Terry Pratchett - Velký boj

Ten se ani neobtěžoval vstát. Úder, kterým Jekub zasáhl dveře, mu vyrazil všechen dech.

„Já myslím,“ uvažoval, „že to s každým asi trochu šmejklo. Proč jste chtěli jet tak rychle?“

„Pardon!“ volal nahoru Sacco. „Maličké nedorozumění, myslím!“

Grimma se vzpamatovala. „No, ale každopádně jsem nás dostala ven. Už jsem tomu přišla na kloub. Teď se… teď se… teď se…“

Dorcas slyšel, jak její hlas slábne. Vzhlédl. Před lomem parkovalo nákladní auto. A tři lidé běželi k Jekubovi velkými plavnými skoky.

„A hrome,“ pronesl.

„Copak nečetli můj vzkaz?“ podivovala se Grimma nahlas.

„Obávám se, že četli,“ řekl Dorcas. „Tak teď bychom neměli propadnout panice. Máme na vybranou. Můžeme buď —“

„Vyrazit kupředu,“ vybafla Grimma. „Hned teď!“

„Ne, ne,“ protestoval Dorcas chabě, „to jsem nechtěl navrhnout…“

„Zařaďte jedničku!“ velela Grimma. „A pořádně sešlápnout plyn!“

„Ne, to přece nechceš,“ zamumlal Dorcas.

„Tak podívej se,“ zarazila ho Grimma. „Já jsem je varovala! Umějí číst? Víme, že umějí! Jestli jsou doopravdy inteligentní, tak jsou inteligentní natolik, aby vše pochopili!“

Jekub nabral rychlost.

„Tohle nesmíš udělat,“ naléhal Dorcas. „Vždycky jsme se lidem vyhýbali!“

„Oni se nám nevyhýbají!“ křičela Grimma.

„Ale —“

„Zbořili Obchoďák, snažili se nám zabránit v útěku, teď nám berou náš lom a ani nevědí, co jsme zač !“ štěkala Grimma. „Vzpomínáš si na to oddělení pro zahrádkáře v Obchoďáku? Na ty ohavné okrasné sochy do zahrádek? Ták, teď jim předvedu, kdo jsou skuteční nomové…“

„Lidi nemůžeš porazit!“ překřikoval Dorcas řev motoru. „Jsou moc velcí! A ty jsi moc malá!“

„Můžou být velcí,“ řekla rozhodně Grimma, „a já jsem možná malá. Ale já mám v moci obří stroj. Se zubama. “ Naklonila se přes prkno. „Všichni tam dole, držte se,“ zavolala. „Možná to bude drsné.“

Oněm velkým pomalým stvořením venku už svitlo, že něco není v pořádku. Zarazila svůj těžkopádný útok a velmi pomalu se snažila uskočit stranou. Dvěma se podařilo skočit do prázdné kanceláře, když Jekub uháněl kolem.

„Aha,“ řekla Grimma. „Myslí si, že jsme hloupí. Zatočit vlevo. Víc. Ještě. Stop! Ták, dobře.“ Zamnula si ruce.

„Co chceš dělat?“ zašeptal zděšený Dorcas.

Grimma se naklonila přes prkno.

„Sacco, vidíš tamty další páky?“

V zaprášených oknech se objevily bledé kulaté hroudy lidských obličejů.

Jekub stál dvacet stop od nich a lehce se chvěl v oparu časného rána. Potom zařval motor. Velká přední lžíce se zvedla, zachytila odlesk slunečního světla…

Jekub se nahnul vpřed, poskakoval a nabral jednu stěnu kůlny, jako když se odtrhne víčko plechovky. Ostatní stěny a střecha se zlehka snesly jako domeček z karet, když cvrnknete do pikového esa.

Lžíce se sunula ve velkém oblouku, takže když se ti dva lidé vyškrábali z trosek, byla první věcí, kterou uviděli. Zachvívala se, s velkou kovovou tlamou připravenou kousnout.

Utíkali.

Utíkali skoro tak rychle jako nomové.

„Tohle se mi vždycky chtělo udělat,“ řekla Grimma spokojeně. „Tak, kam zmizel ten další člověk?“

„Zpátky k autu, myslím,“ řekl Dorcas.

„Fajn,“ prohodila Grimma. „Hodně doprava, Sacco. Stát! Teď pomalu kupředu.“

„Nemůžeme už s tímhle jaksi přestat a jenom odjet? Prosím,“ žadonil Dorcas.

„Jejich náklaďák nám stojí v cestě,“ řekla Grimma celkem rozumně. „Zastavili rovnou v bráně.“

„Tak to jsme v pasti,“ usoudil Dorcas.

Grimma se zasmála. Nebyl to moc pobavený smích. Dorcasovi těch lidí přišlo náhle líto, skoro tolik jako sama sebe.

Lidé musí mít podobné myšlenky, pokud vůbec nějaké mají. Viděl jejich bledé obličeje, jak pozorují Jekuba, valícího se k nim.

Nejde jim na rozum, proč uvnitř není vidět člověka, pomyslel si. Nedokáží to pochopit. Koukejme se na tu mašinu, ona se hýbe sama od sebe. Tak trochu hádanka, pro lidi.

Ale přece jen dospěli k nějakému závěru. Zpozoroval, jak se oboje dveře nákladního auta rozlétly a lidé vyskákali, právě když Jekub—

Ozvalo se skřípění a vůz sebou škubl, když do něj Jekub narazil. Boulovatá kola se chviličku točila naprázdno a nákladní vůz se potom převrátil. Vyvalila se mračna prachu.

„To máte za Nisodema,“ křikla Grimma.

„Myslel jsem, že ho nemáš ráda,“ namítl Dorcas.

„To jsem neměla, ale byl to nom.“

Dorcas přikývl. Všichni jsou nomové, když se to vezme kolem a kolem. Bylo to jako upamatovat se, na čí straně stojíte.

„Smím ti navrhnout, abys přeřadila rychlost?“ zeptal se tiše.

„Proč? Co je na téhle špatného?“

„Lepší se ti to bude postrkovat, když snížíš rychlost. Věř mi.“

Lidé zírali. Zírali , protože stroj pohybující se sám od sebe je něco, na co zíráte, i když jste zrovna museli vylézt na strom nebo se schovat za živý plot.

Viděli, jak si Jekub couvnul, s řevem přeřadil a znovu zaútočil na nákladní auto. Okna se roztříštila.

Dorcas z toho byl opravdu nešťastný.

„Ty ten náklaďák zabiješ,“ naříkal.

„Neblázni,“ odpověděla Grimma. „Je to stroj. Jenom kov.“

„Ano, ale někdo ho udělal,“ řekl Dorcas. „Vyrobit ho musí být hodně obtížné. Nesnáším ničení věcí, které je těžké udělat.“

„Přejeli Nisodema,“ pravila Grimma. „A když jsme bydlívali v té díře, auta drtila nomy v jednom kuse.“

„Ano, ale stvořit nomy není těžké,“ namítl Dorcas. „Potřebuješ k tomu jenom jiné nomy.“

„Ty jsi prostě cvok.“

Jekub znovu udeřil. Jeden z reflektorů vybuchl. Dorcas sebou trhl.

Potom nákladní auto přestalo vzdorovat. Teď se z něj valil dým, jak se palivo vylilo na horký kov. Jekub zacouval a hřměl si to kolem. Nomové už ho opravdu ovládali.

„Tak,“ řekla Grimma „Přímo vpřed.“ Šťouchla do Dorcase. „Teď pojedeme hledat tu stodolu, ne?“

„Jeď jenom po cestě a já myslím, že tam někde je cesta do polí,“ zamumlal Dorcas. „Byla tam skutečná branka,“ dodal. „Počítám, že by bylo příliš žádat tě, abychom ji nejprve otevřeli.“

Nákladní auto za nimi začalo hořet. Nijak dramaticky, ale jaksi profesionálně, jako by hodlalo hořet celý den. Dorcas viděl, jak si jeden člověk svlékl kabát a marně jím plácal do ohně. Celkem ho to mrzelo.

Jekub se bez překážek valil cestou dolů. Několik nomů si začalo při lopotě nad lany zpívat.

„Tak co,“ zeptala se Grimma, „kde je ta branka? Říkal jsi brankou a přes pole a —“

„Zrovna než dojedeš k tomu autu s blikajícími světly na střeše,“ řekl Dorcas zvolna. „K tomu, co zrovna přijíždí.“

Dívali se na něj.

„Auta se světlem na střeše znamenají špatné zprávy,“ prohodila Grimma.

„To ses trefila,“ souhlasil Dorcas. „Často bývají plná lidí, kteří se velmi vážně chtějí dovědět, co se děje. Dole na trati jich bylo plno.“

Grimma si prohlížela živý plot.

„Tudy vede ta cesta do pole, ne?“ zeptala se.

„Ano.“

Grimma se naklonila dolů.

„Zpomalit a prudce zabočit vpravo,“ přikázala.

Týmy se vrhly do práce. Sacco dokonce bez připomenutí přeřadil rychlost. Nomové otáčeli volantem a viseli na něm jako pavouci.