Terry Pratchett - Pravda

„A kromě toho,“ pokračoval Patricij, Je velmi těžké ignorovat tenhle nový způsob… hm… tisku, když už v současné době existují tiskaři v Agateánské říši, a jak jistě víte, dokonce i v Omnii. A z Omnie, což si jistě také uvědomujete, exportují Omniánci obrovské množství jejich Svaté knihy Omovy a dalších náboženských brožurek, na něž jsou tak pyšní.“

„Ty jejich evangelické nesmysly,“ zamračil se Hugolín. „To už jste měl dávno zakázat.“

A znovu Patricijův pohled zaletěl o hodný kus dál, než bylo příjemné.

„Zakázat víru, Vaše Svatosti?“

„No, když jsem řekl zakázat, myslel jsem tím —“

„Jsem si jist, že mě nikdo nemůže nazvat despotou, Vaše Svatosti,“ přerušil ho Vetinari odměřené.

Způsob, jímž se Hugolín Výsměšek pokusil vylehčit situaci, byl velmi nešťastný. „Rozhodně už ne podruhé, hahaha.“

„Promiňte?“

„Řekl jsem…, že rozhodně už ne podruhé… ha-ha.“

„Omlouvám se, ale nějak vám v tomto okamžiku nerozumím.“

„Byl to takový malý vtípek, Hav — můj pane.“

„Oh. Ano. Aha,“ řekl Vetinari a slova zvadla ve vzduchu. „Ne, bohužel, brzo zjistíte, že Omniánci mohou zcela svobodně distribuovat své radostné zprávy o Omovi. Neklesejte však na mysli! Vždyť vy jistě máte nějaké dobré zprávy a novinky o životě svatého Io?“

„Cože? Aha, no, jistě. Minulý měsíc se trochu nastydl, ale už je zdráv a v pořádku.“

„Skvělé. To je dobrá zpráva. Nepochybuji o tom, že tahle vaše slova tiskaři rádi rozšíří. A jsem si jistý, že budou pracovat přesně podle vašich požadavků.“

„A to jsou všechny vaše důvody, můj pane?“

„Myslíte snad, že mám ještě nějaké jiné?“ podíval se na něj Vetinari. „Moje pohnutky jsou, jako ostatně vždycky, zcela průhledné.“

Hugolín si pomyslel, že „zcela průhledné“ může znamenat, že je můžete jasně prohlédnout, ale také že je nemusíte spatřit vůbec.

Lord Vetinari zalistoval ve složce, v níž bylo založeno několik listů papíru. „Je však pravda, že Cech rytců v loňském roce zvedl ceny třikrát,“

„Aha. Chápu,“ přikývl Hugolín.

„Civilizace je poháněna slovy, Vaše Svatosti. Civilizace — to jsou slova. To by konec konců nemělo být nijak zvlášť drahé. Svět se otáčí, Vaše Svatosti, a nám nezbývá nic jiného než se otáčet s ním.“ Usmál se. „Kdysi dávno spolu národy bojovaly jako velké vrčící šelmy v močále. Velkou část toho močálu ovládal Ankh-Morpork, protože měl nejdokonalejší tesáky a drápy. Jenže v dnešních dnech nahradilo zuby a drápy zlato, a u všech bohů, jak se zdá, je ankh-morporský tolar jednou z nejvyhledávanějších měn našeho světa. Už zítra… možná jedinou zbraní budou slova. Vážená slova, nejrychlejší slova, poslední slova. Podívejte se z okna a řekněte mi, co vidíte.“

„Mlhu,“ odpověděl velekněz.

Vetinari si povzdechl. Počasí občas nemělo smysl pro dramatický spád vyprávění.

„ Kdyby byl jasný den,“ pokračoval pak ostrým tónem, „viděl byste na druhé straně řeky velkou věž semaforu. Jejím prostřednictvím slova odcházejí do všech koutů světa a jiná se k nám vracejí. Není to tak dávno, kdy mi trvalo skoro měsíc vyměnit si dopis s naším velvyslancem v Genově. Když mu teď pošlu zprávu, mohu mít odpověď zítra. Některé věci se zjednodušují a stávají se snazšími, ale to je naopak někdy komplikuje. Musíme se měnit podle toho, jak se mění naše myšlení. Slyšel jste někdy o s-obchodě?“

„Jistě. Obchodní lodě jsou neustále —“

„Ne, já měl na mysli to, že můžete poslat semafor do Klače a objednat si třeba… kilo krevet. Není to úžasná věc?“

„No, ty by byly po čertech uleželé, než by je dovezli sem do města, vaše lordstvo.“

„Jistě. To byl jen takový příklad. Ale teď si představte ty krevety jen jako souhrn informací!“ řekl Vetinari a v očích mu zablesklo.

„To jako máte na mysli, že by se krevety daly posílat semaforem?“ svraštil čelo velekněz. „No, možná by se daly přehazovat z —“

„Já se jen snažil zdůraznit to, že informace se také kupují a prodávají,“ přerušil ho lord Vetinari. „A současně, že to, co se kdysi považovalo za nemožné, je dnes celkem jednoduché. Králové a vládci odcházejí a nezanechávají po sobě většinou nic než nějakou tu sochu v poušti, zatímco hrstka mladíků, s nadšením pracujících v dílně, ovlivňuje způsob, jakým funguje svět.“

Přešel ke stolku, na němž rozprostřel mapu světa. Byla to mapa, která signalizovala, že s ní její majitel pracuje. Byla pokryta poznámkami a různými značkami.

„Vždycky jsme vyhlíželi přes hradby v obavách před útočníky,“ řekl. „Byli jsme přesvědčeni, že změny přijdou zvenčí, s největší pravděpodobností na hrotech mečů. A pak se pořádně rozhlédneme a zjistíme, že ty změny přicházejí zevnitř, z hlavy někoho, koho byste si na ulici ani nevšimli. Za jistých okolností by bylo vhodným řešením odstranit tu hlavu, jenže takových lidí je den ode dne víc a víc.“

Ukázal k opotřebované mapě.

„Před tisíci lety jsme si mysleli, že je svět podobný míse,“ řekl. „Ještě před pěti sty lety jsme byli přesvědčeni, že je svět koule. Dnes už víme, že je svět naopak plochý a kulatý a že ho vesmírem nese na svém krunýři obrovská želva.“ Obrátil se a vrhl na nejvyššího velekněze krátký úsměv. „Nenapadlo vás někdy, jaký tvar asi bude náš svět mít zítra?“

Jenže jedním z rodinných znaků rodiny Výsměšků bylo nikdy neopouštět jednou zachycenou nit, dokud nerozpárali celý svetr.

„Kromě toho mají takové ty malé věcičky, jako kleštičky, víte, co myslím, a budou se pravděpodobně držet jako —“

„Kdo?“

„No, krevety přece. Vždycky se strašně pevně drží—“

„Vy mě berete příliš doslova, Vaše Svatosti,“ přerušil ho Patricij ostře.

„Snažil jsem se vám jen vysvětlit, že když někdy nechytíme věci ve správnou chvíli za límec, mohly by nás zakrátko držet pěkně pod krkem. Z toho budou nepříjemnosti, vaše lordstvo,“ zasmušil se Výsměšek. Tahle slova považoval za skvělou nezávaznou poznámku, která se dala uplatnit prakticky v každém rozhovoru. Kromě toho to bývala až příliš často pravda.

Lord Vetinari si povzdechl. „Podle mých zkušeností jsou nepříjemnosti prakticky ze všeho. Taková už je podstata věcí. No, to už budeme muset řešit za pochodu.“

Vstal. „Přesto osobně navštívím trpasličí dílnu, o níž je řeč.“ Natáhl ruku ke šňůře od zvonku, zarazil se a s úsměvem určeným veleknězi se chopil jakési trubice z mosazi a kůže, která visela na dvou mosazných háčcích. Mluvítko bylo tvarováno do podoby draka.

Vetinari do trubice pískl a pak řekl: „Pan Važuzel? Můj kočár, prosím.“

„Jsem to já,“ ozval se Výsměšek, zatímco vrhal po nově zaváděné mluvicí trubici nervózní pohledy, „nebo tady něco příšerně páchne?“

Lord Vetinari na něj vrhl nevyzpytatelný pohled a podíval se na zem.

Pod stolem stál košík. V něm leželo něco, co na první pohled vypadalo jako pravděpodobně a na první začichání jako nepochybně mrtvý pes. Spočíval na hřbetě, se všema čtyřma nohama obrácenýma vzhůru. Jen to, že tu a tam vypustil téměř neslyšně větry, signalizovalo, že v něm ještě probíhají jisté životní procesy.