Terry Pratchett: Velká jízda

Lyn a Rhianně a tomu mlsnému aligátorovi v Kennedyho středisku pro vesmírné lety na Floridě.

Žádná postava v této knize nemá připomínat kteroukoli živou bytost jakékoli velikosti na kterémkoli kontinentě, obzvláště má-li právního zástupce.

Rovněž jsem volně zacházel se samotným Concordem, navzdory laskavosti British Airways, s níž mi dovolily si jeden Concord prohlédnout. Opravdu vypadá jako vymodelovaná obloha. Ale do Miami nonstop nelétá; má mezipřistání ve Washingtonu. Ale kdo touží mezipřistát ve Washingtonu? Ve Washingtonu nemají nomové co na práci, leda působit obtíže.

Je rovněž možné, že cestující na palubě Concordu nemusí jíst speciální linkové růžové třaslavé blafy. Ale všichni ostatní cestující ano.

Ten byl domovem několika tisícovek nomů — jak si říkali — kteří dávno předtím opustili život v otevřené krajině a usadili se pod lidskými podlahami.

Ne že by měli s lidmi něco společného. Lidé byli velcí, pomalí a hloupí.

Nomové žijí rychle. Pro ně je deset let jako století. Ježto v Obchoďáku žili víc než osmdesát let, dávno zapomněli, že existují věci jako Slunce a Déšť a Vítr. Vše, co existovalo, byl Obchoďák — stvořený legendárním bří Arnoldové (zal. 1905) jakožto Příhodné Místo, kde jest nomům žíti.

A potom do Obchoďáku z Venku, v jehož existenci nomové nevěřili, přijel Masklin a jeho malý kmen. Ti jaksepatří věděli, co je Déšť a Vítr. To proto se tomu všemu snažili uniknout.

Přinesli s sebou Věc. Celá léta pokládali Věc za jakýsi talisman nebo kouzlo pro štěstí. Až v Obchoďáku, v blízkosti elektřiny, se Věc probudila a vyprávěla několika vybraným nomům věci, které jen stěží chápali…

Dověděli se, že původně přišli z hvězd, na jakési Lodi, a že ta Loď čeká tam kdesi na obloze tisíce let, aby je dopravila DOMŮ…

A dověděli se, že Obchoďák má být do tří týdnů stržen.

Jak Masklin nomy balamutil, strašil a přemlouval, aby opustili Obchoďák, jak si k tomu ukradli jedno z velkých nákladních aut obchodního domu, je popsáno ve Velké Jízdě.

Zamířili do starého opuštěného kamenolomu a na chvíli šlo všechno docela dobře.

Ale když měříte čtyři palce ve světě plném obřích lidí, nikdy nic moc dlouho nejde dobře.

Zjistili, že lidé hodlají kamenolom znovu otevřít.

Současně také našli útržek novin s obrázkem Richarda Arnolda, vnuka jednoho z bratrů, kteří založili firmu Bří Arnoldové. Společnost, které patříval Obchoďák, byla teď velkým mezinárodním koncernem, a Richard Arnold — pravilo se v novinách — letěl na Floridu, aby přihlížel vypuštění své první telekomunikační družice.

Věc přiznala, že by dovedla Loď zavolat, kdyby se mohla dostat do vesmíru. Masklin se rozhodl vydat se s několika nomy na letiště a najít nějaký způsob, jak se dostat na Floridu, aby Věc vystoupila na oblohu. Což samozřejmě bylo stejně směšné jako nemožné. Ale to on nevěděl, takže to přesto zkusil.

Domnívajíce se, že Florida je vzdálena pět mil a že na světě je přibližně několik set lidí, a nevědouce, kam přesně jít nebo co dělat, až se tam dostanou, ale rozhodnuti se tam dostat a přesto to udělat, vydali se Masklin a jeho druhové na cestu.

Nomové, kteří zůstali, bojovali s lidmi ve Velkém Boji. Bránili svůj lom, dokud to šlo, a uprchli na Jekubovi, velkém žlutém dobývacím stroji.

Ale toto je příběh Masklinův…

Nechť se oko vaší představivosti stane fotoaparátem…

Toto je vesmír, jiskřivá koule galaxií jako ozdoba na nějakém neviditelném vánočním stromku.

Vyhledejte jednu galaxii…

Zaostřit

Toto je galaxie, vykroužená jako porce šlehačky v šálku kávy, každá světelná tečka je hvězdou.

Vyhledejte jednu hvězdu…

Zaostřit

Toto je sluneční soustava, kde planety uhánějí tmou kolem žhavých plamenů slunce. Některé planety se drží blízko, je na nich dost horko, aby se roztavilo olovo. Některé se zatoulaly až tam, kde se rodí létavice.

Vyhledejte modrou planetu…

Zaostřit

Toto je ta planeta. Většina jejího povrchu je potopena ve vodě. Jmenuje se Země.

Vyhledejte jednu zemi…

Zaostřit

… ve slunci modrou a zelenou a hnědou, a tady je bledý obdélník, což je…

Zaostřit

… letiště, betonový úl pro stříbrné včely a je tam…

Zaostřit

… budova plná lidí a rámusu a…

Zaostřit

… koš plný odpadků a…

Zaostřit

… pár očiček…

Zaostřit Zaostřit Zaostřit

Cvak!

Masklin opatrně sklouzl po staré krabici od hamburgerů.

Prohlížel si lidi. Stovky a stovky lidí. Začalo mu svítat, že dostat se do letadla není jako ukrást náklaďák.

Angalo a Gurder se uhnízdili hluboko v odpadcích a zasmušile pojídali zbytky studeného, zvlhlého pomfritu.

Tohle nás všechny zaskočilo jako zemětřesení, pomyslel si Masklin.

Chci říct, vezměte si například Gurdera. Tam v Obchoďáku byl Opatem. Věřil, že bří Arnoldové pro nomy stvořil Obchoďák. A pořád si myslí, že někde je nějaký takový bří Arnoldové, který na nás shlíží, jelikož jsme důležití. A teď jsme tady venku a všechno, co jsme objevili, je, že nejsme vůbec důležití…

A potom Angalo. V bří Arnoldové nevěří, ale líbí se mu pomyšlení, že bří Arnoldové existuje jenom proto, aby v něj sám mohl dál nevěřit.

A nakonec já.

Nikdy jsem si nepomyslel, že to bude takhle těžké.

Myslel jsem si, že letadla jsou jenom náklaďáky s křídly a s menším počtem kol.

Je tady víc lidí, než jsem kdy viděl. Jak můžeme na takovémhle místě najít Vnuka Richarda, 39?

Doufám, že mi hodlají nechat kousek toho pomfritu…

Angalo vzhlédl.

„Viděls ho?“ zeptal se ironicky.

Masklin pokrčil rameny. „Spousta lidí má plnovous,“ zabručel. „Přijdou mi všichni stejní.“

„ Říkal jsem ti to,“ sykl Angalo. „Slepou vírou nic nezmůžeš.“ Vrhl na Gurdera zlý pohled.

„Už možná odletěl,“ nadhodil Masklin. „Mohl projít rovnou kolem mne.“

„Tak se vraťme,“ navrhl Angalo. „Budou nás postrádat. Projevili jsme snahu, prohledali jsme letiště, tucetkrát nás málem rozšlápli. Tak se teď zase vraťme do normálního světa.“

„Co ty myslíš, Gurdere?“ zeptal se Masklin.

Opat se na něj dlouze zoufale zahleděl.

„Já nevím,“ řekl. „Já vážně nevím. Doufal jsem…“

Hlas mu poklesl. Vypadal tak sklíčeně, že i Angalo mu poklepal na rameno.

„Neber si to tolik,“ řekl. „Přece jsi si vážně nemyslel, že jakýsi Vnuk Richard, 39, slétne střemhlav z nebe a dopraví nás na Floridu, viď? Koukej, podnikli jsme pokus. Nevyšlo to. Tak pojďme domů.“

„Samosebou, že jsem si tohle nemyslel,“ bránil se Gurder podrážděně. „Jenom jsem myslel, že… možná nějakým způsobem… to nějak půjde.“

„Svět patří lidem. Všechen ho vybudovali. Všechno řídí. Měli bychom to takto přijmout,“ konejšil ho Angalo.