Terry Pratchett: Velký boj

Jednoduše zůstaneme a…

Po cestě k lomu se blížilo nákladní auto. Byl to tak neobvyklý pohled, že si Masklin uvědomil, že se na něj už chvíli dívá, aniž ho vůbec vnímá.

„Nikdo nehlídal! Proč nebyl nikdo na hlídce? Řekl jsem, že vždycky musí být někdo na stráži!“

Půl tuctu nomů cupitalo vadnoucím kapradím k bráně do lomu.

„Řada byla na Saccovi,“ bručel Angalo.

„Ne, nebyla!“ hájil se Sacco. „Jen si vzpomeň, včera jsi mi řekl, že se prohodíme, protože —“

„Je mi jedno, kdo byl na řadě!“ křičel Masklin. „Nebyl tam nikdo! A měl tam být! Je to tak?“

„Promiň, Maskline.“

„Jo. Promiň, Maskline.“

Vyškrábali se na násep a přitiskli se k zemi za trsem suché trávy.

Nákladní auto bylo malé, jak jen nákladní auta můžou být. Člověk už vystoupil a kutil něco na bráně.

„To je landrover,“ pronesl Angalo důležitě. Před Velkou Jízdou, ještě v Obchoďáku, strávil hodně času čtením o automobilech, četl všechno, co se dalo. Miloval je. „Není to opravdový náklaďák, spíš vozí lidi po —“

„Ten člověk přidělává něco na bránu,“ řekl Masklin.

„Na naši bránu,“ zdůraznil Sacco nesouhlasně.

„Trochu divné,“ řekl Angalo. Muž se potácel, po lidsku pomalu a těžkopádně, zpátky k autu. To nakonec couvlo a odehřmělo.

„Jede až sem, jenom aby připevnil kus papíru na vrata,“ divil se Angalo, když se nomové zvedli. „To jsou celí lidi.“

Masklin se zamračil. Lidé jsou velcí a hloupí, to je pravda, ale je na nich něco nezadržitelného, a zdá se, že je řídí kousky papíru. Tam v Obchoďáku říkal kousek papíru, že se bude Obchoďák bourat, a každopádně ho zbourali. S těmi papírky se lidem nemůže věřit.

Ukázal na rezavou drátěnou síť, po níž se šikovný nom snadno vyšplhal.

„Sacco, radši to sundej.“

Na míle vzdálen se na živém plotě zmítal jiný kus papíru. Na sluncem vybledlá slova pleskaly dešťové kapky, prosakovaly papírem, až byl těžký a mokrý a… utrhl se.

Osvobozen padal na trávu. Šustil ve vánku.

Gurder lezl po čtyřech po papíru, který sundali z brány.

„Samozřejmě, že to dovedu přečíst. Poznám, co každičké slovo znamená.“

„No, tak co?“ zeptal se ho Masklin.

Gurder se zatvářil rozpačitě. „Mám jenom potíž s tím, co znamená jedna každá věta,“ řekl. „Tady se praví… kde to bylo… ano, tady se říká, že lom se bude znovu otevírat. Co to znamená? Už je otevřený, to ví každý trouba. Je to vidět zdaleka.“

Ostatní nomové se tlačili kolem. Rozhodně to zdaleka vidět bylo. To bylo na tom to strašné. Ze tří stran obklopovaly lom poctivé vysoké strmé stěny, ale čtvrtá strana… no, zvykli jste si nedívat se tím směrem. Kde nic, tu nic, z čehož jste se cítili ještě menší a bezbrannější, než jste byli.

I když ten papír nedával jasný smysl, rozhodně to vypadalo nepříjemně.

„Lom je díra v zemi,“ rozumoval Dorcas. „Nemůžete otevírat díru, když není ucpaná. To dá rozum.“

„Kamenolom je místo, kde se těží kámen,“ vysvětlovala Grimma. „Lidi to tak dělají. Vyhrabou díru a ten kámen užívají, no, na stavbu cest a tak.“

„Počítám, že tohle sis přečetla, že jo?“ poznamenal Gurder kysele. Podezíral Grimmu z nedostatku úcty k autoritám. Také mu bylo dost proti mysli, že navzdory všem zřejmým nedostatkům svého pohlaví byla ve čtení lepší než on.

„Přečetla, opravdu,“ odpověděla mu Grimma a pohodila hlavou.

„Vidíš ale,“ řekl Masklin trpělivě, „že tady už žádný kámen není, Grimmo. Proto je tady díra.“

„Správná poznámka,“ přidal se Gurder zostra.

„ Tak tu díru zvětší! “ odsekla Grimma. „Podívejte se na ty útesy nahoře —“ poslušně se podívali „— jsou z kamene! Podívejte se —“ všechny hlavy se otočily směrem dolů, kde její noha netrpělivě ťukala do papíru „— říká se tu, že je to kvůli rozšíření dálnice! To je cesta! Ten lom se bude rozšiřovat! Náš lom! Říká se tu, že se to stane!“

Rozhostilo se dlouhé ticho. Potom řekl Dorcas:

„Kdo to tvrdí?“

„Rozhodnutí! Napsal sem svoje jméno,“ ukázala Grimma.

„Má pravdu, víš,“ řekl Masklin. „Podívejte se. Píše se tu: ‚Bude znovu otevřen podle Rozhodnutí‘!“

Nomové přešlapovali z nohy na nohu. Rozhodnutí. To neslibovalo nic dobrého. Kdo se jmenuje Rozhodnutí, ten bude pravděpodobně schopen všeho.

Gurder vstal a setřepal ze sebe prach.

„Je to jenom kus papíru, když se to vezme kolem a kolem,“ zabručel rozmrzele.

„Ale přijel sem ten člověk,“ naléhal znepokojeně Masklin. „Nikdy předtím sem ještě nepřijeli.“

„To nevím,“ řekl Dorcas. „Jářku, co všechna ta stavení? Ty staré dílny. Dveře a tak dál. Povídám vám, jsou pro lidi. Vždycky mi to dělalo starost, no jo. Lidé mají sklon vracet se tam, kde už jednou byli. Jsou to pěkní neřádi.“

Nastalo další hromadné ticho, takové, co působí zástup, který přemítá o nešťastných věcech.

„Ty myslíš,“ zeptal se pomalu jeden nom, „že jsme se doplahočili až sem, že jsme se tolik nadřeli, abychom si upravili bydlení, a teď že nám to vezmou?“

„Nemyslím, že bychom se tím zrovna teď měli příliš znepokojovat —“ začal Gurder.

„Máme tady rodiny,“ ozval se jiný nom. Masklin si uvědomil, že je to Angalo. Na jaře se oženil s jednou mladou dámou z familie Del Ikatesů, a teď už měli hezký párek dětiček, jsou jim dva měsíce a už mluví.

„A přijde další období sázení,“ poznamenal další nom. „Trvalo nám tak dlouho, než jsme vyčistili ten plácek za velkým skladištěm. Však víš.“

Gurder pozvedl prosebně ruku.

„Nic nevíme,“ uklidňoval je. „Nesmíme začít zmatkovat, dokud nepřijdeme na to, co se děje.“

„A potom můžeme zmatkovat?“ namítl další nom kysele. Masklin poznal Nisodema, Papírníka a Gurderova asistenta. Toho mladíka Masklin neměl nikdy moc rád, a pokud věděl, ten mladík sám nepřilnul k nikomu.

„Já jsem, ém, neměl z toho místa šťastný pocit, ém, já věděl, že bude malér —“ lamentoval Nisodemus.

„No tak, no tak, Nisodeme,“ uklidňoval ho Gurder. „Není důvod k takovýmhle řečem. Rada bude znovu zasedat,“ dodal. „Tak to uděláme.“

Zmuchlaný papír ležel vedle silnice. Tu a tam ho vánek nazdařbůh poponesl po okraji, zatímco pár centimetrů odtud hřměl provoz.

Silnější závan jím smýkl ve chvíli, kdy kolem projelo zvlášť velké nákladní auto a za ním se točil vzdušný vír. Papír vzlétl přes silnici, roztáhl se jako plachta a stoupal ve větru.

Rada lomu zasedala v prostoru pod podlahou staré kanceláře.

Zaplňovali ho další nomové a zbytek kmene se hemžil venku.

„Podívejte se,“ začal Angalo, „na kopci stojí velká stará stodola, za brambořištěm. Nezaškodí nanosit tam nějaké zásoby. Přichystat ji, víte. Pro všechny případy. Když pak k něčemu dojde , budeme mít kam jít.“

„Stavení v lomu nemají podpodlažní prostory, až na kantýnu a kancelář,“ pronesl Dorcas chmurně. „Není to jako v Obchoďáku. Není tu moc schovávaček. My potřebujeme úkryt. Jestli sem lidé přijdou, budeme muset odejít.“