Terry Pratchett: Velká jízda

„ Concord. “

„Tak vidíš,“ řekl Masklin. „Je to Concord. Ať je to, co je to, ty mi musíš slíbit, že ho neukradneš.“

Protáhnout se mezírkou do nastupovacího potrubí nebylo tak těžké jako vyrovnat se s tím, co bylo za ní.

Podlahy v kůlnách v kamenolomu byly z holých prken nebo z udusané hlíny. V letištní hale byly čtverce nějakého leštěného kamene. Ale tady—

Gurder sebou hodil na zem a zabořil nos do koberce.

„Koberec!“ zvolal téměř v slzách. „Koberečku! Už jsem ani nepomyslel, že tě ještě někdy uvidím!“

„Hele, vstávej,“ okřikl ho Angalo, v rozpacích, že se tak Opat chová před někým, kdo, byť sebevětší přítel, se nenarodil jako nom z Obchoďáku.

Gurder neohrabaně vstal. „Promiň,“ zamumlal a oprašoval se. „Nevím, co mě to napadlo. Vrátil jsem se do minulosti, to je všechno. Opravdový koberec. Neviděl jsem opravdový koberec celé měsíce. “

Vyčistil si hlučně nos. „Mívali jsme v Obchoďáku krásné koberce, víš. Opravdu krásné. Některé měly i vzory.“

Masklin si prohlížel to potrubí. Vypadalo jako jedna z chodeb v Obchoďáku a bylo jasně osvětleno.

„Tak pohyb,“ pobídl ostatní. „Je sem odevšad vidět. Kde jsou všichni ti lidé, Věci?“

„ Brzy se dostaví .“

„Jak to ví ?“ zanaříkal Gurder.

„Naslouchá jiným strojům,“ odpověděl Masklin.

„ V tomto letounu je rovněž mnoho počítačů, “ pravila Věc.

„Inu, to je milé,“ řekl Masklin bezmyšlenkovitě. „Tak to si budeš mít s kým povídat.“

„ Jsou celkem hloupé, “ pravila Věc a zdařilo se jí vyjádřit své opovržení, aniž skutečně měla čím je vyjádřit.

Po několika krocích se chodba otevřela do nového prostoru. Masklin uviděl záclonu a něco, co vypadalo jako bočnice křesla.

„Dobrá, Angalo,“ řekl. „Veď nás. Já vím, že je to tvoje přání.“

O dvě minuty později.

Ti tři seděli pod křeslem.

Masklin se nikdy doopravdy nezamýšlel nad tím, jak vypadá vnitřek letounu. Strávil dny na skále za lomem a pozoroval, jak letadla vzlétají. Samozřejmě si spočítal, že uvnitř jsou lidé. Lidé se dostanou všude. Ale o interiéru letadla nikdy opravdu nepřemýšlel. Jestli něco vypadalo, že pozůstává z exteriérů, bylo to letící letadlo.

Ale na Gurdera to bylo příliš. Tonul v slzách.

„Elektrické osvětlení,“ sténal. „A další koberce! A velká měkká sedadla! A mají na sobě povlaky! A nikde tu není žádné bláto! Dokonce jsou tu nápisy !“

„No tak, no tak,“ chlácholil ho Angalo bezradně a poklepal mu na rameno. „Byl to pěkný Obchoďák, no jo.“ Podíval se na Masklina.

„Musíš uznat, že je to dojemné,“ omlouval se Gurder. „Čekal jsem… dráty a potrubí a vzrušující páky a takové věci. Nikoli něco jako oddělení nábytku v bří Arnoldové!“

„Neměli bychom tady zůstávat,“ řekl Masklin. „Během chvilky tady všude budou lidé. Vzpomeň si, co říkala Věc.“

Pomohli Gurderovi na nohy a držíce ho mezi sebou, cupitali pod řadami sedadel. Ale v jednom důležitém ohledu se to tady Obchoďáku nepodobá, uvědomil si Masklin. Není tady moc možností kam se schovat. V Obchoďáku bylo vždycky něco, za co nebo pod co se dalo vklouznout nebo zalézt…

Už slyšel vzdálené hlasy. Nakonec našli mezera za závěsem v části letounu, kde nebyla sedadla. Masklin před sebou strkal Věc a protáhl se dovnitř.

Hlasy už vzdálené nebyly. Ozývaly se velmi blízko. Otočil hlavu a pár centimetrů od sebe uviděl lidskou nohu.

Vzadu v mezeře si všiml díry v kovové stěně, kudy vedly nějaké tlusté dráty. Byla dostatečně velká jak pro Angala a Masklina, tak i pro zděšeného Gurdera, jehož ti dva vtáhli dovnitř. Nebylo tam mnoho místa, ale aspoň je nebylo vidět.

Ani oni sami nic neviděli. Leželi namačkáni v šeru a snažili se udělat si na drátech pohodlí.

Po chvilce pronesl Gurder: „Už je mi trochu líp.“

Masklin přikývl.

Všude kolem nich se rozléhalo plno zvuků. Odněkud z dálky přicházela řada kovových zazvonění. Truchlivý zvuk lidských hlasů a potom drcnutí.

„Věci?“ zašeptal Masklin.

„ Ano ?“

„Co se to děje?“

„ Letoun se připravuje k odletu. “

„Ó.“

„ Víš, co to znamená? “

„Ne. Ne docela.“

„ Poletí ve vzduchu. Vzlétnout znamená odstartovat a vzduch znamená vzduch. Zvednout se do vzduchu. Letět vzduchem. “

Masklin slyšel Angala oddychovat.

Usadil se co nejlépe mezi kovovou stěnu a tlustý svazek drátů a upíral oči do tmy.

Nomové mlčeli. Po chvíli pocítili slabé škubnutí a po něm pohyb.

Dál nic. A to nic pokračovalo.

Nakonec Gurder hlasem třesoucím se hrůzou vykoktal: „Vystoupit už nestihneme, kdyby—“

Nenadálé vzdálené zahřmění dokončilo větu za něj. Pomalé dunění roztřásalo všechno kolem nich velmi jemně, avšak velmi důkladně.

Pak nastala tísnivá pauza, podobná tomu okamžiku, který určitě procítí míč mezi časem, kdy letí vzhůru, a časem, kdy začne padat, a cosi je všechny tři zvedlo a sesulo je na zmítající se hromádku. Podlaha se pokoušela stát se stěnou.

Nomové se věšeli jeden na druhého, dívali se po sobě a pištěli.

Za chvilku přestali. Nemělo to žádný smysl. Kromě toho jim došel dech.

Podlaha se velmi pozvolna zase stala řádnou podlahou a nejevila žádné další ambice stát se stěnou.

Masklin si sundal z krku Angalovu nohu.

„Myslím, že letíme.“

„To bylo ono?“ zeptal se Angalo chabě. „Vypadá to jaksi půvabněji, když se na to díváš ze země.“

„Zranil se někdo?“

Gurder se vyškrábal na nohy.

„Jsem samá modřina,“ kňoural. Oprášil se. A pak, protože nomskou povahu nic nezmění, dodal: „Je tu něco k snědku?“

Na jídlo nepomysleli.

Masklin se díval do tunelu pro dráty za Gurderovými zády.

„Možná nebudeme žádné potřebovat,“ řekl nejistě. „Jak dlouho to trvá na Floridu, Věci?“

„ Kapitán právě řekl, že to bude trvat šest hodin a čtyřicet pět minut, “ řekla Věc.{Pro noma je to přibližně dva a půl dne.}

„To umřeme hlady!“ zvolal Gurder.

„Možná, že se tu dá něco ulovit,“ doufal Angalo.

„To bych neřekl,“ řekl Masklin. „Tohle nevypadá na myší rejdiště.“

„Lidé jídlo budou mít,“ prohlásil Gurder. „Lidé mají jídlo vždycky.“

„Já věděl, že to řekneš,“ konstatoval Angalo.

„To dá rozum, ne?“

„Jestlipak se můžeme podívat z okénka?“ dotazoval se Angalo. „Rád bych věděl, jak rychle letíme. Jak stromy a ostatní věci hvízdají kolem a tak dál.“

„Koukněte,“ řekl radši Masklin, než se mu věci vymknou z rukou. „Nepočkáme chvilku, é? Uklidníme se. Odpočiňte si. Pak se třeba můžeme poohlédnout po nějakém jídle.“

Znovu se uvelebili. Aspoň tu bylo teplo a sucho. Kdysi, když bydlel v díře v mezi, zažil Masklin příliš mnoho chladu a mokra na to, aby ohrnoval nos nad příležitostí prospat se v teple a suchu.

Začal klímat…

Na palubě letadla.

Na… palu… bě…

Možná v letadlech žily stovky nomů stejným způsobem jako nomové, co bydleli v Obchoďáku. Možná tu dosud žijí někde pod koberci, zatímco jsou bleskurychle dopravováni do všech těch míst, která Masklin viděl na té jediné mapě, kterou nomové kdy našli. Byla v kapesním diáři a jména vzdálených míst na ní napsaná byla jako zaklínadla — Afrika, Austrálie, Čína, Ekvádor, Printed in Hongkong, Island…