Terry Pratchett - Velký boj

„To… je… v pohodě,“ koktala pomalu. „Víš ty co, já myslím, že je to v pohodě!“

Dorcas si prohlížel ruce. Na konečcích prstů mu praskaly žlutomodré jiskřičky.

„Jo, to jo?“ bylo všechno, co ho napadlo.

„To není noc, to je stín. Nad námi pluje něco obrovského.“

„A to je lepší než noc, jo?“ zeptal se Dorcas.

„To si myslím. Pojď, jdeme dolů.“

Slezla po laně na Jekubovu podlahu. Usmívala se jako šílená. Bylo to skoro stejně děsivé jako všechno ostatní dohromady. Nebyli zvyklí, že by se Grimma usmívala.

„Podej mi ruku,“ řekla. „Musíme slézt. Tak bude vědět jistě, že to jsme my.“

Pozorovali s úžasem, jak zápasí s prknem.

„No tak, “ opakovala. „Nemůžete mi pomoct?“

Šli. Někdy, když jste úplně popletení, poslechnete kohokoliv, kdo má na mysli nějaký cíl. Popadli prkno a sunuli ho ven z kabiny až se naklonilo a zhouplo se na zem.

Aspoň tady teď nebylo tolik oblohy. Modrá zůstávala jenom tenká čára na okraji husté tmy.

Ne úplné tmy. Když si na ni Dorcasovy oči zvykly, dokázal rozeznat čtverce, obdélníky a kruhy.

Nomové cupitali dolů po prkně a motali se po cestě, nerozhodní, zda utéct nebo zůstat.

Jeden z tmavých čtverců ve stínu nad nimi se posunul. Ozvalo se cvaknutí a potom se dolů velmi lehce snesl obdélník tmy, jako výtah bez kabelů, a měkce přistál na cestě. Byl docela veliký.

Něco na něm bylo. Něco v hrnci. Něco červeného a žlutého a zeleného.

Nomové natáhli krky, aby viděli, co to je.

Dorcas neohrabaně sešplhal na umaštěnou Jekubovu palubu. Byla teď prázdná, až na kousky provazů a dřeva, kterých nomové použili.

Odhodili ty věci jako staré krámy, pomyslel si a naslouchal vzdálenému repetění nomů. To není pěkné, zanechat tu odpadky. Chudák starý Jekub si zaslouží víc než tohle.

Venku panovalo jakési vzrušení, ale on si ho moc nevšímal.

Bloumal chvilku kolem, snažil se smotat provazy a shrnout dřevo na úhledné hromádky. Vytahoval dráty, které umožnily Jekubovi ochutnat elektřinu. Spustil se na všechny čtyři a pokoušel se odstranit blátivé šlépěje.

Jekub vydával zvuky, třebaže motor stál. Drobná třesknutí a zasyčení a příležitostná cvaknutí.

Dorcas se posadil a opřel se o žlutý kov. Nevěděl, co se to děje. Bylo to tak vzdálené všemu, co kdy viděl, že mu jeho mozek nedovolil se tím znepokojovat.

Snad je to prostě další stroj, pomyslel si unaveně. Najednou se snesl nějaký stroj na výrobu noci.

Natáhl ruku a poplácal Jekuba.

„Dobrá práce,“ řekl.

Sacco a Nooty ho našli sedět s hlavou opřenou o stěnu kabiny, jak upíral prázdný pohled na svoje nohy.

„Všichni tě hledají!“ volal Sacco. „Je to jako éroplán bez křídel! Jen si tak pluje vzduchem! Tak nám musíš jít povědět, čím létá… Jářku, je ti dobře?“

„Hm?“

„Jsi v pořádku?“ ptala se Nooty. „Vypadáš nějak divně.“

Dorcas pomalu pokýval hlavou. „Jenom poněkud nepotřebný,“ broukl.

„Ano, ale, víš, my tě potřebujeme,“ naléhal Sacco.

Dorcas zabručel a nechal si pomoci na nohy. Naposledy se rozhlédl po kabině.

„Ono to vážně jelo, co?“ řekl. „Vážně to moc dobře jelo. Když se všechno uváží. Na svůj věk.“

Pokusil se zvesela podívat na Sacca.

„O čem to mluvíš?“ nechápal Sacco.

„Celou tu dobu v té kůlně. Možná ode dne stvoření světa. A já jsem ho jenom promazal a dodal mu palivo a on se vydal na cestu,“ mumlal Dorcas.

„Ten stroj? No jo. Dobrá práce,“ pravil Sacco.

„Ale —“ Nooty ukázala nahoru.

Dorcas pokrčil rameny.

„No, to mi starost nedělá. To je nejspíš Masklinovo dílo. Dokonale jednoduché vysvětlení. Grimma má pravdu. To je patrně ta létající věc, pro kterou se vydal.“

„Ale něco z toho vylezlo!“ řekla Nooty.

„Snad nechceš říct, že Masklin?“

„Je to nějaká rostlina!“

Dorcas si vzdychl. Vždycky pěkně jedno po druhém. Znovu popleskal Jekuba.

„No, to jsem zvědav,“ řekl.

Napřímil se a obrátil se k ostatním. „Tak jo,“ souhlasil, „ukažte mi to.“

Byl to nějaký kovový kbelík uprostřed té létající plošiny. Nomové se tlačili a pokoušeli se vylézt jeden druhému na ramena, aby se podívali, ale nikdo z nich nevěděl, co to je, kromě Grimmy, která se na to dívala se zvláštním poklidným úsměvem na tváři.

Byla to větev nějakého stromu. Na té větvi byl květ velikosti džberu.

Když jste vyšplhali dostatečně vysoko, mohli jste vidět, že uvnitř květu, mezi lesklými okvětními plátky, se skrývá jezírko. A z hlubin toho jezírka zíraly vzhůru na nomy malé žluté žabky.

„Ty víš, co to je?“ zeptal se Sacco.

Dorcas se usmál. Masklin přišel na to, že poslat dívce květiny je docela dobrý nápad. „Myslím, že všechno je v pořádku.“ Podíval se na Grimmu.

„Ano, ale co je to?“

„Mám dojem, vzpomínám si, že se jí říká bromeliovitá,“ vysvětloval Dorcas. „Roste strašně daleko ve vlhkých pralesích na vrcholcích velmi vysokých stromů, a malé žabky v ní stráví celý život. Celý život v jednom květu. Představte si to. Grimma kdysi řekla, že si myslí, že to je ta nejúžasnější věc na světě.“

Sacco se zamyšleně kousal do rtu.

„No, taková elektřina,“ řekl. „Elektřina je absolutně úžasná.“

„Nebo hydraulika,“ přidala se Nooty a vzala ho za ruku. „Povídal jsi mi, že hydraulika je absolutně fascinující.“

„Masklin ji určitě utrhl pro ni,“ řekl Dorcas. „Náramně realistický mládenec, ten kluk. Velmi živá představivost.“

Díval se z květu na Jekuba, který teď pod hučícím stínem lodi vypadal malý a stařičký.

A náhle pocítil ohromnou radost. Stále byl tak unavený, že by usnul vstoje, ale cítil, že hlavou mu víří myšlenky. Samosebou to byla spousta otázek, ale právě teď na odpovědích nezáleželo; stačilo radovat se z otázek a vědět, že svět je plný úžasných věcí, a že on sám není žába.

Nebo že je aspoň nějaký postarší žabák, jehož zajímá, jak květy rostou a jestli se můžete dostat na další květy, když dostatečně daleko skočíte.

A pak, jakmile se z květu dostanete a pociťujete hrdost sami nad sebou, rozhlédnete se po novém, velkém široširém světě kolem sebe.

A nakonec si všimnete, že kolem obzoru má ten svět okvětní lístky.

Dorcas se zasmál.

„Strašně rád bych věděl,“ řekl, „co Masklin dělal těch posledních pár týdnů…“

Anglický spisovatel Terry Pratchett (1948) patří dnes mezi nejznámější autory SF. Jeho románový cyklus Úžasná Zeměplocha si v osmdesátých letech podmanil čtenáře stejně, jako bájný svět J. R. R. Tolkiena. Pratchettův zábavný styl vyprávění o světě bez násilí a krveprolití vynesl jeho knihy do čela bestsellerových žebříčků.

Půvabná trilogie Truckers, Diggers, Wings, jejíž první dva díly vydalo pod názvy Velká Jízda a Velký Boj nakladatelství Magnet-Press, je Pratchettovou druhou prací, věnovanou především mladším čtenářům. Maličkým nomům, vesmírným trosečníkům na planetě Zemi, se podařilo opustit obchodní dům a usídlit se v kamenolomu. Jejich hledání domova však stále není u konce…