Terry Pratchett - Velký boj

Vjezd měl branku. Ale byla stará a ke kůlu byla přivázaná starým provazem, správně po venkovsku. Nezadržela by nic velmi odhodlaného a proti Jekubovi neměla šanci.

Dorcas se znovu zachvěl. Nesnášel pohled na rozbíjení věcí.

Na poli za brankou byla hnědá oranice. Nomové jí říkali vlnitá hlína, podle vlnité lepenky, kterou občas vídali v Zásilkovém oddělení Obchoďáku. Mezi brázdami ležel sníh. Velká kola z něj vytvářela bláto.

Dorcas tak trochu očekával, že je auto bude následovat. Namísto toho se zastavilo a vystoupili z něj dva lidé v tmavomodrých oděvech a dali se do běhu po poli. Lidé se nedají zastavit, pomyslel si Dorcas mrzutě. Jsou jako to počasí.

Pole vedlo kolem lomu mírně do kopce. Jekubův motor temně hučel.

Před nimi se objevila drátěná hradba a za ní louka. Drát se s lupnutím přetrhl. Dorcas viděl, jak se drát stočil, a byl zvědav, jestli mu Grimma dovolí zastavit, aby si kousek vzal. S drátem jste na tom vždycky líp.

Lidé je stále pronásledovali. Koutkem oka, protože tady shora byl vcelku dobrý výhled ven, zahlédl Dorcas v dálce na hlavní silnici blikající světla.

Ukázal je Grimmě.

„Já vím,“ řekla. „Už jsem si jich všimla. Ale co jiného jsme mohli dělat?“ dodala zoufale. „Odtáhnout a žít mezi květinkami jako hodní roztomilí skřítkové ?“

„To nevím,“ odvětil Dorcas unaveně. „Já už si nejsem ničím jistý.“

Protrhli další drátěnou hradbu. Tady nahoře byla tráva kratší a půda se vlnila—

A pak nebylo nic než obloha a Jekub, řítící se vzhůru, když jeho kola přeskočila pole na vrcholku kopce.

Dorcas nikdy tolik oblohy neviděl. Nebylo kolem nich nic, jenom trochu křoví v dálce. A bylo ticho. Tedy ne naprosté ticho, protože Jekub řval. Ale vyhlíželo to jako místo, kde by bylo ticho, kdyby tudy neburácelo rypadlo plné zoufalých nomů.

Poblázněné ovce jim utíkaly z cesty.

„Tam nahoře je ta stodola, to kamenné stavení na obz —“ začala Grimma. Potom řekla: „Jsi v pořádku, Dorcasi?“

„Když nechám oči zavřené,“ zašeptal.

„Vypadáš hrozně.“

„ Cítím se ještě hůř.“

„Ale venku už jsi byl.“

„Grimmo, jsme na tom nejvyšším místě, co existuje! Celé míle nebo jak se tomu říká není nic výš než my! Jestli otevřu oči, spadnu do oblohy!“

Grimma se naklonila ke zpoceným řidičům.

„Maličko vpravo!“ zavolala. „To je ono! A teď jak nejrychleji to půjde!“

„Drž se Jekuba!“ volala na Dorcase, jak vzrůstal hluk motoru. „Však víš, že on dovede létat!“

Stroj nadskakoval na kamenité cestě, která se táhla přibližně ve směru vzdálené stodoly. Dorcas se odvážil otevřít jedno oko. U stodoly nikdy nebyl. Jestlipak někdo ví určitě, že je tam jídlo, nebo to jsou jenom dohady? Snad tam aspoň bude teplo…

Ale nedaleko ní se objevilo blikající světlo a blížilo se k nim.

„Proč nám nedají pokoj?“ zvolala Grimma. „Stát!“

Jekub se zastavil. Motor předl v mrazivém vzduchu.

„Tohle určitě vede dolů k cestě,“ řekl Dorcas.

„Nemůžem jet zpátky,“ pronesla Grimma.

„Ne.“

„Ani kupředu.“

„Ne.“

Grimma bubnovala prsty na Jekubův kov.

„Máš nějaký jiný návrh?“

„Mohli bychom to zkusit přes pole,“ řekl Dorcas.

„Kam se dostaneme?“ zeptala se Grimma věcně.

„Pryč odsud, pro začátek.“

„Ale to bychom nevěděli, kam jedeme,“ řekla Grimma.

Dorcas pokrčil rameny. „Buď tohle nebo lakování květinek.“

Grimma se pokusila o úsměv.

„Ta křidélka by mi nepadla,“ utrousila.

„Co je to tam nahoře?“ zaječel Sacco.

„Měli bychom to lidem říct,“ zašeptala Grimma. „Každý myslí, že jedeme do té stodoly —“

Rozhlédla se. Auto se přiblížilo, házelo sebou ztěžka po hrbolatých kolejích cesty. Z druhé strany přibíhali ti dva lidé. „Copak toho nikdy nenechají?“ ptala se sama sebe.

Naklonila se přes okraj prkna.

„Trochu vlevo, Sacco. A pak jeď klidně dál.“

Jekub se vykolébal z vyježděných kolejí a valil se po ledové trávě. V dálce se rýsovala další drátěná hradba a dalších pár ovcí.

Nevíme, kam jedeme, pomyslela si. Jediná důležitá věc je jet dál. Masklin měl pravdu. Tohle není náš svět.

„Možná jsme s lidmi měli promluvit,“ řekla nahlas.

„Ne, měla jsi pravdu,“ řekl Dorcas. „V tomto světě patří všechno lidem a my bychom jim taky patřili. Nezbylo by nám místo, kde bychom byli sami sebou. “

Ohrada se přiblížila. Na druhé straně byla cesta. Ne jen vyježděné koleje, ale pořádná cesta s černým asfaltovým povrchem.

„Vpravo nebo vlevo?“ zeptala se ho Grimma, „Co myslíš?“

„To je jedno,“ prohodil Dorcas, když protrhli plot.

„Tak to zkusíme vlevo,“ řekla. „Zpomalit, Sacco! Trošku vlevo. Ještě. Ještě. Drž se kurzu. Ale ne!“

V dálce se objevilo další auto. Na střeše mu blikalo modré světlo.

Dorcas se odvážil ohlédnout.

Bylo tam další blikající světlo.

„Ne,“ řekl.

„Co?“ zeptala se Grimma.

„Před malou chvilkou jsi se ptala, jestli toho lidé někdy nechají. Jak vidíš, nenechají.“

„Stát,“ zavelela Grimma.

Nomové poslušně klusali po Jekubově podlaze. Stroj se zase pomalu zastavil, motor běžel dál.

„Tak je to,“ řekl Dorcas.

„Už jsme u stodoly?“ zavolal nahoru nějaký nom.

„Ne,“ řekla Grimma. „Ještě ne. Ale už jsme blízko.“

Dorcas se zašklebil.

„Taky bychom se s tím mohli smířit,“ promluvil. „Skončíš s mávátkem s hvězdičkou v ruce. Jenom doufám, že mě nebudou nutit spravovat jim boty.“

Grimma se tvářila zamyšleně. „Kdybychom najeli naplno do toho auta, co jede k nám —“ začala.

„Ne,“ přerušil ji Dorcas rozhodně. „To by opravdu nic nevyřešilo.“

„Cítila bych se o moc líp,“ řekla Grimma.

Rozhlížela se po polích.

„Proč je taková tma?“ ptala se. „Přece jsme nemohli prchat celý den. Když jsme vyrazili, bylo časné ráno.“

„Copak čas neutíká, když se dobře bavíš?“ pravil pochmurně Dorcas. „A mléko nemám zrovna moc rád. Nebude mi vadit dělat za ně domácí práce, hlavně když nebudu muset pít mléko, ale —“

„Tak se koukni, prosím tě!“

Tma se šířila po poli.

„To by mohlo být zatemnění Slunce,“ řekl Dorcas. „Četl jsem o tom, všechno se zatemní, když Slunce překryje Měsíc. A možná že naopak,“ zapochyboval.

Automobil před nimi s jekotem přibrzdil, narazil zezadu do kamenné zdi a zastavil se.

Polem podél cesty prchaly ovce. Nebylo to způsobeno běžnou ovčí panikou. Měly hlavy u země a cválaly s jediným úmyslem v hlavě. Byly to ovce, které se rozhodly, že tohle není pravá chvíle na plýtvání energií na panikařeni, když se jí dá využít k tryskovému úprku.

Vzduch plnilo nějaké hlasité a nepříjemné hučení.

„No ne,“ řekl Dorcas chabě. „Je to pěkná hrůza, to zatemnění. “ Dole nomové propadali panice. Nebyli ovce, každý nom dovedl myslet sám za sebe, a když začnete důkladně přemýšlet o náhlé tmě a tajemném hukotu, vypadá panika jako logický nápad.

Na Jekubově otlučeném nátěru praskaly tenké linie svíjejících se plaménků. Dorcas cítil, jak mu vstávají vlasy.

Grimma upírala oči vzhůru.

Obloha byla naprosto černá.