Terry Pratchett - Pravda

Dalších osm lidí představoval Ondro Dokopy.

Ondro Dokopy byl jeden muž, v jehož hlavě se ovšem vyskytovala více než jedna mysl. V období klidu, když se právě nepotýkal s žádným problémem, se to nepoznalo, s výjimkou drobných tiků v obličeji a změny výrazů, kdy se mu mysli těch ostatních poněkud vymkly z kontroly. Jinak v jeho hlavě žili Jožo Dokopy — jeho bratr, lady Hermiona, malý Sidney, pan Vidlák, Kudrnáč, Soudce a Myslitel. Patřil k nim ještě Burke, ale společnost Burkeho viděla jen jednou a nikdy víc už o to nestála, takže ostatních sedm osobností ho prakticky vytěsnilo. Na oslovení Ondro v jeho těle nikdo nereagoval. Podle mínění Kachního muže, který byl ve společnosti pod mostem pravděpodobně nejlepší expert na přímé myšlení, byl Ondro nejspíš jakási nevinná a pohostinná osoba, obdařená psychickým darem, jež byla jednoduše zatlačena do pozadí přesilou osobností okupujících.

Člověk jako Ondro si mohl své místo ve světě najít právě jen ve společnosti pod mostem. Přivítali ho, nebo přesněji řečeno je , a přijali do svého bratrstva kolem kouřícího ohně. Vzato kol a kolem, mohl mezi ně zapadnout každý, jehož osobnost se alespoň pět minut neměnila.

Celou společnost spojovala ještě další věc — přestože Ondru Dokopyho nedokázalo spojit vůbec nic —, totiž víra, že pes může mluvit. Skupina kolem kouřícího ohně věřila, že slyší mluvit mnoho věcí, například stěny. V porovnání s tím byl mluvící pes maličkostí. Kromě toho respektovali skutečnost, že Gaspoda má nejdokonalejší mozek z celé skupiny a nikdy se nenapije ničeho, co by leptalo nádobu.

„Tak to zkusíme znovu, ano?“ řekl Gaspoda. „Když prodáte třicet těch věcí, dostanete tolar. Celý tolar. Chápete to?“

„Vyprdnoutsenato.“

„Kvák.“

„Agrogro… bum!“

„Kolik je za to starých bot?“

Gaspoda si povzdechl. „Ne, Arnolde. Za ty peníze si můžeš koupit tolik starých —“ Z hrdla Ondry Dokopyho se vydralo jakési zadunění a zbytek společnosti utichl. Když Ondra Dokopy nějakou chvíli mlčel, nikdy nebylo jisté, kým pak bude.

Vždycky tady hrozilo nebezpečí, že by mohl být Burkem.

„Mohu se na něco zeptat?“ řekl Ondra Dokopy poněkud rozechvělým, vyšším hlasem.

Spolek se uvolnil. To vypadalo jako lady Hermiona. S tou nebývaly problémy.

„Ano… vaše vznešenosti?“ řekl Gaspoda.

„To ale není… práce, že ne?“

Zmínka o práci přivedla zbytek skupiny do stavu stresu a užaslého zmatku.

„Háruk…bum!“

„Vyprdnoutsenato!“

„Kvák!“

„Ne, ne, ne,“ pospíšil si Gaspoda. „To přece není žádná práce! Jen tak budeme podávat ty věci a brát za to peníze! To mně jako práce nepřipadá.“

„Já teda nepracuju!“ vykřikl Jindra Rakvář. „Jsem sociálně absolutně nezpůsobilý v celé oblasti pracovních možností!“

„My nikdy nepracujeme,“ opakoval Podříznutý Arnold. „Jsme gentlemani.“

„Ehm,“ odkašlala si lady Hermiona.

„Gentlemani a dámy,” dodal galantně Arnold.

„Jenže to vypadá na velmi ošklivou zimu,“ poznamenal Kachní muž. „Nějaké peníze navíc by se hodily.“

„Na co?“ zajímal se Arnold.

„Za tolar na den bychom si mohli žít jako králové, Arnolde.“

„No počkej, to jako myslíš, že by nám někdo mohl useknout hlavu?“

„Ne, já—“

„Nebo že by mi někdo mohl vlízt do latríny s rozžhaveným pohrabáčem a —“

„Ne! Já myslel —“

„Že by mě mohl někdo utopit v putýnce vína?“

„Ne, to je umírat jako králové, Arnolde.“

„Já bych neřek, že existuje tak velká putýnka s vínem, ze které by ses nepropil ven,“ zabručel Gaspoda. „Tak co, pánové? Ah pardon, a dámo. Mám teď… má tedy Rum říct tomu mládenci, že to bérem?“

„Jasně.“

„Tak jo.“

„Gavvark… bum!“

„Vyprdnoutsenato.“

Pak se všichni podívali na Ondru Dokopyho. Tomu se chvilku pohybovaly rty a tvář několikrát změnila výraz. Pak pozvedl pět demokratických prstů.

„Takže to bérem,“ přikývl Gaspoda.

Pan Zichrhajc si zapálil doutník. Kouření bylo jeho jedinou slabostí. Přesněji řečeno, kouření bylo jeho jediným zlozvykem, u nějž byl ochoten připustit, že je to zlozvyk. Všechny ty ostatní řadil do oblasti pracovních dovedností.

Nectnosti pana Tulipána byly také mnohé, ale dobrovolně přiznával levnou vodu po holení, protože člověk, konec konců, musí něco pít. Drogy nepočítal, už třeba jen proto, že se k opravdovým drogám dostal jen jedinkrát, a to tehdy, když oloupili zvěrolékaře a pan Tulipán zhltnul několik velkých pilulí, po jejichž požití mu všechny žíly na těle zduřely jako rudé hadice.

Tihle dva nebyli mordýři. Rozhodně oni se za mordýře nepovažovali. Nebyli ani lupiči. Nikdy by je nenapadlo přemýšlet o sobě jako o lupičích. Nepovažovali se ani za vrahy. Vrazi byli noblesa a měli svá pravidla. Zichrhajc a Tulipán — Nová firma — jak je pan Tulipán rád nazýval — žádná pravidla neměli.

Považovali se za zařizovatele. Zařizovali, aby se jisté věci staly, a v souvislosti s tím navštěvovali různá místa.

Je třeba podotknout, že když se říká „mysleli“ nebo „uvažovali“ a podobně, znamenalo to „pan Zichrhajc myslel, pan Zichrhajc uvažoval“. Pan Tulipán sice používal svou hlavu neustále, ale spíše jako předmět, ale až na výjimku dvou překvapivých oblastí nebyl zvyklý používat i její obsah. Jednoduše řečeno, pochopení veškeré víceslabičné konverzace nechával na panu Zichrhajcovi.

Pan Zichrhajc na druhé straně nebyl nijak zvlášť dobrý v užívání klidného, lhostejného násilí a obdivoval skutečnost, že něčeho takového měl pan Tulipán naprosto neomezenou zásobu. Když se poprvé sešli, každý v tom druhém okamžitě odhalil kvality, které měly jejich partnerství dodat mnohem větší rozměr, než jaký by mu dal součet jejich kusů. Pan Zichrhajc velmi rychle pochopil, že pan Tulipán není šílený maniak, jak se jevil zbytku světa. Některé negativní vlastnosti se mohou dobrat až na vrchol dokonalosti, která pak změní samu jejich podstatu, a pan Tulipán proměnil vztek v umění.

Nebyl to obyčejný vztek za každou cenu. Byl to čirý, destilovaný vztek, vztek, který pramenil z nějakých tajemných, jedovatých zákoutí, zasutých v hlubinách lidské duše, fontána nekonečné rudé zášti. Pan Tulipán žil celý život na oné slaboučké lince, na niž většina obyčejných lidí vstoupí teprve ve chvíli, kdy jim přeskočí v hlavě, uchopí francouzák a rozbijí někomu ze.svých bližních mnoha údery hlavu. Pro pana Tulipána byl vztek běžným stavem. Zichrhajc občas přemýšlel, co. se tomu muži stalo, že se tak strašlivě rozzlobil, ale pro Tulipána byla minulost úplně jiná země, jejíž hranice byly dokonale střeženy. Občas ho pan Zichrhajc v noci slyšel křičet ze spaní.

Najmout pana Zichrhajce a Tulipána bylo velmi těžké. Museli jste znát ty správné lidi. Abychom byli přesnější, museli jste znát ty špatné lidi, ale na to, abyste se s nimi seznámili, jste museli nějakou dobu strávit v jistém baru a přežít, což byl první test. Ti špatní lidé samozřejmě pány Tulipána a Zichrhajce neznají. Ale znají jistého muže. A ten muž by po jisté době mohl připustit, jen tak všeobecně, že je tady určitá možnost, jak vstoupit v kontakt s někým zichr-hajcoidního či tulipánoidního charakteru. Pak už si na nic nevzpomene, což je způsobeno momentální ztrátou paměti zaviněnou nedostatkem peněz. Jakmile byla paměť příslušným způsobem vyléčena, mohl vám onen muž poskytnout jistou adresu, kde jste se pak setkali v temném koutě s dalším člověkem, který vám do očí zapřel, že by kdy v životě slyšel jméno Tulipán nebo Zichrhajc. Pak se vás jen pro pořádek zeptal, kde by vás našel například dnes v devět hodin večer.