Terry Pratchett: Velký boj

… bří Arnoldové (zal. 1905) stvořil Obchoďák.

Alespoň taková byla víra tisíců nomů, kteří po mnohé generace{Pozn. autora: Myšleno nomské generace. Nomové žijí desetkrát rychleji než lidé. Pro ně je deset let vysoký věk.} žili pod podlahami jednotlivých pater staré a vážené obchodní firmy bří Arnoldové (zal. 1905).

Obchoďák se stal jejich světem. Světem se střechou a stěnami.

Vítr a Déšť znali jen z legend dávnověku. Stejně tak Den a Noc. Teď měli hasicí systémy a klimatizaci a jejich krátké a pestré životy tikaly od Otevírací hodiny k Zavírací době. Jejich ročními obdobími se staly Lednové výprodeje, Na jaře v novém, Letní slevy a Vánoční trh. Pod vedením Opata a kléru Papírníků — zdvořilým, nevtíravým způsobem, aby ho to neznervózňovalo — uctívali bří Arnoldové (zal. 1905), o němž věřili, že stvořil obchodní dům a všechno uvnitř.

Některé rodiny nomů zbohatly, získaly moc a přijaly nová jména, většinou podle oddělení obchodního domu, pod nimiž žily… Del Ikatesové, Kovomati, Galanteři.

A do tohoto obchodního domu přijeli na korbě nákladního auta poslední z nomů, co žili Venku. Dobře věděli, co je vítr a déšť. A proto se jim snažili uniknout.

Mezi nimi byli lovec krys Masklin, bábi Morkie a Grimma, ačkoliv, to byly ženské a ty se nepočítají. A, samozřejmě, Věc.

Věci nikdo úplně nerozuměl. Masklinův kmen si ji předával po staletí, byla velmi důležitá, to bylo všechno, co věděli. Když se v obchodním domě dostala do blízkosti elektřiny, začala mluvit. Řekla, že je myslící stroj z kosmické lodi, která před tisícovkami let přivezla nomy ze vzdáleného Obchoďáku nebo možná z jiné hvězdy. Sdělila jim, že slyší elektřinu mluvit, a z jejího odposlechu vyplynulo, že obchodní dům bude do tří týdnů stržen.

Byl to Masklin, kdo navrhl, aby nomové opustili Obchoďák na nákladním autě. Pochopil, že přijít na to jak řídit obrovské nákladní auto je kupodivu vlastně to nejsnazší. Nejobtížnější bylo dodat nomům víru, že to svedou.

On nebyl vůdce. Vůdcem by byl rád. Vůdce může vysunovat bradu a konat hrdinské činy. Masklin se však musel hádat a přemlouvat a, někdy, i maličko lhát. Odhalil, že je často snazší lidi k něčemu přimět, jestliže je necháte při tom, že ten nápad je jejich.

Nápady! To byla zapeklitá věc, to ano. A oni potřebovali spoustu nápadů. Potřebovali se naučit spolupracovat. Potřebovali se naučit číst. Potřebovali se naučit pokládat nomy ženského pohlaví za, no, skoro tak inteligentní, jako jsou nomové pohlaví mužského (ačkoliv každý ví, že je to směšné, a že se ženám přehřívá mozek, když se jim dovolí moc myslet).

Nicméně, všechno se dařilo. Nákladní auto skutečně opustilo obchodní dům těsně před tím, než tajemně lehl popelem, a aniž co těžce poškodilo, vydalo se ven do kraje.

Nomové našli opuštěný lom schovaný ve stráni a nastěhovali se do rozpadlých budov. A potom, to věděli, bude všechno Úplně v Pořádku. Nadejde jim, jak slýchali, Zářivý Nový Úsvit.

Samozřejmě, většina nomů nikdy úsvit neviděla, ani zářivý ani jiný, a pokud ano, věděli by, že se zářivými úsvity je jedna potíž — po nich následují oblačné dny. S občasnými přeháňkami.

Uplynulo šest měsíců…

Toto je příběh o Zimě.

Toto je příběh o Velkém Boji.

Toto je příběh o probuzení Jekuba, Draka Horského, s očima jako veleoči, hlasem jako velehlas a zuby jako velezuby.

Ale tím ten příběh nekončí.

Ani nezačíná.

Oblohou cloumala vichřice. Obloha dula zuřivostí. Vítr se proměnil ve stěnu sunoucí se po krajině, v obra dusajícího po zemi. Malé stromky se ohýbaly, velké stromy se lámaly. Poslední podzimní listí vířilo vzduchem jako zbloudilé kulky.

Hromada odpadků vedle štěrkovny zůstala opuštěná. Rackové, kteří ji hlídali, si našli útulek jinde, protože byla stále v pohybu.

Vítr se do té hromady opřel, jako by měl něco zvláště proti starým krabicím od saponátů a zahozeným botám. Ve vyjetých kolejích od pneumatik se kutálely plechovky a nešťastně chřestily, zatímco lehčí odpadky se vznesly a zapojily se do orgií na obloze.

Vítr v té hromadě neustále vířil. Papíry chvilku šustily, potom je vítr zachytil a odnesl do povětří.

Nakonec se jeden kus, co sebou celé hodiny plácal, uvolnil a letěl v burácejícím větru. Vypadal jako veliký bílý pták s protáhlými křídly.

Dívejte se, jaká dělá salta…

Spočine na plotě, ale velmi krátce. Polovina se ho odtrhne a teď, o tolik lehčí, se vznáší přes brázdy polí v dáli…

Právě nabírá rychlost, když se vynoří žlutý plot a chňapne po něm do vzduchu jako po mouše.

„Zima,“ prohlásil Masklin s jistotou. „Říká se tomu zima.“

Opat Gurder se na něj zamračil.

„Nikdy jsi neříkal, že bude takováhle. Je takové chladno. “

„Tomu říkáš chladno?“ křikla bábi Morkie. „Chladno? Tohle nejni žádný chladno. Ty myslíš, že tohle je chladno? Jen počkej, až bude vopravdu chladno!“ Ona si v tom libuje, povšiml si Masklin; bábi Morkie si vždycky libovala v pohromách, to ji udržovalo ve formě. „To teprve bude dovopravdy chladno, až přijde. To zažiješ vopravdový mrazy a z nebe padá voda ve zmrzlých kouscích!“ Vítězoslavně se opřela. „Co ty na to, no? É?“

„Nemusíš s námi mluvit jako s dětmi,“ povzdychl Gurder. „My umíme číst, víš. Víme, co je sníh.“

„Ano,“ přidal se Dorcas. „V Obchoďáku měli takové karty s obrázky. Pokaždé, když nastal Vánoční trh. Sníh známe. Jiskří.“

„Nezapomeň na drozdy,“ přitakal Gurder.

„Vlastně je to ještě něco jiného,“ začal Masklin.

Dorcas ho umlčel mávnutím. „Já myslím, že si nemusíme dělat starosti. Jsme dobře zanorovaní, zásoby potravin vypadají uspokojivě, a víme, kam jít pro další, když bude potřeba. Nemá-li ještě někdo něco, proč tu schůzi neuzavřeme?“

Všechno šlo dobře. Nebo přinejmenším ne tak špatně.

I když, mezi rozličnými familiemi bylo pořád množství hašteření a hádek, ale to už je ta nomská povaha. Proto si ustavili Radu, která předstírala jakousi činnost.

Nomové se hádali rádi. Rada řidičů alespoň měla smysl; mohli se hádat bez toho, že by jeden druhého uhodil.

Stejně to bylo k smíchu. Tam v obchodním domě řídily běh věcí velké familie z oddělení. Ale teď se všechny familie promíchaly, a v lomu stejně žádná oddělení nebyla. Jenže nomové téměř instinktivně milovali hierarchii. Svět byl vždy spořádaně rozdělen na ty, kteří říkají, co se má dělat, a na ty, kteří to provádějí. A tak se zvláštním způsobem vynořila nová skupina vůdců.

Řidiči.

Záleželo na tom, kde jste se nacházeli během Velké Jízdy. Pokud jste byli mezi těmi v kabině nákladního auta, pak jste byli Řidiči. Všichni ostatní byli jenom Pasažéři. Příliš se o tom nemluvilo. Nebylo to oficiální nebo tak nějak. Nicméně převážná část nomského plemene cítila, že každý, kdo dopravil Náklaďák až sem, je osoba, která ví, co dělá.