Terry Pratchett - Velký boj

„Takže ta stodola je dobrý nápad, ne?“ opakoval Angalo.

„Občas tam zajíždí člověk na traktoru,“ připomněl Masklin.

„Tomu se můžeme vyhnout. A možná,“ řekl Angalo a rozhlédl se po řadách obličejů, „že lidé zase odejdou. Třeba si jenom vezmou ten svůj kámen a půjdou. A my se budeme moci vrátit. Můžeme každý den někoho posílat na výzvědy.“

„Připadá mi, že na tu stodolu už nějaký čas myslíš,“ řekl Dorcas.

„Mluvili jsme o ní s Masklinem, když jsme tam jednou byli lovit,“ řekl Angalo. „Viď, Maskline?“

„Hmm?“ divil se Masklin, který zíral do prázdna.

„Pamatuješ, šli jsme tam nahoru a já jsem říkal, že by se mohla hodit, pokud bude potřeba, a ty jsi souhlasil.“

„Hmm,“ přikývl Masklin.

„Ano, ale přichází tahleta — Zima,“ řekl jeden nom. „Však víte. Chladno. Všechno se třpytí.“

„Drozdi,“ napověděl mu další.

„Ano,“ řekl ten první nejistě. „Ti taky. To není čas na cestování, s drozdy ve vzduchu.“

„Co je na drozdech špatnýho,“ divila se bábi Morkie, která si chviličku zdřímla. „Můj tatík říkával, že drozdi jsou pochutnáníčko, když se vám nějakýho podaří chytit.“ S pýchou se na všechny zářivě usmála.

Tato poznámka měla na rychlovlak jejich myšlenek účinek jako cihlová zeď přes koleje. Nakonec to Gurder uzavřel: „Stejně říkám, že bychom se tím zrovna v tuto chvíli neměli příliš vzrušovat. Měli bychom vyčkat a svěřit se do ochrany bří Arnoldové (zal. 1905).“

Další mlčení. Angalo ho tiše přerušil: „To nám ohromně pomůže.“

Zase se rozhostilo ticho. Ale tentokrát to bylo husté, těžké mlčení, a houstlo, těžklo, až nahánělo hrůzu jako bouřkový mrak rostoucí nad horami, než první zablýsknutí přinese úlevu.

A přineslo.

„Co jsi říkal?“ zeptal se zvolna Gurder.

„Jenom to, co si myslí každý,“ odpověděl klidně Angalo. Mnoho nomů si začalo prohlížet svoje nohy.

„A co tím myslíš?“ zasyčel Gurder.

„Kdepak je ten bří Arnoldové (zal. 1905), no?“ zvýšil hlas Angalo. „ Jakpak nám pomáhal utéct z Obchoďáku? Jak přesně, povídám. Nepomáhal, to se ví.“ Angalovi se trochu třásl hlas, jakoby se sám děsil toho, že se slyší říkat takové věci. „ My jsme si pomohli… Tím, že jsme se všemu naučili. To všechno my sami. Naučili jsme se číst knihy, ty tvoje knihy, a mnohému jsme porozuměli a poradili jsme si sami…“

Gurder, bledý zlostí, vyskočil. Nisodemus vedle něho si přitiskl ruku na ústa a vypadal, že ohromením nemůže promluvit.

„Bří Arnoldové (zal. 1905) je všude tam, kam vstoupí nomové!“ křičel Gurder.

Angalo se stáhl. Jeho otec býval v Obchoďáku jedním z nejtvrdošíjnějších nomů, a on se teď taky jen tak nedal.

„To sis vymyslel!“ vykřikl pohrdavě. „Já neříkám, že v Obchoďáku nebylo, no, něco , ale to bylo v Obchoďáku, a teď jsme tady a všechno, co máme, jsme my ! Potíž je, že vy Papírníci jste měli v Obchoďáku velkou moc, a teď prostě nedokážete unést, že se jí musíte vzdát!“

To už vstal i Masklin.

„Tak moment, vy dva —“ začal.

„Tak takhle je to, co?“ hřímal Gurder a nevšímal si ho. „Tady máte Galanterii! Vy jste zase byli vždycky moc namyšlení! A náramně nafoukaní! Řídíme náklaďák kousek cesty a myslíme si, že všechno víme, co? Možná máme, co nám patří, é.“

„— teď není čas ani místo na takovouhle —“ zkusil to Masklin.

„To je jenom hloupé vyhrožování! Proč to nedokážeš uznat, ty blázne stará? Bří Arnoldové neexistuje. Užívej mozek, co ti bří Arnoldové dal, proč to neděláš?“

„ Jestli oba ihned nesklapnete, otluču vám hlavy o sebe! “

To zabralo.

„Dobro,“ řekl Masklin už klidnějším hlasem. „Tak, myslím, že by nebyl špatný nápad, kdyby si každý šel po svém — ať je to cokoli. Protože takhle se složitá rozhodnutí nedělají. Všichni se potřebujeme trochu zamyslet.“

Nomové se vytratili, ulevilo se jim, že je po všem. Masklin slyšel, jak se Gurder a Angalo venku dál hádají.

„Nechte toho vy dva,“ varoval je.

„Tak podívej —“ začal Gurder.

„Ne, vy se podívejte, oba dva!“ rozkřikl se Masklin. „Tak prosím, možná se rýsuje velký problém, a vy se začnete hádat. Kdo jiný než vy byste měli věci lépe chápat! Copak nevidíte, že lidi znervózňujete?“

„No, je to důležité,“ zamumlal Angalo.

„ Co bychom teď měli udělat, “ řekl Masklin zostra, „je podívat se ještě jednou na tu stodolu. Nemohu říct, že mě ta myšlenka naplňuje štěstím, ale nebylo by na škodu mít nějaké útočiště. Tak či tak to nomy zaměstná a přestanou si dělat starosti. Je to tak?“

„Asi ano,“ souhlasil Gurder neochotně. „Ale —“

„Žádné ale,“ přerušil ho Masklin. „Chováte se jako idioti. Nomové k vám vzhlížejí, takže vy půjdete příkladem, slyšíte?“

Zamračili se na sebe, ale oba přikývli.

„Tak dobrá,“ uklidnil se Masklin. „Teď spolu vyjdeme ven, lidé uvidí, že jsme se na něčem dohodli, a přestanou se užírat. Potom můžeme začít plánovat.“

„Ale bří Arnoldové (zal. 1905) je důležitý,“ trval na svém Gurder.

„Nejspíš ano,“ řekl Masklin, když vyšli na denní světlo. Vítr zase ustával a zanechal oblohu studeně temné modrou.

„Na to není žádné ‚nejspíš ano‘,“ rozčílil se zase Gurder.

„Poslouchej,“ řekl Masklin, „já nevím, jestli bří Arnoldové existuje, ani jestli byl v Obchoďáku, nebo jenom žije v našich hlavách. Co vím jistě je, že z nebe jen tak nespadne.“

Při těch slovech se všichni tři podívali vzhůru. Nomy z obchodního domu trošku obcházela hrůza. Vzhlédnout k nekonečné obloze pořád ještě vyžadovalo dost odvahy, když jste bývali zvyklí na milé, přátelské parkety, ale tradicí bylo podívat se nahoru, když se zmiňujete o bří Arnoldové. V obchodním domě bylo nahoře tam, kde bývaly Ředitelna a Úvěry.

„Psina, že to říkáš. Nahoře něco je,“ řekl Angalo.

Něco bílého a ne zcela pravoúhlého lehce plulo vzduchem a stále se to zvětšovalo.

„To je jenom kus papíru,“ řekl Gurder. „Vítr ho odnesl ze skládky.“

Teď to bylo rozhodně o moc větší, lehce se to obracelo ve vzduchu a snášelo se do lomu.

„Myslím,“ řekl pomalu Masklin, když se stín té věci řítil po zemi k němu, „že bychom měli kousek uhnout —“

Dopadlo to na něj.

Samozřejmě, že to byl jenom papír. Ale nomové jsou maličcí a papír dopadl z výšky, a to Masklina stačilo povalit.

Co bylo ještě překvapivější, byla slova, která zahlédl, když se kácel na záda.

Ta slova zněla:… bří Arnoldové…

Masklin si vždycky zachoval chladnou hlavu, pokud šlo o bří Arnoldové (zal. 1905). Když o tom přemýšlíte, obchodní dům byl díky pohyblivým schodištím a dalšímu vybavení vcelku impozantní, a pokud jej nestvořil bří Arnoldové (zal. 1905), tak kdo tedy? Nakonec zbývali jenom lidé. Ne že by pokládal lidi za tak hloupé, jak si to o nich myslela většina nomů. Ať si jsou velcí a pomalí, ale mají v sobě jakousi tupou nezadržitelnost. Rozhodně by se dali vycvičit k jednoduchým úkonům.