Terry Pratchett: Velká jízda

Možná, že se nikdy nepodívali z oken. Možná, že se nikdy ani nedověděli, že se pohybují.

Lámal si hlavu, jestli tohle myslela Grimma všemi těmi řečmi o žábách v té květině. Někde si to přečetla. Mohli byste celý život prožít na nějakém malém místě a myslet si, že je to celý svět. Háček je v tom, že on se tenkrát vztekal. Nechtělo se mu naslouchat.

No, a teď vypadl z toho květu a nepochybně…

Žába přivedla na své místečko mezi lístky na okraji světa květu pár dalších mladších žabek.

Hleděly na větev. Tam venku nebyl jenom jeden květ, byly jich tam tucty, přestože něco takového si žáby nemohly myslet, jelikož žáby neumějí počítat víc než do jedné.

Viděly spoustu jednotlivých květů.

Civěly na ně. Civění je jednou z mála věcí, ve kterých jsou žáby dobré.

V myšlení nikoli. Bylo by pěkné říci, že drobné žabičky dlouho a důkladně přemýšlely o novém květu, o životě ve starém květu, o nutnosti objevovat, o možnosti, že svět je větší než jezírko lemované okvětními plátky.

Ve skutečnosti si myslely: „. -. -. kuňkkuň. -. -. kuňk-kuňk. -. -“

Ale to, co cítily, bylo příliš velké, aby se to vešlo do jediného květu.

Opatrně, pomaloučku, naprosto nevědouce proč, pleskly sebou dolů na tu větev.

Věc zdvořile zapípala.

„ Možná vás bude zajímat, “ řekla, „ že jsme prorazili zvukovou bariéru. “

Masklin se ustaraně obrátil na ostatní.

„Tak jo, přiznejte se, který jste to byl?“

„Na mě nekoukej,“ ohradil se Angalo. „Ničeho jsem se ani nedotkl.“

Masklin se připlazil k okraji otvoru a vyhlédl ven.

Spatřil lidské nohy. Podle toho, jak vypadaly, to byly ženské lidské nohy. Obvykle to byly ty s méně praktickými střevíci.

O lidech jste se mohli hodně dovědět pohledem na jejich nohy. Bylo to také téměř všechno, na co se musel celý čas nom dívat. Zbytek člověka byl obvykle jen něco víc než spodní část páru nozder daleko nahoře.

Masklin nasál vzduch.

„Někde je tu jídlo,“ oznámil.

„Jaké jídlo?“ zeptal se Angalo.

„To je jedno,“ řekl Gurder a odstrčil ho. „Ať je to co chce, já to hodlám sníst !“

„Zpátky!“ vybafl Masklin a strčil Věc Angalovi do náruče. „Půjdu já! Angalo, ať se ani nehne!“

Vypálil ven, utíkal k závěsu a vklouzl za něj. Po několika vteřinách sebou hnul natolik, že z něj za závěsem vykukovalo jedno oko a jedno mračící se obočí.

Místnost byla jakási zásobárna potravy. Ženští lidé vytahovali ze stěny podnosy s jídlem. Nomové mají ostřejší čich než lišky; Masklin dělal všechno možné, aby neslintal. Tohle musel připustit — to bylo všechno moc hezké, lovit a pěstovat plodiny, ale co z toho získáte, není s jídlem, které najdete u lidí, srovnatelné.

Jedna z žen položila poslední tác na vozík a projela kolem Masklina. Kola vozíku byla skoro tak veliká jako on.

Když vozík vrzal kolem něj, vystřelil Masklin ze své skrýše, vyskočil na něj a vmáčkl se mezi láhve. Dělá určitě hloupost, to věděl hned. Ale bylo to přece jenom lepší, než se tlačit v nějaké díře s párem trumberů.

Řady a řady střevíců. Některé černé, některé hnědé. Některé s tkaničkami, některé bez. Pěkných pár jich v sobě nemělo nohy, protože si lidé boty vyzuli.

Masklin se díval nahoru, jak se vozík ploužil kupředu.

Řady a řady nohou. Některé v sukních, ale většina v kalhotách.

Masklin se podíval ještě výš. Nomové málokdy vidí lidi sedět.

Řady a řady těl, zakončených řadami a řadami hlav s obličeji vepředu. Řady a řady—

Masklin se skrčil zpátky mezi lahve.

Pozoroval ho Vnuk Richard.

Byl to ten známy obličej z novin. Musel to být on. Měl malou bradku a smějící se ústa se spoustou zubů. A vlasy, které vypadaly, jako by je někdo neuvěřitelným způsobem vyřezal z něčeho zářivého, místo aby normálně rostly.

Vnuk Richard, 39.

Ten obličej na něj chvilku zíral a potom se podíval stranou.

Nemohl mě vidět, řekl si Masklin. Jsem tu schovaný.

Co řekne Gurder, až mu to povím?

Zblázní se, tak je to.

Myslím, že si to chvíli nechám pro sebe. To je ohromně dobrý nápad. Už takhle máme dost starostí.

39. Buď je ještě třicet osm dalších Vnuků Richardů, a já si nemyslím, že je to tak, nebo je to způsob, jak člověk novinářský říká, že je někdo stár třicet devět roků. Skoro z poloviny tak starý jako Obchoďák. A nomové z Obchoďáku říkají, že Obchoďák je starý jako svět. Já vím, že to nemůže být pravda, ale—

Rád bych věděl, jaký je to pocit žít skoro věčně ?

Zavrtal se ještě víc mezi věci v přihrádce. Většinou to byly lahve, ale našel tam i několik sáčků, obsahujících hrudkovité předměty o maličko menší než Masklinova pěst. Bodal do papíru nožem, až vyřezal otvor dostatečně velký a jednu tu věc vytáhl.

Byl to solený burák. No, to bylo jen pro začátek.

Popadl sáček, právě když ho minula lidská ruka.

Byla tak blízko, že se jí mohl dotknout.

Byla tak blízko, že se mohla dotknout jeho.

Viděl červeň na nehtech jejích prstů, když se kolem něj sunuly, zvolna sevřely jiný balíček a zmizely.

Masklinovi později došlo, že ta rozdavačka potravy ho nemohla vidět. Jenom sáhla dolů na podnos pro to, o čem věděla, že tam bude, a to rozhodně nezahrnovalo Masklina.

To bylo jasné později. V tu chvíli, s lidskou rukou, která mu téměř pročísla vlasy, to všechno vypadalo úplně jinak. Spustil se kvapem z vozíku, dopadl na koberec a odkutálel se pod nejbližší sedadlo.

Ani nečekal, až popadne dech. Zkušenost ho naučila, že ve chvíli, když se zastavíte, abyste popadli dech, vás věci zaskočí. Hnal si to od sedadla k sedadlu, vyhýbal se obřím nohám, vyzutým botám, zahozeným novinám a sáčkům. Ve chvíli, kdy křižoval část uličky k zásobárně potravin, byl šmouhou i podle nomských měřítek. Nezastavil se, ani když se protahoval otvorem. Jenom skočil a prolétl jím, aniž se dotkl stěn.

„Burák?“ řekl otráveně Angalo. „Pro tři? To není ani sousto pro každého!“

„Tak co navrhuješ?“ zeptal se Masklin hořce. „Chceš snad jít k té rozdavačce potravy a říct, že tady dole jsou tři malí hladovějící?“

Angalo z něj nespustil oči. Masklin už opět nabral dech, ale pořád ještě byl rudý v obličeji.

„Víš co, to by mohlo stát za pokus,“ řekl.

„Co?“

„No, kdybys byl člověk, čekal bys, že na palubě letadla potkáš nomy?“

„Toť se ví, že ne—“

„Vsadím se, že by tě ohromilo, kdybys noma opravdu uviděl, co?“

„To navrhuješ, abychom se schválně ukázali člověku?“ pravil Gurder podezíravě. „To jsme ještě nikdy neudělali, však víte.“

„Já jsem to teď málem udělal,“ řekl Masklin. „A příliš se do toho nepohrnu!“

„Chceš říct, že radši vyhladovíme k smrti nad jedním burákem, jako vždycky?“

Gurder roztouženě pohlédl na úlomek oříšku v ruce. V Obchoďáku se buráky samozřejmě cpali. Kolem Vánočního trhu, když se Tržnice přeplnila jídlem, které v jiných sezónách normálně nevidíte, byly burské oříšky chutným závěrem oběda. Možná byly také chutným předkrmem. Ale samotným obědem určitě nebyly.

„Co plánuješ?“ zeptal se unaveně.

Jedna z oněch rozdavaček potravy brala tácy z polic, když jakýsi pohyb přilákal její pohled. Lidská hlava se velmi zvolna otočila.