvě otázky, pokud dovolíte?“

Dobrohor mlčky přikývl.

„Tak za prvé — je s tímhle podnikem v nějakém spojení pan Kolík Aťsepicnu — tím myslím, zda v něm má vedoucí nebo jinou důležitou funkci?“

„Prosím?“ vypravil ze sebe Mikuláš. Tak tohle nečekal.

„Takový chlapík s uhýbavým pohledem, prodává uzenky —“

„Ach, ten. Ne, pane. Jen trpaslíci.“

„Dobrá. A teď — je tahle budova postavena na nějaké prasklině v časoprostoru?“

„Prosím?“ užasl tentokrát Gunilla.

Patricij si povzdechl. „Když někdo vládne městu tak dlouho jako já,“ řekl, „nabude časem smutnou jistotu, že kdykoliv nějaká poctivá duše s těmi nejlepšími úmysly začne nový podnik, umístí ho sice nevědomky, ale zcela pravidelně na místo, kde ta věc pak způsobí největší škodu matérii reality. Před několika lety jsme tady měli to fiasko se Svatým lesem, Holy Woodem, jak mu pak začali pyšně říkat, vzpomínáte? A pak tady byla ta hudba, v níž, jak říkali, znělo kamení, tenhle… rock, jehož podstatu se nikdy nepodařilo přesně určit. A to nemluvím o tom, že mágové se už tolikrát probourali do Podzemních rozměrů, že by si tam mohli dát namontovat otáčivé dveře. Jsem si také jistý, že vám nemusím připomínat, co se stalo, když se pan Hong rozhodl otevřít si Rybí jídelnu s donáškou přes ulici U tří veselých štěstí na Močůvkové ulici, a to přesně na zatmění Měsíce. Jak? Vidíte, pánové, bylo by hrozně hezké věřit, že někdo někde ve městě začíná s jednoduchým podnikem, který neskončí tím, že by vyvolal obludy s mnoha chapadly a odporná zjevení, jejichž smečky by se potulovaly ulicemi a požíraly lidi. Takže…?“

„Prosím?“ bylo jediné, na co se nic nechápající Dobrohor zmohl.

„Nevšimli jsme si žádných takových trhlin,“ odpověděl Mikuláš.

„Hm, dobrá, ale nebyl tady kdysi stánek nějakého zlého kultu, jehož koncentrovaná esence by prosytila tohle místo i celé okolí a jehož duch čeká jen na nějakou vhodnou příležitost, aby znovu vstal z mrtvých a vydal se do ulic požírat lidi?“

„Prosím?“ řekl Gunilla zoufale. Vrhl bezmocný pohled na Mikuláše, který se zmohl jen na jedinou odpověď.

„Vyráběli tady houpací koně, pane.“

„Skutečně? No, já si vždycky myslel, že na houpacích koních je něco poněkud strašidelného,“ odpověděl lord Vetinari, ale bylo vidět, že je poněkud zklamán. Pak se ale jeho tvář rozjasnila. Ukázal na veliký kámen, na němž byly rozloženy litery.

„Tady to máme,“ řekl. „Zcela nevědomky byl vzat ze zarostlých trosek megalitického kamenného kruhu. Ten kámen je bezpochyby napojen krví tisíců a jejich neklidné duše se tady zjeví, aby našly svou pomstu, na to se můžete spolehnout.“

„Ten speciálně pro mě vysekal můj bratr,“ zavrtěl hlavou Gunilla. „A kromě toho, mně se ty vaše řeči vůbec nelíbí. Něco takového si nemusím dát líbit. Kdo si, sakra, myslíte, že jste, že si vlezete do mého podniku a vedete tady tak hloupé řeči?“

Mikuláš vyrazil kupředu rychlostí jen o trošku menší, než je rychlost hrůzy.

„Tak mě napadlo, kdybyste dovolil, že bych vzal pana Dobrohora stranou a jednu nebo dvě věcičky mu vysvětlil?“

Patricijův jasný, tázavý úsměv se téměř nezachvěl.

„To je výborný nápad,“ přikývl, zatímco Mikuláš odstrkal vzpouzejícího se Dobrohora do vzdáleného kouta dílny.

Lord Vetinari stál, opíral se o svou hůlku a prohlížel si tiskařský, teď už příklopový [4] Pozn. překl.: Příklopový lis patří k velkým vynalézám jak trpaslictva, tak lidstva. Oproti klasickému knihařskému lisu, kde forma leží na podložce, na ni se umístí papír a tlakem spouštěné horní desky se udělá otisk, tady je papír s podložkou vkládán na pevnou část zařízení, forma je pohyblivá a na masivním rameni se přiblíží k papíru a otiskne se na něj. To umožňuje snadnější nakládání papíru, jednodušší práci ve formě a s ní, ale především zrychlení tisku. Zjednodušeně si to představte tak, že opřete obě ruce na stole o lokty, a zatímco jedna zůstává nehybná a někdo vám na ni pokládá kousky papíru, druhou, v níž držíte razítko, na každý vložený papír přitisknete. Když nebudete malicherní a odmyslíte se od rázných technických podrobností, máte před sebou princip příklopového lisu. lis s výrazem milostivého zájmu. Mikuláš ze slova se zatím za jeho zády pokoušel co nejrychleji a nejjasněji popsat Dobrohoru Gunillovi politické reálie Ankh-Morporku, zvláště ty, které souvisely s rychlou smrtí. To vše doprovázel názornými gesty.