Terry Pratchett - Pravda

Začichal. Do očí mu vyhrkly slzy.

Mikuláš zavětřil. Oči mu začaly slzet.

„Ale ne,“ zasténal. „Tak tady máme dalšího návštěvníka. Ten zápach znám.“

„Jaký zápach?“ obrátil se k němu trpaslík.

Dveře se se zaskřípěním otevřely.

Jednu věc je třeba Zápachu Starého Smrdi Ruma přiznat. Byl to odér tak mocný, že si vytvořil svou vlastní osobnost a plně si zasloužil to velké písmeno na začátku. Po prvotním šoku se čichové orgány prostě vzdaly a vypnuly, protože nebyly s to tu věc pochopit o nic víc, než jsou ústřice schopné pochopit oceán. Po několika minutách v přítomnosti Zápachu lidem začal z uší vytékat ušní maz a vlasy se začaly pomalu odbarvovat.

Zápach se vyvinul do takové dokonalosti, že si žil vlastním, napůl nezávislým životem a často sám chodil do divadla nebo si četl útlé svazečky poezie. Zápach Smrdi Ruma žil o třídu výš než jeho pán.

Starý Smrďa Rum měl ruce pevně zaklíněny v kapsách, ale z jedné kapsy vybíhal kus provázku, přesněji řečeno několik kusů silnější nitě sešmodrchané v jeden kus provázku. Na druhém konci provázku cupital malý pejsek neurčitě šedivého zjevu. Možná to byl teriér. Při chůzi mírně pokulhával a kromě toho chodil jaksi nepravidelně našikmo, jako kdyby se chtěl jen tak nenápadně protřít světem. Pohyboval se jako pes, který už dávno zjistil, že svět obsahuje mnohem více hozených bot než neokousaných kostí. Pohyboval se jako pes, který byl připraven dát se v kterémkoliv okamžiku na útěk.

Podíval se na Mikuláše očima plnýma ospalek a řekl: „Haf.“

Mikuláš cítil, že by se měl zastat lidstva.

„Omlouvám se za ten zápach,“ řekl. Pak se znovu zadíval na psa.

„O jakém smradu se to tady pořád mluví?“ zeptal se trpaslík. Nýty na jeho helmici začaly černat.

„On… to… patří… panu Rumovi,“ vysvětloval Mikuláš, který neustále s mírným podezřením pozoroval psa. „Lidé říkají, že je to od žláz.“

Byl si jistý, že toho psa už předtím někde viděl. Vždycky byl někde v koutku obrazu, jako kdyby se jen tak nenápadně loudal ulicemi, nebo prostě seděl na rohu a pozoroval, jak kolem prochází svět.

„Co chce?“ zajímal se trpaslík. „Myslíš, že chce, abychom mu něco vytiskli?“

„Ani bych neřekl,“ zavrtěl hlavou Mikuláš. „Je to vlastně žebrák. Jenže oni už ho v Cechu žebráků nechtějí.“

„Vždyť nic neříká.“

„No, on obvykle prostě jen stojí a čeká, až mu lidé něco dají, aby šel pryč. Ehm… slyšel jste někdy o takových těch oslavách na uvítanou, kde sousedi a místní obchodníci vítají nově příchozí?“

„Jistě.“

„Tak tohle je odvrácená strana takových podniků.“

„Starý Smrďa Rum přikývl a natáhl ruku. „Všecko dobrý, pane Tlačko. Jen žádnej med kolevá huby, na mé, jo? Blbečkové, sem jim to řikal, já nepeču s žádnou šlechtou, horní ani dolní, vyprdnoutsenaně! Tisíc let a krevety. Bong!“

„Haf.“

Mikuláš se znovu zadíval na psa.

„Vrr,“ oznámil mu pejsek.

Trpaslík se poškrabal někde v hlubinách svého plnovousu.

„Jedné věci už jsem si v tomhle městě stačil všimnout,“ řekl. „A sice toho, že od pouličního prodavače koupí lidé prakticky cokoliv.“

Zvedl hrst vytištěných novinových stránek, ještě vlhkých z lisu.

„Poslyšte, pane, rozumíte mně?“

„Vyprdnousenato.“

Trpaslík šťouchl Mikuláše do žeber. „Znamená to ano, nebo ne, co myslíš?“

„Spíš ano.“

„Výborně. Dobrá, tak se koukněte, jestli prodáte tyhle věcičky za… hm… dvacet pencí za jednu, můžete si nechat —“

„Moment, nemůžete to prodávat takhle levně!“ přerušil ho Mikuláš.

„Proč ne?“

„Proč? Protože… protože… protože to by si to potom mohl přečíst každý, proto!“

„Výborně, protože to by pak znamenalo, že každý zaplatí dvacet pencí,“ odpověděl trpaslík klidně. „Ve městě je mnohem víc chudých lidí než bohatých a věř mi, že z těch chudých dostaneš peníze mnohem snáz.“ Udělal obličej na Starého Smrďu Ruma. „Možná že se vám ta otázka bude zdát divná, ale máte nějaké přátele?“

„Řikal sem jim to! Řikal! Vyprdnoutsenaně!“

„Asi ano,“ tlumočil Mikuláš. „Táhne to s partou… hm… nešťastníků, kteří žijí pod jedním z mostů, žebrají a páchají drobné krádeže a tak. Tedy… on s nimi spíše… páchne, než…“

„Tak dobře,“ přikývl trpaslík a zamával na Ruma výtiskem Ankh-morporské Komety. „Řekněte jim, že když prodají tyhle věcičky lidem za dvacet pencí, můžou si jednu krásnou lesklou penci nechat.“

„Jo? A víte vy, co si můžete? Můžete si tu vaši lesklou penci strčit tam, kam slunce nesvítí,“ odpověděl Smrďa Rum.

„Aha, takže vy —“ začal trpaslík.

Mikuláš mu položil ruku na paži. „Promiňte, jen okamžik — Co jsi to říkal, Rume?“

„Vyprdnoutsenato,“ odpověděl Starý Smrďa Rum.

Znělo to jako Smrďův hlas a přicházelo to zhruba z oblasti Smrďova obličeje, ale bylo v tom zcela jasné pochopení situace, jakého se vám u lidí Smrďova druhu málokdy dostalo.

„Chcete víc než jednu penci?“ zeptal se Mikuláš opatrně.

„No, stálo by to tak za pět pencí,“ odpověděl Starý Smrďa. „Více méně.“

Z jakéhosi neznámého důvodu byl Mikulášův pohled přitahován k šedému pejskovi. Ten mu pohled zcela přátelsky oplatil a řekl: „Haf?“

Mikuláš se znovu podíval na starého žebráka. „Poslyš, Smrďo, není ti nic?“

„Blááhev bliva, bláhev bliva!“ odpověděl Starý Smrďa Rum tajemně.

„Dobrá… dvě pence,“ řekl trpaslík.

„čtyři,“ jako by odpověděl Rum. „Ale co se s tím budem párat, ne? Co takhle tolar za třicet?“

„Platí!“ přikývl Dobrohor, plivl si na dlaň, natáhl ruku před sebe, a byl by stvrdil úmluvu plácnutím, kdyby mu v tom Mikuláš naléhavým gestem nezabránil.

„To bych nedělal.“

„Proč ne?“

Mikuláš si povzdechl. „Máte nějakou hroznou, zohavující chorobu?“

„To ne!“

„A chtěl byste nějakou?“

„Hm.“ Trpaslík spustil ruku. „Řekněte svým přátelům, ať se tady hned zastaví, ano?“ Pak se obrátil k Mikulášovi.

„Jsou důvěryhodní?“

„No… svým způsobem,“ pokýval hlavou Mikuláš. „Ale asi by nebylo dobré nechávat v jejich dosahu ředidla na barvu a tak.“

Starý Smrďa Rum a jeho pes pomalu kulhali ulicí. Zvláštní na tom bylo, že mezi nimi probíhal rozhovor, přestože tady, technicky vzato, šel jen jeden člověk.

„Vidíš?Já ti to říkal .“

„Vyprdnoutsenato.“

„Správně. Jen se mě drž a nikdy to s tebou nedopadne příliš špatně.“

„Vyprdnoutsenato.“

„Myslíš? No, já si myslím, že nám to zatím bude muset stačit. Haf. haf.“

Pod Nedomyšleným mostem žilo dvanáct osob. Žily si v luxusu, i když není těžké dosáhnout luxusu, když ho definujete jako situaci, kdy se alespoň jednou denně něčeho najíte, a zvláště pak jste-li tolerantní k výrazu „něčeho“. Technicky vzato byli žebráci, i když žebrat museli jen výjimečně. Příležitostně se chovali jako malí zlodějíčkové, i když většinou sebra-li jen to, co někdo vyhodil — obvykle lidé, kteří pospíchali z je-jich společnosti.

Ti, kteří je trochu znali, byli přesvědčeni, že vůdcem skupinky je Jindra Rakvář, který by jistě byl mistrem města ve vykašlávání hlenů, samozřejmě za předpokladu, že by se chtěl o tento titul ucházet ještě někdo jiný. Jenže skupinka žila v pravé demokracii, v níž má každý svůj hlas. Patřil sem dále Podříznutý Arnold, jehož chybějící nohy mu poskytovaly nezanedbatelnou výhodu v každé hospodské rvačce, kde mohl muž s dobrými zuby ve výši klína ostatních bojovat svým speciálním způsobem. Následoval Kachní muž. Kdyby nebylo kachny, kterou nosil na hlavě a jejíž existenci nonšalantně popíral, mohl být Kachní muž považován za přívětivého, vzdělaného a příčetného člověka, stejného jako je jeho soused. Naneštěstí byl jeho sousedem právě Starý Smrďa Rum.