Terry Pratchett - Pravda

A tak se setkáte s panem Zichrhajcem a Tulipánem. Oni budou vědět, že máte peníze, budou vědět, že něco potřebujete, a pro případ, že byste byli opravdu velmi hloupí, budou vědět, jaká je vaše adresa.

A proto Novou firmu velmi překvapilo, že její poslední klient přišel rovnou za nimi. To bylo na pováženou. Na pováženou bylo i to, že byl mrtev. Nové firmě obvykle mrtvá těla potíže nedělala, ale Tulipán a Zichrhajc neměli rádi, když na mě mrtvoly mluvily.

Pan Kosopád si odkašlal. Pan Zichrhajc si všiml, že při tom vykašlal malý obláček prachu. Pan Kosopád byl totiž zombie. „Musím opakovaně zdůraznit,“ říkal právě pan Kosopád, „že v tomhle případě celou tu věc spíše tak nějak zařizuju…“

„Přesně jako my,“ ušklíbl se pan Tulipán.

Pan Kosopád jediným pohledem naznačil, že i kdyby to trvalo tisíc let, on nikdy nebude jako pan Tulipán, ale řekl: „Přesně tak. Mí klienti si přáli, abych našel nějaké… experty. Našel jsem vás. Dal jsem vám jisté zapečetěné instrukce. Vy jste objednávku přijali. A pokud tomu dobře rozumím, vy jste na základě toho provedli jisté… přípravy. Nevím jaké. Moje spojení s vámi má, jak se říká, hodně dlouhé otěže. Rozumíte mi?“

„Co je to ta -aná otěž?“ zamračil se pan Tulipán. V přítomnosti mrtvého právníka se necítil dobře a začínal být popudlivý.

„Budeme se scházet jen v nejnutnějších případech a říkat jen to nejpotřebnější.“

„Já nenávidím tyhle -aný zombie,“ prohlásil pan Tulipán. Dnes ráno zkusil něco, co našel v bedýnce pod dřezem. Odvozoval logicky, že když to mohlo čistit dřezy a odpady, musela to být nějaká chemikálie. Teď mu jeho rozlehlé vnitřnosti posílaly podivná poselství.

„Buďte si jistý, že ten vztah je oboustranný,“ prohlásil pan Kosopád.

„Já vím, co se nám tady snažíte říci,“ přikyvoval pan Zichrhajc. „Vy se nám tady snažíte říct, že kdyby něco, tak jste nás v životě neviděl a —“

„Ehm…“ odkašlal si pan Kosopád.

„Ve svém životě po životě,“ opravil se pan Zichrhajc. „Dobrá. A jak to bude s penězi?“

„Jak bylo dohodnuto, k sumě, na níž jsme se dohodli, bude navíc připočítáno ještě třicet tisíc tolarů na zvláštní výdaje.“

„V drahých kamenech, ne v penězích.“

„Jistě. Mí klienti by vám stejně těžko psali šek. Odměna bude doručena dnes v noci. A pravděpodobně bych se měl zmínit ještě o jedné věci.“ Jeho vysušené ruce zašustily štůskem vyšisovaných papírů v kufříku a podaly panu Zichrhajcovi složku.

Pan Zichrhajc do ní nahlédl. Pak rychle zalistoval vloženými listy.“

„Můžete to ukázat i té svojí opičce,“ podotkl pan Kosopád.

Panu Zichrhajcovi se podařilo zachytit ruku pana Tulipána dříve, než stačil dosáhnout zombii do obličeje. Pan Kosopád při tom ani nemrkl.

„Má celou historii našeho života, pane Tulipáne!“

„Tak? Ale to neznamená, že bych mu nemohl utrhnout tu jeho… -anou přišitou hlavu!“

„Právě to nemůžete,“ ušklíbl se na něj pan Kosopád. „A váš kolega vám řekne proč.“

„Protože tuhle náš přítel jistě udělal spoustu kopií, že je to tak, pane Kosopáde? A pravděpodobně je uložil na spoustu různých míst pro případ, že by náhodou zem… tedy pro případ, že by —“

„— došlo k nějaké nehodě,“ doplnil hladce pan Kosopád. „Skvělá práce. Zatím jste měli velmi zajímavou kariéru, pánové. Jste ještě velmi mladí. Vaše talenty vás vkrátku zavedly daleko a v profesi, již jste si zvolili, vám vynesly skvělou reputaci. Zatímco já samozřejmě nevím, jakého úkolu se máte zhostit — a to zdůrazňuji, nevím o tom skutečně ani to nejmenší—, nepochybuji, že na nás všechny uděláte velký dojem.“

„Ví o našem kontaktu v Quirmu?“ ozval se pan Tulipán.

„Jo,“ přikývl lakonicky pan Zichrhajc.

„A co ta věcička s drátěným pletivem, kraby a tím bankéřem?“

„Taky.“

„A co štěňata a to děcko?“

„Ví to,“ řekl pan Zichrhajc. „Ví skoro všechno. Je velmi chytrý. A myslíte, že víte, kde jsou pohřbena jednotlivá těla, pane Kosopáde?“

„S jedním nebo dvěma jsem i mluvil,“ přikývl pan Kosopád, „ale jak se zdá, zatím jste nespáchali žádný zločin v oblasti Ankh-Morporku, jinak bych s vámi, pochopitelně, nemohl jednat.“

„A kdo řek, že jsme nespáchali žádnej -anej zločin v Ankh-Morporku?“ dotazoval se pan Tulipán ublíženým tónem.

„Pokud mám své informace, ještě nikdy jste v našem městě nebyli.“

„No a? Už jsme na to měli celej -anej den!“

„Chytili vás?“ zajímal se pan Kosopád.

„To ne!“

„Pak jste žádný zločin nespáchali. Mohu vyjádřit svou naději, že vaše činnost v našem městě nebude zahrnovat žádnou kriminální aktivitu?“

„To ať vás ani nenapadá.“

„Místní hlídka si vysloužila jistou pověst a různé cechy si velmi žárlivě střeží svá teritoria.“

„Policii chováme ve velké úctě,“ řekl pan Zichrhajc. „Neobyčejně si ceníme práce, kterou odvádí.“

„My ty -aný policajty milujeme!“ přidal se pan Tulipán.

„Kdyby tady byla policejní merenda, byli bychom první, kdo by si koupil lístky,“ doplňoval pan Zichrhajc.

„Zvlášť kdyby ji vystavili na nějakým malým pódiu nebo stánku, kam by se člověk snadno dostal,“ připojil pan Tulipán, který se zřejmě pohyboval v poněkud jiné rovině. „Máme rádi krásný věci,“ dodával.

„Chtěl jsem se jen ujistit, že si navzájem rozumíme,“ uzavřel hovor pan Kosopád a s cvaknutím zavřel kufřík. Pak vstal, kývl hlavou a prkenně vyšel z místnosti.

„Co je to za —“ začal pan Tulipán. Pan Zichrhajc pozvedl prst k ústům. Pak tiše přešel ke dveřím a otevřel je. Právník byl pryč.

„On ví, proč tady jsme,“ zašeptal zapáleně pan Tulipán. „Tak co se to na nás -aně pokouší hrát?“

„To je tím, že je to právník,“ vysvětloval pan Zichrhajc. „Je to tady docela hezké!“ dodal pak nápadně zvýšeným hlasem.

Pan Tulipán se rozhlédl kolem. „Houbeles,“ zavrčel. „Na začátku jsem si toho nevšiml, ale teď vidím, že je to -aná napodobenina baroka, postavená v devatenáctém století. Všechny poměry jsou použitý chybně. Viděl jste ty sloupy v hale? Jo? -aný šestý století Efebe smíchaný s druhým stoletím Mžilibaby — to ty -aný křížový kytky! Měl jsem co dělat, abych se nesmál.“

„Ano,“ přikývl pan Zichrhajc. „Jak už jsem poznamenal dříve, jste muž nečekaných znalostí, pane Tulipáne.“

Pan Tulipán zatím přešel k zahalenému obrazu visícímu na zdi a shrnul měkkou látku stranou.

„No teda— to snad… vždyť to je -anej da Quirm!” prohlásil. „Viděl jsem ho vytištěněj. Dáma chovající fretku. Namaloval to v tý době, kdy se stěhoval z Genový a byl ovlivněn tím -aným Cravattim. Podívejte se na tu -anou práci štětcem, hele! Vidíte, jak ta linie rukou přitahuje voko do vobrazu? Koukněte na božskou dokonalost toho nasvícení krajiny v pozadí, co je vidět tůn -aným voknem! A všiml jste si, jak vás čumák tý fretky sleduje, ať se hneš kam se hneš? To dokáže jen vopravdickej -anej génius. Klidně vám řeknu jednu věc… kdybych tady byl sám, tak bych -aně brečel jak malej kluk.“

„Je to opravdu velmi hezké.“

„Hezké?“ odpověděl pan Tulipán, který si zoufal nad vkusem svého kolegy. Přešel k soše u dveří, zamračeně se na ni zadíval a pak lehce přejel prsty po mramoru.