Terry Pratchett - Velký boj

Dorcas a Sacco si vyměnili pohled.

„Elektřina neteče,“ vysvětloval Dorcas trpělivě. „Ani nevysychá, pokud já vím. Buď je, nebo není. Promiň.“

Znovu se zahleděl do klubka drátů a do jednoho šťouchl. Ozvalo se mlasknutí a silně modře se zajiskřilo.

„Už je tam,“ dodal. „To je jen tím, že není tam, kde by měla být.“

Grimma přešla po umaštěné podlaze kabiny. Hloučky nomů postávaly kolem a vyčkávaly. Stovky jich svíraly provazy přivázané k velkému volantu nad nimi. Další týmy stály u pedálů s kusy překližky jako beranidly.

„Jenom malé zdržení,“ řekla. „Zmizela všechna elektřina.“

Nomové byli všude. Za Velké Jízdy měli pro sebe celou korbu nákladního auta. Ale Jekubova kabina byla menší, a tak se poskládali, kde se dalo.

Pěkně otrhaná banda, pomyslela si Grimma. A byla to pravda. I za nečekaného úprku z Obchoďáku si nomové mohli odnést celkem hodně věcí. A byli baculatí a dobře oblečení.

Teď byli hubenější, slabší, mnohem špinavější a všechno, co si vezli s sebou, byl otrhaný a umouněný oděv. I knihy tu nechali. Tucet knih zabíral prostor jako tři tucty nomů a zatímco si Grimma osobně myslela, že některé knihy jsou užitečnější než mnohý nom, přijala Dorcasův slib, že se jednoho dne vrátí a pokusí se je vytáhnout z úkrytu pod podlahou.

Inu, přemítala Grimma. Snažili jsme se. Opravdu jsme vynaložili mnoho úsilí. Přišli jsme do lomu, abychom se tu zakopali, starali se o sebe, žili spořádaně. A neuspěli jsme. Mysleli jsme, že všechno, co musíme udělat, je přinést si z Obchoďáku ty správné věci, ale také jsme si přinesli spoustu špatných. Tentokrát budeme muset odejít pryč, co nejdál od lidí a já si vlastně myslím, že nikde to nebude dost daleko.

Vylezla na vratkou řídící plošinu, kterou zhotovili tak, že přes kabinu upevnili prkno. I na něm stáli nomové. Vyčkávavě ji pozorovali.

Řídit Jekuba by aspoň mělo být snazší. Vůdcové týmu na kontrolkách budou na Grimmu vidět, takže se nebude muset babrat se semaforem a provázky, jako to dělali, když odjížděli z Obchoďáku. A spousta nomů už to taky někdy dělala…

Slyšela Dorcase volat: „Zkuste to teď!“

Ozvalo se cvaknutí. Ozvalo se zavrčení. Potom Jekub zařval.

Zvuk se valil prostorem kůlny. Byl tak silný a tak hluboký, že to vůbec nebyl opravdový zvuk, jenom cosi, co obrátilo vzduch v něco tvrdého a pak vás s tím praštilo. Nomové sebou plácli na zachvívající se podlahu kabiny.

Grimma si zacpávala uši a viděla, jak Dorcas křižuje po podlaze a mává rukama. Tým u pedálu plynu na něj udělal grimasu „To jako my?“ a pustil pedál.

Zvuk odumřel na temné dunění mummummummum, které přesto roztřásalo kosti. Dorcas chvátal zpátky a se spoustou oddychových zastávek vyšplhal na prkno. Když se tam dostal, sedl si a třel si obočí.

„Na takovéhle věci jsem já už moc starý,“ hekal. „Když nom dospěje do určitého věku, je na čase přestat krást obří dopravní prostředky. To je známý fakt. Nicméně. Elegantně běží naprázdno. Mohla bys nás stejně tak dopravit ven.“

„Cože, úplně sama?“ zděsila se Grimma.

„Ano. Proč ne?“

„To je tak, no, myslela jsem, že Sacco nebo někdo bude tady nahoře.“ Doufala jsem, že řídit bude nějaký mužský, pomyslela si.

„To by se jim líbilo, “ řekl Dorcas. „To oni by rádi. A my bychom to tady všechno projeli křížem krážem, o tom nepochybuju, a oni by řvali ‚jupí!‘ a kdoví co ještě. Ne. Chci pěkně poklidně přejet ta pole, srdečné díky. Přeju si hladké přistání.“

Nahnul se dolů.

„Všichni tam dole připraveni?“ zařval.

Ozvalo se sborové nervózní „ano“, tu a tam i trochu rozjásané.

„To bych rád věděl, jestli je skutečně dobrý nápad svěřit Saccovi plynový pedál,“ uvažoval Dorcas. Napřímil se. „É. Nemáš strach, že ne?“ povzbuzoval ji.

Grimma pohrdavě zasupěla. „Co? Já? Ne. To se ví, že ne. To není,“ dodala, „žádný problém.“

„ Ó — Kej, “ pravil. „Tak jedem.“

Až na temné hučení motoru bylo ticho.

Grimma mlčela.

Kdyby tu byl Masklin, uvažovala, svedl by to líp než já. Už se o něm nikdo ani nezmíní. Ani o Angalovi. Nebo o Gurderovi. Neradi na ně myslí. Musí to být něco, čemu se nomové naučili před staletími, v tomto místě plném lišek a uhánějících věcí a stovek hnusných způsobů, jak umřít. Když se někteří ztratí, musíte na ně přestat myslet, musíte si je vyhnat z hlavy. Ale já na něj myslím pořád.

Jenom jsem si vedla svou o těch žábách v květech a vůbec jsem nepomyslela na jeho sny.

Dorcas jí něžně položil paži kolem ramen. Celá se chvěla.

„Měli jsme vyslat pár lidí k letišti,“ zamumlala. „Tak bychom ukázali, že máme starost, a —“

„Neměli jsme čas a neměli jsme lidi,“ řekl Dorcas tiše. „Až se vrátí, můžeme mu to vysvětlit. Určitě to pochopí.“

„Ano,“ zašeptala.

„A teď,“ řekl Dorcas a ustoupil dozadu, „jedem!“

Grimma se zhluboka nadechla.

„Rychlost jedna,“ zakřičela, „vééélmipomalu vpřed.“

Skupinky nomů se posunovaly po plošině. Lehké zachvění, a hluk motoru ustal. Jekub se zakolébal kupředu a zastavil se. Motor zakašlal a zhasl.

Dorcas si zamyšleně prohlížel nehty.

„Ruční brzda, ruční brzda, ruční brzda,“ hučel si tiše.

Grimma na něj vrhla pohled a přiložila dlaně k ústům. „Uvolnit ruční brzdu!“ křikla. „Správně! A teď zařadit tu jedničku a velmi pomalu kupředu!“

Ozvalo se cvaknutí, a ticho.

„Nastartovatnastartovatnastartovat,“ hučel Dorcas a kolébal se na patách vpřed a vzad.

„Vraťte všechno, jak bylo, a nastartujte motor,“ zaječela Grimma.

Nooty, odpovědná za tým u ruční brzdy, zavolala: „Chceš zabrzdit nebo ne, šéfko?“

„Cože?“

„Neřekla jsi nám, co máme dělat s ruční brzdou, šéfko,“ vyzvídal Sacco. Jeho nomové se začali pochechtávat.

Grimma mu zahrozila. „Poslyš,“ ňafla, „jestli na tebe půjdu dolů a povím ti, co máte dělat s ruční brzdou, bude vás to všechny náramně mrzet , jasný? Teď nechtě toho chichotání a ať se to pohne! Rychle! “

Ozvalo se cvaknutí. Jekub opět zařval a dal se do pohybu. Nad nomy se vzneslo volání slávy.

„Správně,“ řekla Grimma. „To už je lepší.“

„Dveře, dveře, dveře, neotevřeli jsme dvé-éře,“ hučel Dorcas.

„Toť se rozumí, že jsme dveře neotevřeli,“ řekla Grimma, když rypadlo nabíralo rychlost. „Nač potřebujeme otevírat dveře? Tohle je Jekub!“

Ta kůlna byla velmi stará. Byla velmi zrezivělá. Byla to kůlna, kterou otřásaly vichřice. Jedinou věc měla jakžtakž novou, a tou byl visací zámek na vratech, do nichž Jekub najel rychlostí asi šest mil za hodinu. Vratká budova zazvonila jako gong, opustila své základy a sunula se do půli kamenolomu, než se zřítila ve spršce rzi a oblacích prachu. Jekub vyrazil jako rozhněvané kuře z velmi starého vejce a potom se zastavil.

Grimma se sbírala z prkna a začala se nervózně čistit od kousků rzi.

„Zastavili jsme se,“ oznámila nejistě a v uších jí ještě zvonilo. „Proč stojíme, Dorcasi?“